reky

Sólové představení výborné Kristen Stewart v malém a, dá se říct, komorním, leč pěkném filmu, který sice není vůbec o pěkných věcech, na druhou stranu není nikterak depresivní. Scénář je poměrně předvídatelný, snímek má však takovou zvláštní atmosféru po celých 90 minut, navíc důležité je hlavně zobrazení pocitů hlavní hrdinky a toho, co prožívá, že ona jednoduchost scénáře není nijak na škodu. Možná bych ve výsledku ocenil i delší stopáž a hlubší vykreslení některých vedlejších postav, které jsou, jak tu již někdo poznamenal, mnohdy jen křovím Kirsten. Přesto další z důkazů, že na velice dobrý film není třeba žádného vysokého rozpočtu. 85%

Originalita a to, že je divák nucen stále přemýšlet a skládat jednotlivé dílky, jsou hlavní klady snímku. Žádnej jinej se scénami řazenými pozpátku jsem neviděl, takže mě to chytlo hned od začátku. Na druhou stranu jsem se tak po hodině přistih, že se trochu nudim (zajímalo mě jak to dopadne, ale neustálé opakování docela dlouhého kusu předchozí (nebo následující? :)) scény podle mě nutné nebylo), za což jsem byl rozhodnutej strhnout jednu hvězdičku při hodnocení. Posledních 10 minut (pouštěl jsem 2 krát) a hlavně mnou naprosto neočekávaná pointa, kterou řadim mezi nejlepší vůbec, však nakopávaj zadek takovym způsobem, že to nakonec přes těch 90% vyleze. Rozhodně kouknu co nejdřív znova, abych třeba v lepšim rozpoložení ocenil snímek v celé jeho délce.

Úplně čistých 5* to není, hlavně kvůli konci, kterej je typicky americkej (nemyslim Al Pacinův projev, ten je v pořádku, ale to, co následuje). Občas trochu sentimentální (ale v mezích), občas humorné, občas cynické, celkově ale hodně dobré. Al Pacina jsem neviděl hrát špatně, resp. ve všech filmech, co jsem s ním viděl, hraje výborně. Tady je to však ještě něco víc, to, jak se vžil do své role, je neuvěřitelné. Jeho výkon je opravdu grandiózní a pouze díky němu jsou některé scény, které by byly jinak obyčejné, vynikající (návštěva bratra, tanec v restauraci), zdatně mu sekunduje i Chris O´Donnel, škoda, že se už ničeho pořádnýho potom neúčastnil, našlápnuto měl víc než dobře.

V tomhle žánru jsem ochotnej tolerovat všelijaký přitaženosti viz Smrtonosná past 4.0, tady skousnu i tu pasáž začínající prvním telefonátem Shiovi, přes tu automobilovou honičku, která je ještě tak 5 krát ulítlejší než Willisem sestřelená helikoptéra pomocí letícího auta. Ale aby nějakej počítač na dálku ?přetrhal/odpálil? dráty vysokýho napětí, který následně cíleně seškvařej někoho na prach... WTF? Celej film má podobnej průběh jako sinusoida, kdy se střídaj adrenalinový pasáže (zábavný, pokud divák toleruje mnohdy naprostý nesmysly) s nudnějšíma, zároveň recykluje všechno možný. Plusový body za Shiu a Michelle.

Hodně jednoduchý námět, který ale díky husté mrazivé atmosféře vůbec není na škodu. Napětí je silné téměř od začátku filmu, k čemuž přispívá výborně hrající Barden. I přes všechny klady, které snímek má, nemůžu dát nejvyšší hodnocení. Důvod? SPOILER - Podle toho, jak se film vyvíjel, jsem čekal nějakým způsobem vygradovaný konec, který mě pořádně uzemní. To, že kladná postava zemře, mi nevadilo, happy-end by v tomto případě vše dříve vybudované pohřbil. Vadí mi však, jak Moss zemřel, z ničeho nic, bez emocí. A od jeho smrti mi snímek vyznívá tak nějak do ztracena namísto pořádného konce.

Super! Opravdu povedený film s pro mě neotřelým a originálním námětem a scénářem, před začátkem jsem se i přes vysoké hodnocení trochu bál, jestli mě snímek z tohoto prostředí nebude nudit. Opak je však pravdou, napětí mě provázelo celé více než dvě hodiny a ve spojení se specifickou atmosférou, která na mě z obrazovky dýchla, se rozhodně jednalo o dobře strávený čas. Kromě scénáře i režie je hlavním kladem filmu obsazení, a to jak hlavních, tak i vedlejších rolí (Michael Caine). Přiznávám, že Bowieho jsem teda vůbec nepoznal. Dalším pozitivem pro mě bylo, že i přesto, že jsem tak trochu celou dobu i vzhledem k událostem ze začátku filmu "fandil" Hugh Jackmanovi, hlavní postavy nebyly nalajnovány jednoznačně. Závěr je přesně takový, jaký mám u filmů tohoto typu rád, vše do sebe krásně zapadne a divák jen uznale pokyvuje hlavou. Až bude zase možnost, rád se podivám znovu. P.S. viděno podruhé a stejně působivé

Úchvatný film, ve kterém je onen život pozpátku pouze nástrojem, prostředkem k ukázání, že vše může být pomíjivé, že bychom si tedy měli naplno užívat toho, co máme, a že i úplné drobnůstky dokážou obrátit osud o 180 stupňů (viz skvělá scéna před zraněním Daisy). Ke snímku jsem přistupoval neutrálně, bez nějakých předsudků i přehnaných očekávání, přesto mě po emoční stránce, dá se říct, vyždímal (myšleno v dobrém) a je mi úplně jedno, jestli je to, jak zde mnozí tvrdí, promyšlený útok na oskara nebo ne. Fincher ukázal, že kromě vynikajících thrillerů umí natočit i mnohem citlivější film. Hlavní role snad ani nemohly být obsazeny líp, Pitt je vynikající a to jak digitální, tak skutečnej a Cate Blanchet, která mě nikdy nijak zvlášť nebrala, jakbysmet. Ještě k délce, necelé 3 hodiny mi rozhodně nedělaly problém a jen si řikám, že to klidně mohlo být i delší.

"Happiness is only real when shared"

Výborné zvukově, obrazově i obsahem. Jednoznačně jedno z nejlepších hudebních DVD, které snese srovnání i s koncertem Pink Floyd z Earls Court v roce 1994 (DVD PULSE). Davidův hlas je i po šedesátce skvělý, takže i více jak 30 let stalé klasiky znějí pořád stejně dobře (Wish You Were Here, Shine On You Crazy Diamond). V rámci vystoupení je odehrána kompletně deska On an Island i skladby Pink Floyd. Gilmoura při koncertu doprovází další - dnes již bohužel zesnulý - člen kapely Pink Floyd - klávesák Rick Wright, stejně tak i hudebníci, kteří byli dlouhou dobu součástí koncertní sestavy této skupiny (Jon Carin - klávesy, Guy Pratt - basa). Na několik písní Davida na pódiu doplní Graham Nash a David Crosby, kteří vokálně přispěli na jeho poslední album. Závěrečné písně pomůže odzpívat i David Bowie, stařičká Arnold Lane je hodně vydařená a komu tak jako mně tolik nesedí Bowieho pozměněné frázování ve slokách Comfortably Numb, může zabrousit do bonusů, kde se nachází standardní koncertní verze této skladby, tedy s Rickem Wrightem zpívajícím původně Watersův part.

USA - 50. léta minulého století - doba, kdy zpočátku hlavním cílem žen bylo mít manžela, děti a dům, doba stereotypního života středních vrstev v sateletních městečkách a jasného rozdělení rolí (muž v zaměstnání, žena v domácnosti), v případě žen však postupná ztráta identity a touha po změně. To vše film ukazuje velice dobře a lví podíl na tom má DiCaprio a hlavně vynikající Kate Winslet, za zmínku stojí i výborná režie Mendese a citlivý hudební doprovod. Snímek rozhodně stojí za zhlédnutí, ale nevzal mě tolik jako předchozí Mendesova díla.