Anianna

Královská rodina a její vztah k médiím. Média a jejich vztah ke královské rodině. Dvě roviny, které nemají šanci splynout v jednu, spíše budou narážet a vytvářet hrany. Hra na pravdu, která nemá vítěze. Zajímavé, ale nic moc objevného.

Romeo a Julie nebo Zkrocení zlé ženy považuji za Zeffirelliho top, nicméně i tenhle obraz svatého Františka z Assisi musím hodnotit maximálním počtem. Zaprvé proto, že se v něm projevuje Zeffirelliho výjimečná obraznost, barevnost, až bych řekla barevná spiritualita nesena interiéry, kostýmy, přírodou a sluncem. Zadruhé pro režisérův um pracovat s exaltovaností postav tak, že jim věříte a necháte se jimi strhnout. A zatřetí, jak jinak, díky hudbě, jež se v tomto snímku proměňuje od nápodoby středověké melodiky do folkrockových balad. Donovan a Riz Ortovani odvedli tak nadstandardní práci, že jsem si některé pasáže pouštěla pořád dokola při práci. Ach, ta píseň Brother Sun, Sister Moon... Zeffirelli je zde oproti dvěma výše uvedeným snímkům lyričtější. Tím jen dokazuje, že umí natočit příběh bez velkých dějových zvratů, příběh plný lásky a úcty ke všemu živému, film plný barvy, slunce a hudby.

Mám ji ráda spíše v těch smutnějších rolích, kde to na konci nedopadne. V nich je Meg uvěřitelná, dojímavá, třeba ve filmu Když muž miluje ženu. Od dokumentu Hvězdy stříbrného plátna čekám širší kontext. Nebyl např. jmenován žádný z propadáků. O osobním životě také nepadlo ani slovo. Ale Meg jsem ráda viděla.

O existenci Josefa Špačka vím několik let, ale až nyní se z dokumentu dovídám více. Je to taková mozaika různých nahlédnutí. Do osobního života, do studia, do kariéry, do sportu. Od všeho něco, ale pro mě naprosto dostačujícího. Hlavně se Josef projevil jako úžasný člověk. A ty hudební části dokumentu ohromně prospěly.

Ten film znám snad nazpaměť a vždy se na něj znovu dívám. Nejsem blázen, to ten film je  bláznivě božský. Humorem, triky i hudbou mi připomíná macourkovštiny ze šedesátek a sedmdesátek. Dnes už se takové filmy netočí. Škoda.

Nádhera! Táborskému to průvodcovství po technických památkách moc sluší! Jeho zájem a nadšení je přímo nakažlivé. Nechápu, proč tak výjimečný seriál má nízkou sledovanost. Výběr úžasných staveb, výborná kamera, srozumitelný a poutavý obsah, dokonalý hudební doprovod empaticky gradující s fascinujícími záběry. Až někdy potkám Miroslava Táborského, obejmu ho.

Po minulém zklamání dnes navyšuji na 4*, ačkoli se dnes písmo topilo v mnoha rybnících. Tematicky se v tomto díle prostě semlelo leccos. Výborný úvod s ukázkami vizuálního ani ne tak odpadu jako spíš hororu a výborný Váchal.

Po dlouhé době vidím jeden z cestopisných dokumentů Michaela Palina - 2. a 3. díl cesty po Iráku. Nedá mi to, ale musím hodnotit nejvýš. Zaprvé se mi vždy cestopisy líbily a zadruhé nám Palin ukazuje zemi s dlouhou historií, bohatou a pro mladší civilizace snad důležitou. Máte představy, očekávání... A dokument vás postaví na zem. Tohle je Irák. Spousta kontrastů, náboženství, politika, ekonomika, písek, zlato, ženy, palmy. Dokonalá mozaika... Navíc oceňuji Palinovu lidskost a empatii, která se v některých situacích projevuje.

Dějově dost přitažené za vlasy, ale ten zapomenutý kraj má své kouzlo a umístění krimi příběhu do téhle krajiny má hodně velký potenciál. Jen ho autoři nějak nevyužili. Ta hromada klišé by se taky dala zredukovat. Třeba v té závěrečné scéně, kdy jde do akce policista beze zbraně. Do háje, to vede v krimi hitparádě už celé století!

Jak Matisse cestoval za světlem... Matisse cestoval především všemi směry moderního výtvarného umění. Experimentoval, zkoušel, inspiroval se. Svou vnímavostí a citlivostí nejen pro vizuální vjemy, pro svěží krásu světa (jak možná sám říkal),  je i 70 let po své smrti jedním z největších vzorů pro studenty výtvarného umění kdekoli na světě. Působivost dokumentu je dána množstvím dobových snímků, Matissových obrazů a také užitím ich-formy v mluveném doprovodu. Jako by k nám sám on promlouval. Dokumentu moc sluší hudba, zejména ten houslový koncert. V titulcích čtu: hudba Philippe Miller.