Anianna

Celá tato francouzská série o koncentračních táborech je velmi působivá. Moc zdařilý je v tomto dokumentu dabing. Zejména Libuše Švormová a pro mě překvapivě i Saskia Burešová, u které jsem dabování zaznamenala poprvé, daly výpovědím dostatečně emotivní, ale přitom přirozenou polohu.

Průvodce Aleši a scénáristo Petře, tenhle díl jste neuhlídali. Prezentujete výstupy protichůdné, některé podložené pouhým názorem, předpokladem, že to tak je a že se to musí změnit. Začnu od začátku. Písmo Comenia Script prezentujete jako písmo jednodušší, podobné tomu tištěnému, a tedy pro malé žáčky snadnějšímu. Slečna Dočekalová není pedagog, ale vychází z názoru (nevím, kde k němu přišla), že dítě má novým písmem snadnější cestu utvořit si svůj vlastní rukopis. Ona si opravdu myslí, že žáci na 1. stupni píší všichni stejně? Jakmile se naučí psát, už v druhé a třetí třídě se začnou v psaném projevu odlišovat a učitel jim v tom nebrání. Comenia Script bere dětem možnost volby. Ony se mnohé k té podobě tiskacího písma (poté, co se naučí vázaně psát) dopracují, mnohé ne, ale tu volbu dnes mají, neberme jim ji. Z Comenia Script se k vázanému písmu nedostanou, nenaučí se ho. Tradiční vázané písmo je přitom stejně krásné jako jakákoli jiná vázaná latinka v jiných zemích. Já miluju vázané písmo, ale píšu i tiskacím, a věřte, že s oběma díky škole umím naložit velmi kreativně. Další výtku mám k tomu, že jste dali prostor k negaci hudby, oblečení a nevím čeho ještě jen proto, že je to desítky let staré. Byl tedy tento díl věnován negaci nebo boření kulturních segmentů vytvořených v dobách minulých? Určitě ne. Protože v druhé půli už zase odkazujete na bohatou tradici knih pro děti, na ilustrátorku Kvěchovou a Josefa Ladu, u něhož slyšíme slovo fenomén. Tak co si z toho mám vzít? Jiný rozpor: V úvodu dílu je kritizována učebnice s obálkou, na níž je koláž z obrázků architektury a přírody. Proč by měla právě tahle obálka působit chaoticky, když v posledních pár minutách je představena kniha architekta Okamury, kde je na obálce vyzdvižena koláž utvořena stejným způsobem? Aleši a Petře, když zrovna nejím, mám v ruce pero nebo štětec, tak jsem se na tenhle díl moc těšila... Ale nedopadlo to.

Komorní příběh dojímavý a laskavý. Ač byl film natočen až v roce 1987, napodobuje reálie z let poválečných až do roku 1968 nesmírně věrně. Na pozadí vztahu dvou lidí žijících knihami vnímáme politické, společenské, kulturní fenomény, jež pomáhají dobovou atmosféru dokreslit. Autenticitě velmi prospěla i barevná korekce obrazu, kostýmy, vybavení interiérů. Děj plyne pomalu, bez zvratů, je vlastně definován řadou dopisů, které si hlavní hrdinové posílají. Hopkins i Bancroftová jsou s rolemi srostlí. Představují každý svou zemi, svou kulturu, a přesto jsou si tak podobní a blízcí. Skvělý jazyk v dialozích, dopisech, v poetických vstupech (třeba četba z milostné poezie W. B. Yeatse). Právě ta Hopkinsova četba mi připomněla podobně intimní chvíli, a to ve filmu Soumrak dne, kde se Hopkins snaží uchránit knihu o romantické lásce před ženou, k níž cítí hluboký vztah. Hopkins má dar hrát jen pohledem, nemusí mluvit, ten cit stejně vidíte a slyšíte. Tohle ale není film o lásce. Je o knihách, o sdílení, o přátelství. A navíc s krásnou hudbou.

Výborně zachycená dobová atmosféra, silný příběh, vynikající Binczycki v hlavní roli, působivá hudba a bezchybný dabing. Překvapivě mi nevadí ani ten předvídatelný závěr... Až se za potřebu toho sladkého bonbonku stydím. Chcete-li se dojmout, podívejte se.

No, teda! Nevěřila bych, že mě právě textilky tak zaujmou! Panu Táborskému nechybí nadšení, užívá si tahle setkávání s technikou a tradicemi českého průmyslu tak viditelně, že nemohu než se přidat a hltat všechny ty informace, výbornou kameru, střih, hudbu. V tomto díle navíc i architekturu továren. Jdu si zase gúglit, doplnit informace. Dnes paráda!

Gaudího mistrovství nelze jen tak přenést na někoho jiného... Španělé vědomi si významu stavby udělali a stále dělají, co je v jejich silách, aby stavbu nepokazili. Krásný dokument o pohádkové architektuře, kreativitě, píli a odpovědnosti.

To první anglické zpracování detektivek s Adamem Dalglieshem mělo fakt magickou atmosféru. Nevím, jestli to bylo dáno dobou, v níž zas tak velký výběr krimi sérií nebyl, nebo jsem jako mladá holka všechno vnímala jinak. Musela bych si třeba řadu Zahalte ji tvář pustit znova, abych mohla objektivně srovnávat. Fakt je, že Carvel, ačkoli je výrazově také minimalistický, nemá tu působivost Roye Marsdena. Na Marsdenově výkonu tehdy úspěch detektivek stál a já si na ten pocit z jednotlivých epizod dokážu vzpomenout. Rozhodně na mě původní zpracování díky hlavnímu hrdinovi působilo mnohem silněji. No, uvidíme, zda mě nějaká z těch nových epizod přesvědčí, že se Carvel dokáže Marsdenovi vyrovnat.

Goya, ačkoli byl už jako mladý malíř žádán a oceňován, prožil život plný utrpení. Historické události, úmrtí jeho dětí, zdravotní problémy atd., to vše se odráží v jeho díle. Je autentický, výrazově svobodný, tématy nadčasový, moderní. V dokumentu tohle vše autoři zmiňují, ukotvují Goyu v tíživém časoprostoru, představují jeho tvorbu malířskou i grafickou, kterou mám obzvlášť ráda. Po stránce vizuální velmi povedené, působivé a poučné. Hudební doprovod mi neseděl, chvílemi se mi jevil až nepatřičný, nesouladný s obrazem.

Příběh jednoho krásného obrazu. Pro mě příliš obsáhlý kontext. Mluví se nejen o obrazu, ale i o osudech všech možných dobových osobností nebo lidí, jež se o Vermeerovo dílo zajímali. Nicméně zajímavé a hlavně v mnoha obrazech podbarveno hudbou Michaela Nymana, zejména z filmu Piano. Tak za spojení Vermeera a Nymana 4*.

Herecký duet Anthonyho a Emy mě zaujal více než politické pozadí té doby. Zvláště ta chemie mezi nimi, ty nevyřčenosti a zdánlivý chlad. Skvěle zahrané, umocněné působivou hudbou.