Anianna

Jane i Charlotte mám ráda. Obě půvabné, úspěšné. Ženy mnoha talentů. Sešly se v dokumentu velmi civilním, kdy si v prostředí domova, na procházce nebo třeba na "návštěvě bytu S. Gainsbourga" povídaly o všem, co si ještě nestačily říci - o vzájemném respektu, o svých slabostech, rodinných vztazích. Obě působí (jak jinak) křehce. Některá témata jen naznačí, některá se v dokumentu opakovaně vrací (smrt prvorozené dcery). Zvláště ty nedořečenosti zabalené do vynikajícího dabingu, ač je jinak film ve francouzštině titulkován, se mi moc líbily. Simono Postlerová a Pavlo Beretová, tleskám. 85%

Výborná minisérie. Jediné, co můžu vytknout, je skutečnost, že prakticky od začátku tušíte, kdo je vrah. A ten člověk je navíc podán tak černobíle, že si v průběhu děje divák usilovně přeje, aby ho konečně dostali. Touha dočkat se spravedlivého konce je tak silná, že vám nedovolí vstát od obrazovky. Tak to vlastně ani nic vytknout nemůžu.

Na co si to hrajeme? Jakou intelektovou laťku si před sebe stavíme? Proč? Já se bavím. Kvůli vysokoškolskému diplomu a hodně vysokému IQ nebudu zatracovat produkt, který mě dokáže rozesmát. Nebo možná právě proto.

Jednoduchá, ale působivá animace, zvláště zdůrazněním světla a stínu a potlačením barevnosti. O to víc se divák soustředí na příběh. Život v Afghánistánu je nám vzdálený, v mnohém až nepochopitelný, přesto dominuje ve vyprávění to, co všichni známe - ukotvení se ve vztazích, hledání své role v rodině. Vztah hlavní hrdinky a chlapce je zobrazen úžasně citlivě. Potřeba emočního naplnění, schopnost obětovat se pro druhého, najít v té mizérii rodinnou pospolitost... Jo, líbilo se mi to. Mad byl skvěle nadabovaný.

Typická skandinávština. Nebe bez slunce, chlad, frustrace a z toho rodící se zločin. Studený film, vztahy na bodu mrazu. Výborné herecké výkony, zvláště Marcus měl v očích napsané úplně všechno. Výborná kamera i hudba podtrhují atmosféru filmu

Tak nevím. Žádná z postav mi není blízká. Ani nemám potřebu zjišťovat, co se vlastně stalo, a to proto, že se mi nepodařilo jednoznačně identifikovat oběť, resp. přijmout skutečnost, že obětí by měla být mladá žena, která se sama chová jako ochotný sexuální konzument, ba přímo jako iniciátor nezávazných sexuálních hrátek bez potřeby pozitivní zpětné vazby. Chvílemi nuda.

Skvostné stavby. Nastavené zrcadlo naší nudné architektuře.  Absencí estetického vnímání  přímo vynikáme. A když se má v Čechách konečně stavět něco originálního, krásného, nadčasového, píšou se petice proti... Víc takových dokumentů by nám, zamindrákovaným Čecháčkům, mohlo konečně otevřít oči.

Po vizuální i hudební stránce vynikající film. Dějová linie dost klopýtá a emoční nářez, vzhledem k ději očekávatelný, se nedostavil.

Atentát na Heydricha je zřejmě pro Američany dost nosné téma, a to mě těší, protože se za oceán tímto něco z historie naší země dostane. Otázkou je, jak přesně právě tohle zpracování reflektuje reálie, ať už historické nebo vizuální. Souhlasím, že nápisy v češtině by neměly být tím dominantním nástrojem k určení lokace...vlastně se to mohlo odehrát kdekoli v Čechách, protože Praha opravdu poznatelná nebyla. Stejně tak byty a vůbec vnitřní prostory neodpovídaly tehdejšímu Československu. Naopak kostýmy působily velmi věrně. Poprvé jsem ve filmu o Heydrichovi zaznamenala, že scénář více pracuje i s úlohou Heydrichovy manželky. Bohužel nevyužil potenciál reálného předobrazu. Lina jako žena dominantní a cílevědomá mohla dostat ještě větší prostor. Nějaký psychologický ponor jsem zaznamenala spíše u atentátníků, než u Heydricha a jeho ženy. Líbila se mi hudba. Měla-li bych srovnat tematicky podobné filmy, pak bych Smrtihlava a Anthropoid dala na stejnou úroveň. Jasně vítězí náš Atentát z roku 1964.

Zajímavé z hlediska srovnání českých a amerických trestů. Jinak mě dva zhlédnuté díly nezaujaly tak moc, že bych se do cel smrti zase chtěla podívat. Vadí mi pro americké dokumenty tak typické opakování jednotlivých obrazů, což má zřejmě působit na diváka jako upoutávka, ale jen to film rozdrobí.