Přízraky v Benátkách

// Parádně obsazené, zase zcela jinak a odvážně pojaté, nicméně opět s případem, který je na tom to nejmíň zajímavé. Naštěstí to ale zase tolik nevadí, protože když nic jiného, hlavní postavě se tu konečně dostáváme pořádně pod kůži, zatímco režisér servíruje doposud nejatmosféričtější díl série. Krásných 7/10 (13.09.2023)

Branaghův Hercule Poirot potřetí, tentokrát bez hvězd zato s hororovou atmosférou. Ze současné trojice jednoznačně nejkomornější, z větší části odehrávající se v jediném domě, kde straší a nebo je vše jinak. Ne tak skvělé jako Orient expres ale usedlejší a svižnější než Smrt na Nilu. I přes ne úplně uspokojující rozuzlení, stále skvělá detektivní i režijní práce a v dnešní době taková menší filmová anomálie. (18.09.2023)

Přiznám se, že Orient expres mě příliš nepřesvědčil, ale Smrt na Nilu jsem Branaghovi sežral i s navijákem. Chytrou práci s příběhem a návratnými motivy nezastínila ani spousta pastelového digitálního bordelu. U Přízraků v Benátkách byl Branagh uměřenější a spolehl se na tradičnější obrazové prostředky, které samy o sobě mohou chytřejšímu divákovi neznalému předlohy sloužit jako vodítko k vyřešení případu a které zároveň osvědčily svou účinnost na starších duchařských příbězích: podhledy, nadhledy, close upy, vychýlení rámu a rybí oka. Zkrátka všechny ty věci, které deformují prostor a budují tak strach, nejistotu, pocit vykloubenosti reality. A všechno to se do Christiina mixu gotického románu a detektivky perfektně hodí. Tu pátou hvězdu nedám snad jen proto, že je tohle drama příliš komorní, abych se k němu měl chuť vracet, a taky proto, že v samotném finále už to režisérovi s nadpřirozenem až příliš ujelo. Je jedno, zda jde o svět Sherlocka Holmese v Psovi baskervillském nebo o svět slavného kníratého Frantíka, ale existuje nezpochybnitelná jistota, které by se všichni adaptátoři měli v těchto fikčních světech držet: je v pořádku znejistit nejslavnější vyznavače racionality v samotném jádru jejich přesvědčení, ale na konci příběhu musí následovat obnovení racionálního řádu; nezpochybnitelné poznání, že svět je postavený na zákonitostech, které lze logicky dokázat. Přesto všechno: klobouk dolů, monsignore Poirot. (03.11.2023)

První Branaghova Poirotovka, která není adaptací známého románu, poprvé prověřila sílu jeho éry. Zatímco o Murder on the Orient Express a Death on the Nile se daly vést různé spory, protože tyto případy vždycky měly hodně verzí, Hallowe’en Party (1969, česky Viděla jsem vraždu, 1993) nikdy nepatřila mezi notoricky známé romány. Doposud existují jen dva televizní přepisy - Hallowe'en Party (2010) a Meurtre à la kermesse (2014). Koncept halloweenského hororu v uzavřeném prostoru benátského paláce je skvostný. Stejně tak Poirotova interakce s proslavenou Ariadne Oliverovou. Výborná záležitost, která se prakticky okamžitě stává podzimní klasikou. Pokud bude Branagh pokračovat, bude ideální opět zvolit méně známý případ. Jenom je potencionálně škoda to celé posunout do poválečného světa (tento film se odehrává v roce 1947) a uzavřít si tak možnost rozvíjet ten skutečný Poirotův meziválečný svět. #čsfdprojekce (14.09.2023)

Do třetice jsem okusil Hercula Poirota z úst Kennetha Branagha (jeho francouzská angličtina je tu opět naprosto skvostná) doufaje, že konečně dojde k nadšenému zvolání, že tohle je ta atmosféra, kterou jsem si celou dobu tak přál. A ano, do třetice se to opravdu povedlo. Přízraky v Benátkách vydělávají především na tom, že sází na neokoukané herce. A hlavně tu opulentnost předchozích dílů, která mi tak vadila, konečně nahrazuje komorní atmosféra, která mi k detektivovi sedí tak nějak víc. Nádherné záběry na interiéry inkriminovaného domu se neokoukají. Benátky bez lidí snad nikdy nezevšední. Rozbouřené počasí pro navození atmosféry tak snad musí být i povinnost. Možná vítězí i fakt, že tenhle příběh není tak okoukaný. Za mě tedy super. Tajuplné, až hororové a s závěrečnou třešničkou, díky které jsem odcházel s kina na výsost spokojený. (14.09.2023)