Temný rytíř

To, že je Temný rytíř dobrý film, ještě neznamená, že je prostý vad. Nolanova snaha vytáhnout Batmana ze světa komixových zákonů do světa našeho, se mi vcelku líbí. Jenže tahle změna prostředí vyžaduje víc, než změnu toho, jak vypadá Gotham City, víc než změnu zevnějšku postav - postavy je třeba pro uvěření, že tohle se odehrává teď a tady, oprostit od komixového vnitřku. A to se povedlo jenom napůl a charaktery uvízly v jakémsi mrtvém prostoru "mezi", ve kterém nemohou (plně) bavit svou komixovou stylizací, ani (plně) nedokážou diváka pohltit svou autentičnosti. Občas se snižují k patetickým proslovům, jedna prodělá neuvěřitelnou proměnu, nemají žádné pozadí (s výjimkou postav, které byly v Batman Begins), krom napětí nedokážou zprostředkovat diváku skoro žádnou emoci. Vychvalovaný Joker je zábavný a výborně zahraný, ale vnitřně rozporný. Tvrdí, že neplánuje a přitom právě jeho plány jsou ty nejkomplikovanější. Označuje se za chaos, přitom jen tvoří jiný řád. Jeho kouzlo není v tom, co dělá, což jsou obyčejné padoušské záležitosti, ani proč to dělá, což pořádně nevíme, ale jak se u toho tváří a co při tom říká. To je ovšem na propracovanou postavu málo - a právě takovým by hlavní záporák měl být. Když ke všem výtkám připočtu hluchý prostředek filmu a vlastně skoro všechny neakční scény, ve kterých se neobjeví Joker, slabší **** jsou na světě. (29.09.2008)

The Dark Knight je skvělý film. Skvělý ale neznamená nejlepší v historii, nejlepší za posledních pár let a osobně velmi pochybuju, že bude nejlepším filmem letoška (pro mě má už nyní jednoho soupeře v Bruggách). Je jasné, že výkon Heatha Ledgera je nejvíc vyzdvihovaný, neboť na sebe svou rolí poutá největší pozornost, ale třeba takový Aaron Eckhart za ním nezaostává ani o píď, jeho postava je ve výsledku možná ještě mnohem silnější. Děj letí kupředu velmi (někdy až přehnaně) vysokou rychlostí, ani bych se moc nebránil delší stopáži. (08.08.2008)

Nejkomplexnější film posledních několika let a současně snímek, který smazává rozdíl mezi realitou a komiksem. Důkaz, že lze mít promyšlené charaktery, skvělý scénář a úchvatné tempo v jednom obrovském filmu. Podle někoho se přepisuje historie podle jiných je tohle filmový klenot století. Možná je to hype, možná růžové brýle zahleděnců, ale kvalitu popřít nelze. Temný rytíř je poskládaný z dokonalých částí, které dohromady netvoří dokonalý celek. V pravidelném střídání se opakuje akční dynamická jízda plná rychlé hudby a pomalá klidná a o to preciznější část plná dialogů. Je to jako lidský tep. Akce-dialogy (příběh)-akce-dialogy (příběh)... až do konce filmu. Zajímavá struktura, která dokáže utáhnout opravdu velký příběh plný postav, ale ve výsledku působí značně smíšeně. Pocity z drobné nevyváženosti a poměrně velké délky, která chvílemi působí jako nekonečný seriál, se nedají jen tak zamést po stůl. Mám lehký pocit v zádech, že Nolan natočil větší film než chtěl a je to na něm cítit. Temný rytíř nemá jednoho hrdinu ani jednoho protivníka, někteří jsou dokonce obojí zároveň. Jde o na tolik velkolepý snímek, že potřebuje víc a tak se během jednoho filmu stane prakticky vše, na co by jste jindy čekali třeba celou trilogii. Herci jsou úžasní, ale kdo čekal něco jiného? Vždyť Temný rytíř má nejsilnější hereckou sestavu z posledních let. Hudba je výborná, i když lze namítnou poměrně časté opakování nejzajímavějšího tématu. Nolan se pohnul od slabší akce z prvního dílu o velký kus dál a on odvádí úžasnou práci. Největší díky však pro mě osobně patří scénáři, který všechny postavy dokonale spojuje a proplétá a v závěru ukazuje směr pro další díl, který je v mých očích geniální. Tam kde Raimi ochutnal přes pavučinu, tam kde se jiní obávali, tam Nolan hodil Batmana bez smilování a v dalším díle se bude tomuto tématu věnovat na 100% a já mu to přeji hodně síly, bude to totiž opravdu těžký boj s větrnými mlýny. Mám ještě mnoho pocitů ze snímku, ale nechci je tu dál zbytečně rozepisovat a pravděpodobně opakovat již napsané ode mě nebo jiných. Temný rytíř stojí za vidění s čistou hlavou a bez myšlenek na všechny legendy a rekordy, které okolo filmu jsou, protože jde o výjimečný film přesahující stránky komiksu a možná i plátno kina. Jen to, jak je film chladný mě trochu zaráží a v hodnocení snaží umírnit. Přesto ze svých prvních 4 dávám čistých 5 po druhém shlédnutí. Ten konec a myšlenky si mě prostě získaly... (09.08.2008)

V gothamské verzi slabikáře stojí, že Bruce Wayne má tajemství, Batman má pomalu víc imitátorů než nepřátel, Rachel má rozdělené srdce, Harvey Dent má Rachel a Gotham má nového bílého rytíře bez netopýří tváře. Ale tak jako jsou bílí rytíři ohroženi potemněním na každém kroku a nejen proto, že v heraldice rytířům tak blízké bílá rovná se stříbrná a černání stříbra je přirozený proces, tak je lidská duše v každém okamžiku své existence ohrožována pokušením, nad kterým se ne vždy dá po wildeovsku zvítězit podlehnutím, protože nejsvůdněji vonícím pokušením je často nejprovařenější, leč stále bezchybně fungující klišé - nebohá paní pomsta, a každá hra i po odkrytí všech karet ohrožována nevyzpytatelností těch, kteří drží karty v ruce; a jak to vypadá, přebývající žolík, karta proklatě divoká, drží v ruce logiku hry a postupně každého protihráče a přinejmenším z poloviny je věrný svému prohlášení, že není zrůda, je jen v předstihu... protože v předstihu je značném. A Batmanovi, unavenému partiemi zločineckými i soukromými, které už nejdou končit s klidem rutinním a karty z toho nevinit, že mezi ním a ní se propast stále hloubí, nezbývá než spojit síly se strůjcem svého štěstí a doufat, že Harveyho trumfové eso s tváří ukončí hru o lidskou duši Gothamu, a oběma nezbývá než zapomenout na pokusy být rytířem důstojným srdcové dámy - jenže zapomenout na dámu je nejen negalantní, ale někdy též osudově chybné. Stejně jako svět řádu, pravidel, příčin a následků nemá na vybranou a musí klopýtat ve stopách pevně řízené anarchie a nelidsky vychytralého šílenství, nemá na vybranou divák, vlečený jako soumar sourozeneckým duem Nolanových a nucený snášet další nálože hry bez pravidel, otázek bez odpovědí a tempa bez oddechu, další nástrahy vtipálka s jaksepatří prořízlou pusou a další pokusy obstát ve světě různě vybarvených rytířů, dam jejich srdce a komorníků střežících s klidem Angličana bílé i temnější lži, který tak skvěle funguje i po přesazení do našeho světa mafiánů, kmotrů, amerických gangsterů a nelítostných soubojů o psích odpoledních ve špinavých ulicích. A divák to snáší ochotně a rád, protože přinejmenším v mém případě věří tomu, že ve světě, kde jsou touha po spravedlnosti a šílenství často jen dvěma stranami stejné falešné mince, vzdor všem, kteří za místo, kde se nalézá současná kinematografie, označují tu část těla, která se nejdůvěrněji stýká se sedadlem, stále vznikají filmy, které inkriminovanou část těla zarážejí do sedačky ještě hlouběji. I když v mém případě se též lehce distancuje od mánie kolem nesporně oslnivého výkonu Heatha Ledgera a dvoj(troj?)jedinou hvězdou snímku je pro ně výkon Aarona Eckharta a osud státního návladního, který se přesvědčí o tom, že nastavení druhé tváře je pojem značně... dvojznačný a skutečnou hvězdu Heatha Ledgera vidí někde úplně jinde. I still believe in Harvey Dent, but it was nice to know you, Ennis Del Mar... (26.09.2008)