Hra

Nadčasová a momentálně více než aktuální záležitost. Věřím, že kdyby Ruben Ostlund vymazal posledních 15 minut, mohl se ve Švédsku v roce 2011 ocitnout pod palbou silné kritiky. V roce 2023 si silnou kritikou tak jistý nejsem, když nám Švédsko úpí pod tíhou válek všech možných drogových gangů. Opět originální pojetí, které ale v žádném případě nenudí. Jen ta kolébka mi vrtala hlavou celou dobu a asi jsem celou zápletku s ní nepochopil, avšak jde o nedůležitou komplementaritu. Skvělé vedení mladistvých herců-neherců! (05.11.2023)

Brilantní a skvěle natočená studie o síle konformismu. Östlund předkládá divákovi situace, které v nějaké podobě zná i spousta Čechů, jakkoli nejsou spojeny s tématem moderního přistěhovalectví. Režisér se příliš nesnaží ohledávat důvody jednání mladých vyděračů, čímž může vzbuzovat podezření z jednostranného či xenofobního způsobu myšlení. Domnívám se ale, že to není jeho cílem (jakkoli to xenofobního diváka bude v jeho stereotypech utvrzovat), myslím, že smyslem je poukázat na reálný problém spojený s kulturní apropriací a asimilací, ukázat ho tvrdě, nepřikrášleně, beze snahy někoho omlouvat. Skvělá je mimochodem i forma, jakou snímá: zpravidla ve větších celcích, v dlouhých statických záběrech, nejprve prázdných, poté zaplňovaných postavami a zase vyprazdňovaných. Kompozice jsou neobvyklé, ale efektní (a rovněž efektivní), neboť nejsou centralizované - část děje se přesouvá do okrajových oblastí záběru, aby se mohla mizanscéna v popředí teprve zaplnit, část je zase snímaná skrze odrazy ve skle apod. (03.08.2017)

Ono není zrovna jednoduché, udělat sociologický film a Östlund selhává v tom, že se nesnaží jít moc do hloubky. Ukazuje sice uvěřitelné situace a jednání lidí, ale zároveň si dost vypomáhá zevšeobecněňováním a dělením na velké skupiny, což samozřejmě jde, ale v tomhle podání, tvářící se komplexněji než je, to prostě vypluje na povrch a působí to nedodělaně a nedostatečně promyšleně. Co říká Hra vám v podstatě řekne kdejaký trochu inteligentnější film o šikaně, včetně toho přehlížení ze strany dospělých atd. Nejde dál, nesnaží se o komplexní rozbor, jen artově, po stylu Ulricha Seidla, ukazuje řečené a viděné mnohde jinde. Ten styl taky funguje tak na půl. Zpočátku ně to dost chytlo, ale čím déle to trvalo, tím více mi přišlo, že to má problémy s temporytmem a to pak začne působit monotónně nehledě na to, že to má nemalý počet opravdu promyšlených scén (ve svém konceptu). Navíc krásu statické kamery vidím osobně v její statičnosti, působící dojmem, že se jedná jen o výšek z normálního běhu života, takže vždycky když se začala pohybovat, přišlo mi to spíš rušivé a ničící její záměr (až na úžasnou úvodní scénu). Není to špatný film, co chce říct tak říká dobře, ale ve všem jede na půl plynu a nakonec z něj nic moc nemám - kromě toho, že Östlund měl koule udělat záporné postavy šikanátorů (v jistém slova smyslu, občas se je to lehce snaží hájit, aby to zapadlo do toho nestranného celku) z imigrantských dětí. To se v dnešní době opravdu jen tak nevidí a celkem to cením, protože na to má koule už jen málokdo... 3* (17.02.2023)

Sociální drama o dětských migrantech. Autentická kamera i zvláštní atmosféra, bohužel jsem čekal, že film bude vyhrocenější a drsnější, což se opět nestalo. Ostlund je však režisér se svým vlastním rukopisem, jehož kvality uznávám, ale do vkusu se mi tímhle fimem vyloženě netrefil. Příběh****, Akce>Ne, Humor>Ne, Násilí*, Zábavnost***, Hudba***, Vizuál**, Atmosféra**, Napětí***.6/10. (27.10.2020)

Hra je řemeslně dobře zvládnutá. Chlapci hrají úžasně. Film je bez hudby, prakticky bez střihu a kamery a vše se soustředí pouze na scény, z kterých se film skládá. Každá scéna (obraz) má cca 10 minut, kdy se kamera prakticky nehýbe a nechává diváka přihlížet syrovosti scén. To v celku funguje, ale dialogy jsou někdy na můj vkus až moc tupé. Například scéna s revizore. Proč mu ti kluci neřekli, že je okradli? Vždyť neměli problém jít do kavárny a napráskat ty černý výtržníky. Ano, asi by jim revizor neuvěřil, ale ve scéně to prostě mělo zaznít. Stejně jako když černoši volají s mámou jednoho z chlapců. Mluví s ní asi pět minut, přičemž je jasné, že by zavěsila asi tak za 30 vteřin. Když se rozhodnou, že se bude hrát o věci všech, kluci neřeknou jediné slovo proti, přičemž se dobrovolně vystavují, že nepřijdou jen o telefon, ale o vše co mají. Tím pádem to vypadá, jak když jim na tom ani nezáleží. V tom případě se mohl Sebastian hned na začátku na skateparku otočit a říct "víte co? Nechte si ho, já jdu domů". Ve filmu, který útočí svojí přirozeností a dost se mu to daří (scéna v tramvaji nebo klikování pod mostem to dokazují) je škoda, že ho sráží takové banality. "Co čekáš, když vytáhneš mobil před pěti černochama? Doufám, že ses poučil!" (30.07.2017)