Hra

Nadčasová a momentálně více než aktuální záležitost. Věřím, že kdyby Ruben Ostlund vymazal posledních 15 minut, mohl se ve Švédsku v roce 2011 ocitnout pod palbou silné kritiky. V roce 2023 si silnou kritikou tak jistý nejsem, když nám Švédsko úpí pod tíhou válek všech možných drogových gangů. Opět originální pojetí, které ale v žádném případě nenudí. Jen ta kolébka mi vrtala hlavou celou dobu a asi jsem celou zápletku s ní nepochopil, avšak jde o nedůležitou komplementaritu. Skvělé vedení mladistvých herců-neherců! (05.11.2023)

Ostlund prvýkrát opúšťa formu sofistikovanej mozaiky a ponúka jeden celistvý príbeh. Snímanie a spôsob odťažitého rozprávania zostáva rovnaký, avšak už tu cítiť, že Švédova tvorba sa posunie trochu inam. Témy si vypožičiava z oboch prvých filmov a posúva ich ďalej, ale môže sa stať, že napríklad V moci davu budete považovať vďaka paralelám medzi príbehmi za sofistikovanejší, čo sa stalo aj mne. Hra je odvážna v tom, že neponúka odpovede, filozofuje za hranicou zobrazeného, načrtváva napríklad otázku krutej ľudskej prirodzenosti (nielen deti, ale aj dospelí sa nechajú "radi uniesť"...) a už tu spomínaná vtipná, ale zároveň trefná metafora s kolískou poukazuje na to, kde môže byť hlavný problém problému šikany. Ako učiteľ na strednej škole sa mi neustále potvrdzuje, že menší záujem rodičov vedie k väčšej nezvládnuteľnosti ich potomkov. (17.04.2024)

Asi bych si to více užil v kině. Multikulturalismus ve švédském pojetí tedy není nic jednoduchého asi žádná sranda. Play se nepodobá ničemu, co jsem za poslední roky viděl. Nepočítám-li dokumenty a la Jeden svět. Akorát ve filmovém zpracování. Film pro nejednoduché diskuse. Nelehká podívaná... A o to mocnější zážitek. (27.09.2014)

Celá první hodina se odehrává v uzavřeném prostředí (švédské světelné podzemní město, dopravní prostředek), druhá polovina pak v příměstské přírodě a na ulicích. První prostředí je pro rozvratnou činnost gangů mladistvých jako dělané, ale i to druhé mají kupodivu rovněž dobře zmáknuté. Film Rubena Östlunda je i v rámci filmů zabývajících se šikanou zcela mimořádný, a to především svojí komplexností a vytříbenou popisností nezaujatého vypravěče - včetně metonymie kolébky, která nikomu nepatří, tedy. ten, kdo se v ní narodí, a to, že se nakonec objevuje u "imigrantů", může znamenat i ještě dlaší posun ... Záverečný odkaz, že jsou i jiné hodnoty (tanec, klarinet) asi neprojde; v celkovém kontextu se nemůže jevit jinak, než jako komická vsuvka. A jaký další film Östlund natočí? Zřejmě již z prostředí segregované společnosti, v níž rodiny švédských intelektuálů a podnikatelů budou žít někde za zdí a běžný venkovní život zcela ovládnou gangy ne již dětské, ale dospělé. Zábava, sport, hra, cokoli, co děti provádějí, je vždy přípravou na budoucí "povolání", každý se usadí (jak se říká), ale usadí se jen do toho, co důvěrně poznal v dětství... Také jsem viděl svoji peněženku s doklady, jak opustila batoh a začala létat z jedné ruky do druhé, až se někde ztratila... Jansen ve svém komentáři cituje Hanse-Hermanna Hoppeho, který se sezuje z trůnu dalšího boha, náhražku Boha, demokracii. (03.10.2014)

Play nie je kritikou politickej korektnosti, ani multikulturalizmu, nie je filmom o rasizme, ani rasistickým dielom. Östlund neuveriteľne sofistikovaným spôsobom hrá hru s divákom, ktorý pre etnikum útočníkov automaticky vyvodzuje závery a prisudzuje dianiu na plátne rasový podtext, pričom v skutočnosti rozpráva o sociálnych rozdieloch a nerovnosti. Geniálna provokácia, ktorá sa k rasizmu priblížila len v okamžiku, keď čierny chlapec nazve bieleho opicou, pretože nechce zliezť zo stromu. A predzáverečná "otcovská" scéna to nielen nevyvracia, ale potvrdzuje. Spolu so scénou predchádzajúcou, kde dostane konečný zmysel detská kolíska; spolu so scénami z reštaurácie (pizza kebab) a detskej besiedky (klarinet), ktoré komentujú dej po. Spolu s Indiánmi. Vtedy už má ale divák "svoj" názor ........... Vyjadrenie autora: http://comebackcompany.com/project/in-case-of-no-emergency/reader/?article=15 (29.04.2019)