Hra

Celá první hodina se odehrává v uzavřeném prostředí (švédské světelné podzemní město, dopravní prostředek), druhá polovina pak v příměstské přírodě a na ulicích. První prostředí je pro rozvratnou činnost gangů mladistvých jako dělané, ale i to druhé mají kupodivu rovněž dobře zmáknuté. Film Rubena Östlunda je i v rámci filmů zabývajících se šikanou zcela mimořádný, a to především svojí komplexností a vytříbenou popisností nezaujatého vypravěče - včetně metonymie kolébky, která nikomu nepatří, tedy. ten, kdo se v ní narodí, a to, že se nakonec objevuje u "imigrantů", může znamenat i ještě dlaší posun ... Záverečný odkaz, že jsou i jiné hodnoty (tanec, klarinet) asi neprojde; v celkovém kontextu se nemůže jevit jinak, než jako komická vsuvka. A jaký další film Östlund natočí? Zřejmě již z prostředí segregované společnosti, v níž rodiny švédských intelektuálů a podnikatelů budou žít někde za zdí a běžný venkovní život zcela ovládnou gangy ne již dětské, ale dospělé. Zábava, sport, hra, cokoli, co děti provádějí, je vždy přípravou na budoucí "povolání", každý se usadí (jak se říká), ale usadí se jen do toho, co důvěrně poznal v dětství... Také jsem viděl svoji peněženku s doklady, jak opustila batoh a začala létat z jedné ruky do druhé, až se někde ztratila... Jansen ve svém komentáři cituje Hanse-Hermanna Hoppeho, který se sezuje z trůnu dalšího boha, náhražku Boha, demokracii. (03.10.2014)

Divácké nepochopení by se dalo v sále krájet, přitom Östlund natočil jednu z nejpřesnějších studií švédské společnosti a jejího zápolení s multikulturalismem. Zároveň je jeho sociologie ve filmu analýzou základních principů společenské interakce, poskládanou z pečlivě prokomponovaných a promyšlených záběrů (dost možná tak promyšlených, že si to někteří zaměňují s nahodilostí). Pozoruhodný, byť odcela chladný a odtažitý snímek. (06.07.2011)

Pred pár týždňami sa na verejnosti objavilo video z Nemecka, ako jeden muž v podchode, výzorom pripomínajúci Araba (inak Bulhar), zhodil zo schodov ženu, ktorá si následne polámala obe ruky, pričom stotožniť páchateľa sa polícii podarilo až PO zverejnení uvedených záberov. A viete aký bol následný krok nemeckej prokuratúry?? Neobvinila muža, ktorý skutok spáchal, ale pátra po identite osoby, ktorá video zverejnila, lebo ÚDAJNE vzhľadom k momentálnej situácii, migrácii, podnecuje k rasovej nenávisti. Švédi si s týmto faktom zrejme hlavu nelámu, lebo ak už tento snímok nie je o podnecovaní (samozrejme že nie je!!!) k ľuďom čiernej pleti, tak už ozaj potom neviem ktorý. Trochu ma mrzí akým pomalým tempom či bez výrazných prvkov je "Play" napriek vážnej téme šikany spracovaný. Záver je však veľavravný. Zobrať z logických dôvodov "spravodlivosť" do vlastných rúk, nemusí vždy vzbudiť pochopenie u mnohých ľudí, pričom múdrami disponujú najmä tí, ktorých sa to výsostne netýka. Celkovo som však mierne sklamaný. Aj keď je snímok vďaka svojmu špecifickému spracovaniu veľmi realisticky poňatý, z pohľadu zásahu do emócií som čakal omnoho viac. (19.01.2017)

Nelítostný film o apatii, strachu a sociálních rolích, které dospěly do stádia, kdy je lidé bez skrupulí mohou snadno využívat pro svůj prospěch. Skvěle zvolená forma jakoby náhodného pozorování událostí dlouho předtím, než se stanou, i potom zpřítomňuje každodennost a s ní i fakt, že teror šikany probíhá za bílého dne všem na očích, ale nikdo mu neučiní přítrž. Částečně proto, že forma šikany je natolik sofistikovaná, že vypadá jako součást dětských her, ale také protože nemůžeme vidět do okolních lidí a nevíme, čím prošlI. Snímek navíc zneklidňuje tím, že ukáže bezradnost i bezmocnost obětí a naprostou beztrestnost i nenapravitelnost útočníků, která je umožněná sešněrovaností společnosti plné programové (tedy nikoli empatické) politické korektnosti. Samotná titulní hra zakládající šikanu bez fyzického kontaktu fascinuje tím, jak důmyslně využívá strachu vycházejícího ze společnosti definované předsudky a hleděním si svého. (09.07.2011)

Ošklivá hra s divákem o absolutním zle. Metody, které zde totiž ona podařená partička provádí, jenom za účelem obrat tři nešťastná děcka, je ve své délce a metodičnosti prostě organizovaným sadismem, ke kterému neznáme motivaci, kromě té, kterou si do filmu sami vetkneme. Pak z jedné strany na nás pak čeká starý dobrý rasismus a z druhé přiblblý apologetismus, přičemž to vše až ex post, protože v okamžiku, kdy před námi ono zlo právě probíhá, tak nejsme schopni reagovat. Östlund ve všech filmech, co jsem od něj viděl, představuje vždy nějaký komplikovaný problém, snaží se představit všechny pozice, které se ho týkají, aby to uzavřel tím, že se s tím nedá prakticky asi stejně nic dělat. Vlastně se mi tenhle přístup líbí, ale je v tomhle tak trochu nesnesitelnej čurák, ne že ne. Každopádně když se člověk rozhlédne, kolika slabomyslným tenhle film posloužil v utvrzení ve vlastních předsudcích, alespoň víme, kdo může za současnou přehnanou opatrnost při zacházení s etnickými minoritami v současné popkultuře. (30.10.2022)