Post Mortem

Niet pochýb, najobľúbenejším športom medzi dedinčanmi v Uhorsku bola gymnastika. Toľko kotrmelcov lietajúcich postáv vo vzduchu ste určite nikdy nevideli, ani na olympiáde. A v žiadnom filme ste nikdy nevideli toľko levitujúcich postáv. Chvíľami skutočne nervy drásajúce, chvíľami (nechcená?) paródia. Skvelý vizuál, hutná atmosféra, len ten scenár nakoniec (asi) neponúkne takú satisfakciu, akú po utieraní potu uterákom čakáte. Ale možno si len musím nechať ten záver poriadne uležať v hlave a uvidíme, možno sa pôjde na štyri levitujúce hviezdy. (15.03.2022)

Historický horor, v ktorom fotograf v časoch po prvej svetovej vojne prichádza do malej osady, aby fotil nebožtíkov, no osada je ovládaná paranormálnou aktivitou, takže mŕtvych bude postupne pribúdať. Duchársky horor z Maďarska? Tak to som bol teda zvedavý, napokon na pobavenie to až také hrozné nebolo. Scenár naivný, ale snahy bolo dosť. A toľko mŕtvol pokope sa často nevidí (makeup mali fakt slušný), a keď ešte aj začali ožívať s tými ich voskovými ksichtami, tak som si naozaj povedal, že aj James Wan by mohol filmu vzdať hold. Horšie to už bolo, keď nám storočné katolícke babičky v čepcoch začali poletovať vzduchom, tam to už zašlo do iného žánru, a takmer dve hodiny stopáže bolo pre tento film taktiež zbytočných. Pokiaľ ale naši južní susedia aspoň raz do roka nakrútia priemerný horor, nevidím dôvod sa sťažovať. (10.01.2021)

Post Mortem nabízí netradiční pojetí, ohnivý naturel, duchy (spoustu duchů) kteří mají lásku k létání takříkajíc pod kůží (pro současnou leteckou krizi určité řešení), všetečnou a zvídavou holčinu (zažívala jsem to podobně s mým otcem patologem) a sympatického fotografa, kterého jeho minulost nakonec dožene. Dobře Maďaři! (06.07.2022)

Maďaři mě opět nezklamali a natočili kvalitní duchařskou záležitost, kterou vybavili parádní pochmurně- tíživou atmosférou. Ocenil jsem, že tvůrci nevsadili na prvoplánové lekačky a místo toho přišli s uceleným příběhem, v němž postupně narůstalo jakési znepokojivé napětí. Posmrtné fotografie už dostaly svůj prostor v hororu "Ti druzí", Maďaři s nimi ale zašli ještě o krok dále a myslím, že se jim zadařilo. Na rozdíl od tzv. západních duchařských hororů nešlo o obvyklou skupinu paranormálních odborníků, jejíž členové vždy nejméně půl stopáže hledají, pak najdou, a pak litují, že našli. Umístění děje na uherský venkov těsně po skončení Velké války bylo z mého pohledu dobrým tahem a boj záhrobních navrátilců proti jen těžko pochopitelnému protivníkovi byl morbidně osvěžující (pokud takové slovní spojení vůbec dává smysl). Bavil jsem se výborně, jen v závěru jsem začal mít pocit, že to tvůrci zapíchli nějak moc rychle. Myslím, že si příběh zasloužil propracovanější zakončení. A chudák Marcsa, takové naděje... / Poučení: Pozor na nestabilní podloží. (06.03.2022)

"Chceš s mrtvolou selfíčko? Boj se Boha, holčičko!" V kráteru po bombě, pod hromadou mrtvol, tam to žije! Zmrtvýchvstalý Tomás vs. vymírající vesnice, ustrnulá v minulém století, nepřívětivá a tmářská. Fotografova temná komora ještě temnější než obvykle, vývojka ostrá, s feferonkami a ustalovač nestálý, až neklidný, jako černé duše mrtvých. Všude klid, jen v komíně s tichým praskáním doutná stařena. Do noci se mihotají plameny řady pochodní a jejich odlesky tančí po tváři zádumčivé holčičky, něžně krásné dvanáctileté víly Anny s moudrýma očima stoleté vesnické vědmy. Mrtvých je zde víc než živých a vyhrávají na celé posmrtné čáře. Mrtví před objektivem fotografa, mrtvoly naskládané ve stodole jako polena, posléze tam tančící čardáš, (ne)mrtví snídající v klidu u stolu... Našlápnuto k pětihvězdnému rigor mortis. Pak Piros Zánkay vesničany změnil na papírové draky a Péter Bergendy svůj maďarský guláš neuhlídal a připálil. Co dodat? Szamár, lófasz, birkafej? Nem tudom. (06.07.2022)