Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Krátkometrážní

Recenze (1 265)

plakát

Hra o trůny (2011) (seriál) 

Pořád přemýšlím, proč je ten seriál natolik oblíbený, potažmo proč je u mě natolik oblíbený. S Dungeons and Dragons jsem přišel do styku hlavně díky Hůlkovému řádu, ale nejvíce ve mně asi seriál evokuje mix vzpomínek na stařičké seriály Xenu a Herkula (můžete si prohlédnout zde, jak by vypadala GoT znělka z té doby), proseděné hodiny u herní série Heroes of Might and Magic, ale i můj jiný oblíbený HBO seriál, Odpočívej v Pokoji. Tahle středověkofantasy-lite pro dospělé je dobře udělaná pro nečtenáře, s dostatkem příběhů (i těch ještě nepovězených) se nabízí mnoho možností. A tento tahák na diváky (jelikož dostatek příběhů znamená i dostatek zvratů, smrtí, atd.) je zároveň i kamenem úrazu. Při stopáži cca 10x50 minut to chvílemi vychází tak, že je 7 scén o sedmi minutách v epizodě, každá s jinými herci a za hodinu se téměř nic nevyřeší. Ale o tom to není, je to o příbězích lidí, o tom, co si spolu povídají. A občas i o dracích a "zombies". Vzhledem k obrovskému ansámblu postav a jejich houpavému výkonu napříč sériemi nehodlám jmenovat své favority. Zmíním ale, že nemusím do nebe vyzdvihovaného (fanoušky i platem) Tyriona / Petera, i když některá jeho moudra a některé jeho bonmoty jsou zábavné. Zároveň to také nemění nic na tom, že vím, že jsou důležití pro děj seriálu. A proto asi mám ten seriál tak rád - udržuje si dynamiku nezávisle tom, které postavy jsou zrovna na obrazovce nebo které postavy jsou zrovna živé. S přibývajícími díly a ubývajícími dopsanými stránkami knih sloužících jako předloha je však znát určitý pokles kvality, v mých očích hlavně větší důraz na "filmovost" (plot armor důležitých postav, trhliny v ději, fanservice, atp.) a ztráta určité formy realismu, vrcholící poslední sérií, která se místy podobala typům seriálů/filmů/knih, ze kterých si prvních několik sérií dělalo srandu svými subverzemi zavedených trop.

plakát

Šmejdi (2013) 

Není sporu o tom, že je dobrá věc, že tento dokument zase o trochu víc pootevřel tuhle 13. komnatu českých obchodníků. Není také sporu o tom, že funkčně je ten film také jako dobře namazaný stroj. Mám s ním však problém. Hraje až příliš na city. Hraje až příliš na uměleckého ducha. Tím vším se film zbytečně natahuje a krade čas dalším a dalším tajně nahraným záběrům, kterých je skutečně dostatek. Mluvící hlavy právníka a psycholožky mi nevadily tolik, jako zde jiným, měl jsem ale problém, že popisují různé metody manipulace a o pár scén dál v bleděmodrém to samé používá režisérka, aby se jí podařilo nám "prodat" její poselství. To by se ale nemělo "prodávat" takto nátlakově a také by se to nemělo "prodávat" za lístky do kina nýbrž občasně pustit v televizi. Ale dost už o formě, přejděme k obsahu. Jak už jsem psal, film útočí na city v každé scéně, ale zejména některé scény důchodců dávno propadnuvších nákupní mánii plačících před kamerou jsou jako kůl v plotě. Autentické záběry i osudy potěšily, i když hlubší profilování by na škodu také nebylo. Zaujalo mě zařazení bývalých zaměstnanců "šmejdů". Za mě silné tři hvězdy a těším se, co vymyslí paní režisérka příště.

plakát

Raubíř Ralf (2012) 

Rozhodně jsem od toho čekal větší poctu videohrám. Film videohry používá víc jako formu než obsah, což je celkem škoda, ale s Mario Kart nebo Crash Team Racing (má oblíbená dvojice) by jim nefungoval scénář, který snad zmizí v propadlišti dějin, máme tu totiž další variaci na Toy Story, který už tak má 3 filmy ve franchise. I když měl příběh své světlé momenty, nemohl jsem se zbavit dojmu, že Felix není Felix ale jen animovaný Kenneth ze 30 Rocku. Stejně tak Vanellopino "glitchování" a fantazijní rasismus / šikana mi neskutečně evokovalo židovství Sarah Silverman, takže jsem z toho měl víceméně akorát židovskou power fantasy ("You will never be a racer because you're a glitch/jew") Koneckonců je jediná osoba s viditelně černými vlasy. Měl bych také výtku na adresu strážných, kteří se jednu chvíli honí za Vanellope a po příchodu Ralpha si jí už absolutně nevšímají. Animace je celkem na úrovni, je vidět, že Disney se snažil. Postavičky, ale i celý film, působí jako střední cesta mezi Dreamworks a Pixarem. Graficky to hraje všemi barvami. Camea potěšila, jen mě překvapila expoziční účast Sonica nebo blink-n-miss účast Skrillexe (jehož písnička byla sice fajn, ale typicky moc obyčejná a repetitivní, z hudby nejvíc na mysli vyvstane asi training montage Shut Up and Drive). Potěšila mě neDisney Villain Death, nepotěšil mě typicky Disneyovský příběh. V současné době 18 z 22 stránek komentářů hodnotí tento film čtyřmi hvězdičkami a výše. Podle mě kromě malého nostalgického tripu to rozhodně na Oscara nebylo. Našel jsem ale určité zalíbení v groteskním, turbotastickém trollování Turba v jiných hrách. A pořád nechápu, jestli měla Vanellope původně být jako boss závodník nebo hratelný, protože její glitchování, které zůstalo i po resetu, se zdá být celkem game breaking. Přesto ale tento film považuji za přínosnější než Scott Pilgrim co se týče videoher a je fajn vidět, že když už Pixar doluje svoje IP, Disney přebírá žezlo s originálními settingy. Píšu settingy, protože na originální příběhy Disney nikdy moc nebyl.

plakát

Odbor městské zeleně (2009) (seriál) 

(U příležitosti nedávného COVID-19 speciálu jsem se rozhodl přepsat svůj komentář) Osobně bych viděl tři hlavní pilíře, které drží Parks and Recreation (nejen) v mých očích tak vysoko. I. Ústřední postavy Kdo sleduje sitcomy na NBC, ten dobře ví, že jejich silná stránka je v osobitých postavách a Parks and Recreation není žádná výjimka. Zastoupeno je tu kompletní spektrum osobností, takže ve výsledku se člověk ztotožní v určitých chvílích s každou postavou. Žádné z postav není křivděno (i Gary má své chvíle), žádná toxicita. Každý z herců vdechl do postavy kousek své osobnosti, což je nejvíce zřejmé u Nicka Offermana a jeho práce se dřevem. Hlavní chvála však patří scénáristům, kteří dokážou toto vše zapracovat do děje. II. Prostředí Městečko Pawnee má velmi blízko k mému rodnému městu - obsahuje mnoho míst pro zajímavé dějové linky, ale přitom se svými kanonickými 60-80 000 obyvatel je dostatečně malé a "osobní". I vývoj děje se drží realisticky při zemi, postavy doprovází uvěřitelný kariérní vývoj. Drtivou většinu toho, co jsem viděl na obrazovce, jsem si mohl představit, že by se mohlo odehrát tam, kde bydlím. Zvláštním způsobem to nejsou ale lokality, co to způsobují, nýbrž lidé. To v mnohých lidech také určitě aktivuje vzpomíky, pakliže někdy pracovali v zaměstnání, ve kterém přišli do styku s veřejností. Klíčové na tomto je ale fakt, že se lidé vracejí a Leslie Knope si pamatuje jejich jména, což dopomáhá uvěřitelnosti existence města. III. Politika Progresivní svojí cestou. Tak bych vyjádřil přístup Parks and Recreation k otázkám moderní společnosti. Neřeší se tolik LGBTQIA+, ovšem otázky typu sexismu, atp. jsou zde na denním pořádku s nezlomnou Leslie Knope v čele. Ne nadarmo kolují internetem obrázky s textem "Be the Leslie Knope of whatever you do". Není to však ale jednostranná záležitost - I lidé, kteří se neshodují v politických názorech, mohou nejenže koexistovat, mohou být i dobří přátelé. Místo v Schurniverse Podobností napříč seriály v Schurniverse se najde mnoho - ensemble comedy s mnoha opakujícími se archetypy osobností (těžko se vyhnout, když jsou natolik univerzální), známé tváře nebo podobné punchlines. Pojďme se ale podívat na každý seriál zvlášť. Co se týče The Office, tak zde jasně dominuje Parks and Recreation, protože i přes apatii některých postav má "srdce" na správném místě a téměř žádnou snahu opírat se o cringe comedy. To je nejvíce vidět v rozdílu mezi první sérií, kdy stále byl znát vliv The Office, a sériemi dalšími. Ve skutečnosti se změnilo málo - jak okolí reagovalo na Leslie Knope - ale přitom to mělo obrovský vliv na celkový pocit ze sledování. Co se týče Brooklyn Nine-Nine, tak i přes fajn diverzitu mi vždy bude bližší středně velké město než metropole. Zároveň tolik vyzdvihovaná rozmanitost lidí v B99 mi občas přijde neupřímná stylem chování hlavních postav k některým jiným postavám (kde si Parks and Recreation vystačil s Garym, zde máme Charlese, Hitchcocka, Scullyho a víceméně kohokoliv mimo ústřední partičku lidí). Co se týče The Good Place, tam je to vyrovnané. Ovšem stejně jako kvetoucí růže a vánoční světýlka na stromě jsou oboje hezké věci na pohled, těžko se dají srovnávat v jiných aspektech.

plakát

Kancl (2005) (seriál) 

Mám s tímto seriálem komplikovaný vztah. Ze začátku jsem k němu měl laxní přístup. Přišel jsem k němu formou "chci okusit více mockumentary seriálů jako Modern Family". Slabou první sérii vystřídala silnější druhá, začal jsem se sbližovat s postavami, s některými i ztotožňovat, třetí série už mi přišla lehce slabší, ale pořád dobrá, fandění se přelilo z určitých postav na jiné. Čtvrtou sérií, zejména jejím koncem se mi seriál znechutil. Postavy mi přišly malicherné, nesympatické a nikomu jsem nepřál jejich, často zvláštně získané, úspěchy. Příliv postav spíš uškodil než pomohl a ke konci jsem už nemohl dál trpět Jimovy vtípky, Michaelovy eskapády hraničící se zákonem nebo s prapodivných sexuálních relací v "kanclu". Pořád ale za určité momenty a některá moudra dávám tři hvězdy, znovu bych si to ale nepustil.

plakát

Scrubs: Doktůrci (2001) (seriál) 

4 hvězdy za příjemně strávené 4 série. Poté jako kdyby se vyměnili scénáristi z těch absurdně vtipných na feministicky nevtipné. Z "quirků" hlavní party mi najednou bylo špatně a spíš než smích to na mé tváři vyvolávalo křenění. Přesto ale musím ocenit do té doby kvalitní sérii kvalitních epizod, ze kterých jsem si rád odnesl ponaučení (ať už přednesené Dr. Coxem v průběhu nebo JDm na konci). Co ovšem řadí tento sitcom nad dost ostatních (resp. řadilo) - celkové podání, které je nahony vzdálené klasickým "tříkamerovým" sitcomům a v jedné epizodě dokonce hezky napodobeno a na konci epizody hezky prohozeno oknem s dost pravdivým vysvětlením. Dále tu také máme sympatické a hezké herce i herečky v čele s Ms Fanservice Sarah Chalke, Třetí věc jsou životní příběhy. Původně jsem chtěl napsat pouze JDho a Dr. Coxe, ale prostřednictvím stálého personálu a občasnou výpomocí guest stars (koukám na tebe, Brendane Frasere) scénáristi dokážou ukázat opravdu pestrou škálu lidských vztahů a osudů. Čtvrtá věc je hudba, počínaje úvodní znělkou (pouze tou krátkou rychlou, ne tou ušmudlanou ze začátku 2. série) a výběrem písní napříč díly. Pátá věc je absurdita některých představ a občasný metahumor, skvěle mísící se se strastmi a slastmi smutné rutiny doktorů bojujících se smrtí. Nelituju času stráveného u tohohle seriálu stejně jako nelituji toho, že jsem sledování vzdal po zhlédnutí premiérového dílu páté série.

plakát

Střihoruký Edward (1990) 

Silné 3 hvězdy. Klasická trojka DEBilů (Depp-Elfman-Burton) opět hraje kvalitní herecký koncert, tehdy stále ještě pohledná Winona Ryder zdatně sekunduje Johnnyho hereckému koncertu, který jen dokresluje ztvárněnou vizi kostýmovým a kulisářským oddělením. Ani se nedivím, že tehdy obdrželi nominaci na Oskara právě za ty masky.

plakát

Mrtvá nevěsta Tima Burtona (2005) 

Na hony vzdálené Selickově Noční Můře. Pořád tu ale je sympatické defilé postaviček (z nichž v mysli utkví zejména psík a červík), hra barev (respektive kontrast světa živých a mrtvých), chytlavé písně (které, jak jsem zjistil, i v češtině kupodivu nezní úplně tragicky) a animace na úrovni. Rozhodně to není Burtonova nejlepší chvíle, ale ostudu si rozhodně neudělal.

plakát

Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009) 

Film, který si zaslouží přesně čtyři hvězdy. Spíš o trochu méně. Ale jako člověk, který trochu vidí do jádra stop-motion animace musí ocenit nadřené hodiny nejenom co se týče animace, ale i přípravy interierů, exterierů, postav a tak podobně. Předloha kvalitní, byť X-tá variace na Alenku, zde bere lehce temnější podtext, jak je snadné nalákat malé dítě pod slibem toho, čeho se mu doma nenabízí mnoho (a ne bezdůvodně, což ale dětská fantazie nemusí domyslet). Případně, první polovinu filmu, jsem si představoval, že to je "jen v její mysli", že si snaží dotvořit co jí chybí jakýmsi fantaskním escapismem, který ústí v dechberoucí představy vnášející dech do bezduchých figurek v místním domě. Figurky jsou to poměrně zajímavé, diváka nenudící a dá se s nimi sžít, ať už v radosti nebo v děsu. A nejenom děsem pro dospělé je tento film, osciluje mezi thrillerem a hororem pro děti, je tam znát taktovka Henry Selicka, ale i tak si zachovává určitou hravost a infantilnost. Za zmínku závěrem stojí finální konfrontace, kde se svět bortí a grafičtí designéři z toho nejspíš budou mít orgasmus.

plakát

Skyfall (2012) 

Dýchá z toho Británie všemi směry, i když Bond zrovna tráví čas v zahraničí. Ale už z toho necítím toho klasického Bonda. To je můj jediný problém s tímto filmem. Nemít to nálepku 007 (jako mnou velice oblíbený Layer Cake), tak by to mohl být i docela zajímavý akční film. Vše tu jakž takž má své místo, divák se nikdy nenudí, procestuje hned několik lokalit, pokaždé s něčím zajímavým pro Bonda, ať už to je jakože parťačka ve zbrani, jakože Bondgirl, jakože padouch, jakože i vše ostatní. Co ovšem film ztrácí na "bondovitosti", to dohání na "McClanovitosti". Bond je správný drsňák, rozpočet mu dovoluje vyvádět samé veselé věci, z nichž mě nejvíce zaujala úvodní rvačka na vlaku a scéna s metrem. Nechybí ani bond-oneliners, ovšem je jich jako šafránu. Uvidíme, co přinese další film, budu se na něj těšit, ale už střídměji než na tento.