argenson

Doteď jsem měl za to, že v odívání a bytovém designu byly největším průserem léta devadesátá, ale asi zapracovalo milosrdné zapomínání, protože tenhle konec osmdesátek je taky docela síla. Samozřejmě vyjma Jany Štěpánkové, ta je nadčasová vždy a všude. Osvědčený Jaroslav Dudek předkládá ne úplně špatný seriál, místy zábavný (nikoli směšný) a hlavně v desítkách epizodních rolí výborné herce. A například konec 4. dílu, kde po sobě štěkají Balzerová s Adamovskou, to je fakt sranda.

Nizozemí je evropskou zemí s nejliberálnějším postojem ke gay komunitě, takže pokus natočit tady drama o vztahu dvou chlapců nutně vede k tomu, že žádné drama se neděje. Je to plytké a bez pořádného vývoje. A koukatelný Gijs Blom je na film trochu málo.

Po dlouhé době velmi milé překvapení z českého filmu. Kluci byli naprosto skvělí.

Rohlíčky měly bejt ve vanilkovým cukru obalený už dávno, salát se taky dělá den předem a ne až na Štědrej den v poledne. To přidrzlé Janě Bouškové divný nepřijde, zato pokládá nelogický dotaz: "Ty teprve dneska pečeš vánočku?" Do toho tě prudí bývalý manžel nekontrolovatelně hamtající po baráku. Naštěstí je vždycky po ruce flaška vodky. Civilně zahrané, dobře natočené. Československá televize byla mistrem ve vytváření těchhle vánočních depresí rozpadlých rodin.

Svým způsobem je to vlastně úlet, že se největší hvězdou tehdejší československé kinematografie stal padesátník v roli nerudnýho protivy a vysírače.

Tři pointy v jedný minutě, to je aspoň majstrštyk! Ale líp hodnotit nemůžu, protože tomu výbornýmu konci předchází celkem nudná dvouhodinovka s kredenciózní Signoret a chabrusoidní Clouzot.

Zajímavý úkaz. Když našinec zná divadelní předlohu a dokáže citovat celé pasáže z pozdější verze Oldřicha Lipského, může se s klidem podívat i na tohle, aniž by vládl francouzským jazykem. Fernandel standardní, Jacqueline Laurent správně uťáplá nevěsta, ale zklamala mě Josseline Gaël. Dosud jsem měl za to, že ji po válce zavřeli hlavně za provokativní krásu, ale tady je to celkem průměrná fuchtle, takže zákaz po roce 45 měla fakt asi za kolaboraci. V naší verzi jsme měli zábavnějšího sluhu Felixe, tady je zase víc zrychlené němé grotesky, což je evidentní odkaz na ještě starší Clairovu verzi. Pak jsem porovnával ty filmové verze plus divadelní představení viděné před lety v brněnským Městským divadle a docházím k jednoznačnýmu závěru. Vždycky to stojí na těch hercích, protože jinak ten Slaměný klobouk je vlastně strašná kravina :-)

Úplně mi není jasné, proč vlastně tohle dílko vzniklo. V polovině šedesátých let letěla Evropou Angelika, kde byl Ludvík XIV. prezentován už jako mocný panovník se sošnou tváří Jacquese Toji. A v tom si někdejší italský neorealista Rossellini odjede natočit pro francouzskou televizi epizodu z počátku Ludvíkovy vlády. Umírá Mazarin, probíhají modlitby a ambiciózní aristokracie se třese, že si bude vládnout podle svého, snovají se intriky, s tím oplácaným otloukánkem si přece poradíme. A ejhle, ten nemluvný cvalík najednou k překvapení všech (především Anny Rakouské a ministra Fouqueta, který rázem putoval do báně) dozrává v sebevědomého vládce. Piklující vévodové jsou odsouzeni do pozice hromadného komparzu u dvora, což nádherně představuje scéna Ludvíkova stolování. Pukrle až k zemi před hrncem, třicet statistů, každý s přesně určeným úkolem, Ludvík se na to ani nepodívá, řekne, že to žrát nebude a stejně obřadně pak jídlo putuje zpět znovu s poklonami před hrncem. Nádhera! Brilantní a historicky věrohodný film. Byť s naprostou absencí známých tváří. Buď to byly televizní úspory nebo záměr angažovat neprofláklé divadelní herce, aby se divák nesoustředil na hvězdy, ale na atmosféru.

Tyhle filmy jsou stresující v tom, že jenom bravurně zobrazují stav věcí, ale neukazují řešení, cestu z kruhu ven. A pozoruhodná teze Maxe von Sydow, že za všechno může Voltaire, není pro mafiánské praktiky 20. století úplně uspokojující odpověď. Film se sice líně táhne, ale ku škodě věci to není, protože luxusní atmosféru má permanentně. Navíc Lino Ventura je tak dobrej, že si klidně může v reálným čase deset minut vařit kafe a nepřipadá vám to zdlouhavý. A ve druhém plánu lze Ctihodné mrtvoly pojmout i jako cestopis, protože tolik krásných záběrů křivolakých uliček jižní Itálie a opulentních chodeb ministerstev a justičních paláců je v kriminálce nečekaná třešnička na dortu.

Mireille Darc je náramně půvabná jako mlčenlivý inventář při destruktivních rvačkách na zámku, v hotelích a vlacích. A úplně kouzelná ve scéně, kdy se stoickým klidem překračuje pobitý čínský gang a říká k tomu větu: "No dobře, když nikdo nechce moučník, já si jdu lehnout." Překvapivě svěží zábava i po více než půl století s vtipnými figurkami špiónů (Michel Blanc, Bernard Blier). Pointa úsměvná, ne však kulervoucí. Takový to jako když v čokoládě čekáš na ořech a on tam není.