argenson

Mondy a Galabru by v jednom filmu neměli hrát hlavní role. Fyzicky i projevem jsou si ne až tak nepodobní. O to víc si člověk užije ty ostatní, zvláště rozkošně potrhlou advokátku Jacqueline Maillan nebo Christiana Marina, který podobně jako v Pouic pouic tady perfektně vystřihl sluhu saturninovského typu. Námět je docela ujetej, ale skýtá slušnou zábavu. Myslím, že tohle je přesně typ komedie s francouzským šarmem šedesátých let a že by to u nás mělo úspěch. Docela škoda, že k tomu není když už ne dabing, tak aspoň český titulky.

Intelektuální blábol.

Má to pár vyšperkovaných dialogů, což se ostatně z námětu dá vytřískat docela snadno. Ale čekal jsem víc, možná jsem si moc sliboval od vždy výborného Viktora Preisse. Jenže ten je tady už tak od půlky polomrtvej, potažmo mrtvej. Nebo mě možná srala Klára Issová. Nevím, ale celkově za mě jenom lehce nad 50%.

Ovšem pozor, Dana Medřická je k sežrání i jako diverzantka! :-)

Pokus o působivou výpravu za německý prachy je trochu kontraproduktivní, páč například Milena Dvorská napatlaná zlatým třpytivým mejkapem je prakticky k nepoznání.

Šel jsem do toho trochu s obavama, páč mě ve filmech děsně iritujou ječící děti. Ale tohle je náhodou docela roztomilej příběh s moc pěknou kamerou a sympatickou hudbou. Jenže dneska už to moc neosloví, dětský filmy ze šedesátých let strašně zestárly.

Když mi ve filmu o Lullyho hudbě nejvíc vadí Lullyho hudba, tak je jasný, že mě to nemohlo dostat. Proto jsem si film snažil užít aspoň jako dějepisný exkurz a například scéna, kdy se Ludvík XIV. ujímá vlády, je excelentní. Na druhou stranu jsem nějak nepobral, proč kníže Conti je tady za vypelichanýho plešouna, když byl jen o pár let starší než král. Oslovily mě víc scény bez emocí, protože takový bylo baroko – zachovat dekorum v každý situaci. A Benoit Magimel v roli Ludvíka XIV. byl v tomhle perfektní. A naopak rušily scény přehnaně uječené a hysterické. Ovšem i Boris Terral v barokním kostýmu a paruce vypadal tak majestátně, že i on klidně mohl hrát krále a ne pošahanýho Lullyho. Král tančí dobře, ale režisérův o něco starší Farinelli mě bavil víc.

Srovnávat Farinelliho s Formanovým Amadeem podle mě není fér, větší smysl dává konfrontace s režisérovým pozdějším filmem Král tančí. A v tomhle souboji pro mě Farinelli vychází mnohem líp, má zajímavější výpravu, pestřejší exteriéry, příběh, který mě víc oslovil a hudbu, která mi líp pasuje. Podobně jako v Král tančí, tak i tady je ústřední dvojice trochu nesourodá, jeden z nich (v tomto případě Farinelliho starší bratr Riccardo) je zneuznaný, závistivý a nepochopený magor. Jeho výstupy jsou občas napotlamě, ale jako celek je to solidně ukočírovaný.

V podstatě dokument z rodiště slavné zpěvačky prošpikovaný písničkami slavné zpěvačky. Jako nápad budiž, ale dramaturgicky je to uchopený nějak divně a výběr písní je úplně dementní. Jenže já mám rád Helenu, mám rád i ty Slatiňany (a zámek dnes naštěstí vypadá mnohem líp), takže pod 50% jít nemůžu.

To není Gian Maria Volonté v roli hajzla, to je regulérní hajzl s Volontého tváří. A ta rétorika, hele, za to by se nemusel stydět ani Hitler. Famózní film, shlédnuto jedním dechem.