liuk

Může být film s bohem zpěváctva Meat Loafem zlý? Jistě, pokud je to film hudební a Meat Loaf si v něm podstatě nic neodzpívá. To je totiž fakt hodně zbytečná rebélie proti kodexu. Další rebélie vzniká, když sice soundtrack i bez Meat Loafa obsahuje samé rockové pecky, jenže v kombinaci se záběry na Texasany cpoucí se jídlem celým povrchem těla. To si spíš člověk připadá, že kouká na nějakou agitačku říkající že každý technař chodí permanentně se stříkačkou v žaludu. A je mi úplně u zadku, že by si film rád z tohodle dělal srandu. Protože je to fakt nejvíc nechutně nepovedené. A ještě nakombinované s jakousi lovestory mezi Meatem a tou Roadie. A oni se pořád jen hádaj. Na facku, to pak nedokáže zachránit ani Debbie s Alicem. Ovšem musím uznat, že ty asi dvě vykrádačky Kulového blesku s modelem vláčku vozícícho doutníky mě pobavily.

Je rozhodně fajn, jak dramaticky se filmu daří na d/s vztah nahlížet. Tedy, d/s vztah, který je jaksi po chuti jen jedné polovičce páru. Jenže není rozhodně fajn, jak dlouho trvá než se chtěným nedopatřením tyhle choutky dostanou ven. Než se začnou řešit nahlas a řešený nešťastný vztah někam posouvat. A to sice dosti zajímavým, depresivním, nehezkým směrem, ale zároveň si režisér hrozně podlamuje nohy jasným namalovaním lajny, kdo je tady ten nenormální a kdo ten nechápavý. Aspoň nějaký ten nadhled by rozhodně neuškodil. A prostě si nemůžu pomoct, ale film zabývajícím se jakýmkoli sexuálním fetišem by snad měl být aspoň trochu sexy. Toto je hrozně odtažité. Ale ke konci šokující dostatečně. A při super zápasech v Kendu si nejde nevzpomenout na klasiku

Kdo ví, jak je možné, že hned jak se naše pětka sesrocuje v knihovně, tak okamžitě je z jejich pošťuchování, vymezování i hledání společného cítit něco unikátního, něco co bude ještě mnohokrát citováno a něco, ve kterém si každý najde ten svůj kousek, který mu nikdo nevezme. Kousek od nechtěné party studentů, s jejichž přísným nalajnováním charakterů si scénář poradil vskutku fikaně. Prostě z nalajnování vlastností udělal skoro jména. Aspoň já teda postavě Ally Sheedy jinak než rebelka neřeknu. I když tím vlastně napomáhám tomuto kastování, ovšem není právě ta rozdílnost palivem ke sdělování závaží z ni plynoucí? A teda jestli je ten konec happyendovskej, tak já odteď zapaluju plynový řadič podrážkou od boty.

Jo, Tony Stark je fakt jiná kasta. Že by prahnul po superhrdinství pro vytvoření nového neintrovertského ega, to teda ne. Ten chlápek je fakt prototypem jak průraznosti, tak sebestřednosti a vlastně nezájmu o vše kolem, hlavně když to sype. To ovšem platí do té doby než pozná maďarsky mluvícího Afghánce se Stark samopalem, čímž se mu protřou sklivce, vytáhne partičku Golemů s elektromagnetickým šémem a už to běhá a lítá. A k tomu dost pěkně a zlehka dává kopance všude kolem, do vlád, do armád a nebo do faktu, že i superhrdina se musí podívat na televizi, aby podle jejich vyzdvihnutí nějaké současné krize věděl kam zaletět a vyřešit problém. A to co nejrychleji, přiletět, přistát, ukázat všechny typy arzenálu, co se vejdou pod plech, a zas zmizet. Blitzkrieg akční scény. A když film člověka tak baví, že tam hledá i možná neexistující podtexty spojené s přeměnou arogance filmu jdoucí souběžně s objevováním jiného pohledu na svět v Tonyho mozku. A to je fajn, no ne?

Je to škoda. Že to nemá styl. Že to je takový maglajz. Přitom jsou tam jak bojové tanky, tak rytíři na koních. Spolujezdec v autě je rozpíchané torzo. Postavy se jmenují Miller nebo Carpenter. Nezničitelný tank hoří. Nezničitelný tank má průstřelné sklo. Rhona Mitra má zadek. Hrají tam Adam and the Ants a Kankán. Tancuje se a obědvá se člověk. Fetišů je tam tolik. Že ani jeden nestihne zaujmout. Protože to nemá svůj jeden styl. Ale nářezový to je dost. Většinou, výkovově. Vtipný taky. Rhona ma vyndavací oko. Ve vaně sedí nahá prsatá mafiánka jedině s brokovnicí na rantlu. Do sporťáku se vejde tak sedm lidí. K tomu se tam stihnou i porvat. Občas se ukousnou i uši. Nebo v zemi nikoho přijede houkající policejní auto. A středověcí turisté můžou nakupovat v Gift shopu. A všichni zúčastněné postavy jsou z jedné rodinky. Která se postupně divákovi kompletuje a odhaluje. Tak asi takový maglajz je Doomsday, přitom to je fakt zábava hrozná, jenže fakt až trestuhodně rozprzlá a vlastně bezdějová, ten drží pohromadě vždycky tak na dvacet minut, pak se úplně zmení. Je to zábavnostní jasná sedmička, jenže 80% tomu přeju mnohem míň než 60%. Takže jen 3*. Prozatím.

Vcelku by mě zajímalo zinscenovat pokus, při kterém by se Božské děti promítaly v perštině bez titulků. Mám totiž dojem, že by fungovaly úplně stejně jak s nimi a všem divákům by bylo úplně jasné, co postavy mají právě na mysli. A na to by se dalo polemizovat, jestli je film tak perfektně natočen, že bourá jazykové bariéry a mluví jen skrz univerzální a nejsilnější jazyk pocitový a nebo jestli je prostě tak plochý, že to málo co vypráví by zvládl každý levou zadní a není na tom nic světoborného. A já si teda vybírám tu první možnost, ovšem taky protože ta holčička je snad ztělesněním a vzorem toho, jak můžou být děti roztomilé. Film funguje i velmi různě v jeho mnohoznačném vyznění, na mně teda nepůsobil vůbec jako prezentace chudoby třetího světa, na to je příliš málo agitační a netlačící na pilu. Spíš prostě ukázka něčeho úplně jiného, jakým stylem lidé taky mohou žít a proč je kulturní diverzita nenahraditelná. Jak je důležité nehnat se jen za tím nejlepším, jak méně ceněné věci jsou někdy více. Jak je krásné nezávidět a jak i podřadnější věci, ještě k tomu sdílené, dokážou velké věci.

Na Three Days of a Blind Girl mne zaujalo, že terorizující záporák Anthony Wong není hned zas takový profík. Jeho otrkávání s praxí jde pomalu, nenaběhne hned do domu své dočasně slepé oběti a nepříváže jí ke stropu. Ovšem i tak jí sodu dává pěknou, a ona o tom někdy ani neví. Její slepota přikládá přikládá pod kotel fakt celkem slušně. Je fajn, že je příběh soubojem opravdu jen těch dvou, protože i když se objeví pár postav okolo, jsou to fakt jen bokovky. Je otázka, zda by šel lepší režií handicap hlavní ženušky přesunout lépe i do filmu. Možná ani ne, ono i tak jsem s sebou párkrát škubnul, když se Wong zjevoval kde se mu zachtělo. Kuk

Já teda nevim, ale když už se snažím psát něco o světě mimo lidskou realitu, tak bych dal teda co největší důraz na nastolení takové reality, ve které se nejen může dít úplně cokoliv, ale hlavně ať to cokoliv nevypadá pitomě. Ať vypadá v rámci mezí uvěřitelně, když se někdo rozloží ve hmyz nebo když jsou skryté místnosti domu větší než ty obyvatelné. A to se těžko daří, už jen protože každá ta abnormalita je takové hnusné CGI. Ono pak vypadá i možná opravdu živá kočka v náručí kluka uměle. A když se nevede ospravedlnit to nereálné, tak těžko můžu doufat ve vyšší úroveň tohoto přístupu. Totiž že sice nechápu vůbec nic, ale žeru to i s navijákem. Ovšem začátek s odhalováním je přesně takový zkoumavý a záhadný, jaký být měl, workoholismus dostává sodu, kečupová krev nikdy nebyla tak vychytaná, Mark Waters objevil další Lindsay Lohan a Ještě že jsme New Yorčani!

Jak začít, když vše bylo dříve řečeno? Tohle motto si odzpívá sama Norah Jones v úvodních slaďoučcích titulcích. A i když má pravdu, tak není důvod, proč by se ze své účasti na těhle historkách z restauračních zařízení měla vykrucovat. I na reprízy viděného se dá bez problému dívat a odhalovat nová zákoutí, nové drobnosti, nové náhledy. Repríza plná možná kapku nucených, ale pěkných metafor, ať už skrz klíče, kazety, dluhy, poker, přechod přes silnici nebo skrz ten borůvkový koláč. Jejich výhodou je že když se někomu nelíbí, tak je prostě může ignorovat a aspoň se kochat těmi vypiplanými barvičkami, všemi těmi líbivě rozestavěnými rekvizitami. Ovšem si taky bude muset prožít úplně nesmyslně spuštěné scény, které jedou tak v 10fps. Jako kdyby kameraman nevěděl, jak správně nastavit vysokosnímkovací kameru. A ty mě fakt vždycky úspěšně vyhodily z nálady. A nemálokrát.

Drtič mozků je vyhazovač. Teď jsem zklamal všechny, co se těšili na nějakého robota s kybernetickou pěstí, která podle situace mění velikost tak, aby pasovala na mozkovnu právě drtěného. Ovšem i Ed je parádní a získal si mě hned svým srdceryvným proslovem, kde vypráví proč se stal právě drtičem. Že jednou za mlada se v klubu strhla rvačka a on dostal sklem po hlavě a doteď má jizvu. A to jen protože tehdy tam nebyl vyhazovač. Ed se tedy rozhodl, že musí spravovat mír na Zemi. A proto neustále buší do party ninjů, kteří chtějí jakýsi červený květ zajišťující absolutní dominanci nad světem. K tomu získá Rolexky v ceně deseti tisíc, modelku a jen prohloubí svoje dobráctví. Nějaký Crank se může jít vycpat, tohle je ta pravá nonstop jízda, kde se všichni navzájem mlátí, lítají, hází hlášky, Hatcher chodí v kozačkách vysokých až nad kolena a k tomu mlátí ninjy do koulí, tak jak jí to její milovaný naučil. V přístím životě chci být tak Brain Smasherem, a v tom nynějším si aspoň budu muset nechat vytisknout jeho jmenovku na zadní stranu trička.