liuk

Natočit, napsat a trošku si i zahrát ve filmu, který vypráví o příčinách loupeže špetků, plánování loupeže šperků a důsledcích nepovedené loupeže šperků bez samotné uskutečňované loupeže šperků - to je teda kumšt. Hlavně když to její zakrytí nic neschová, všechno se člověk nenásilně dozví z těch okolních fragmentů. Nenásilně nakumflované, na svou dobu složité, vyprávění chvílemi fakt strašně naostro násilné. Člověk jen zírá, co dovede jedna, do trávicího ústrojí mířená, kulka. Ale nejlepší je na Gaunerech samozřejmě to povídání postav, v dosti dlouhých záběrech bez střihů, povídání lidí, kteří se znají pár dní, ale kecaj jak kdyby se znali roky. Nic jiného jim nezbývá, po téhle loupeži šperků se se už neuvidí a budou si povídat o seriálové Pam Grier a True Blue zase s někým dalším. Ono vůbec ty dialogy působí ze začátku dost často divně a nepatřičně, aby snad všechny jejich pointy měly nápad a nevyzněly do prázdna. Taky musím ocenit, jak se v Gaunerech daří oddělit nějaké útočné, napadající, osučující repliky od názorů vlastního Tarantina. Ty chlapi mají prostě vlastní duši, do jednoho. Fakt by mě nenapadlo, že mi nepřijde film nepřiměřeně machistický, když se v něm jediná žena objeví cenrem záběru na desetinu sekundy, aby potom hned lehla. Prostě drsné, nekompromisní, zásadové, zasloužene kultovní. Vsadím se že máš rád Leeho Marvina. Jo, já taky.

Tak nebudu popírat, že mě tento prý symbolistický (?) kousek docela i dlouhou dobu zajímal. Ten silně sexistický náhled na obě pohlaví jednoho páru je určitě slibný a mohl by říkat mnoho. Jenže jak mě to jejich oblbování jednoho druhým a druhého prvým lehce bavilo, bavilo, bavilo, tak najednou šlus. Když se to nikam neposouvá a ještě hůř se k tomu neposouvání děje furt to samé dokola, tak je ta bezradnost opravdu silná káva. A když ještě se ve vyprávění motá studovaný psycholog, aby ohromoval ostatní odhaleními pramenícimi z jeho profese, zatímco ty jeho povídačky jsou jasnější než facka. Ten mě fakt vytáčel. Ovšem na ten dějový kolovrátek neměl. A aby postava byla hrána dvěma herečkami a aby to nemělo vůbec žádný vliv na její chová chování, to už je fakt příliš. Nasadit tenhle scénář někam do Bakalářů by ale bylo určitě fajn. I když mi některé ty symboly zaťukaly na neurony, tak jsem to asi nepochopil, no.

Jéé, Klub rváčů před třiceti lety? Jůů, Koyaanisqatsi se scénářem? Néé, to byly jen pocity z prvních třech minut, zbytek je snad nejnudnějších, co jsem v životě viděl. Jestli bylo úkolem vyvolat ve mě absolutní beznaděj, tak se to povedlo. Jen taková drobnost, jen kdyby ten její původ nebyl v beznaději prezentace sdělení filmu. Že je hlavní kluk úplně zničen společností a že teda se něco snaží dělat a tak chodí střílet pistolí do řeky nebo ležet ve spacáku, tak prosim. Ale aby prostě vždycky něco takového vyved, byl furt stejně depkózní, vyved něco jinýho, tvářil se jak socha a jeho socha kamarád se ho začal ptát na něco, co se nikdy v ději nestalo. To je ostatně furt. Lokace na sebe zásadně nenavazují, a to ani v nějakém skrytém smyslu odhaleném později. Já prostě vůbec netušil, co má tohle dílo za smysl, kde se vzalo a co kromě tvrzení, že vrátit na stromy by bylo málo, chce dávat. Jestli je nějaký žánr co potřebuje vývoj postav, tak je snad to právě čistokrevné drama. Jen jsem umíral hledáním, jestli to není vyprávěno pozpátku, přes oblouky, mosty nebo cíleně míněné bezcenné nicotné body....

Hned na začátku se schovívavější přístup k postavám skryje u nespláchnuté záchodové mísy, aby z její výkalové náplně namaloval hybatel příběhu na kachlíky sprostý vzkaz pečovateli své přítelkyně. Ta následně aby zemřela při manikúře přímo v salónku. A tak se o svého osamoceného, demencí nemocného otce přijíždějí postarat dvě jeho děti, kteří doteď ani pořádně nevěděly, v jakém státě bydlel. A teď jsou vyděšení, že ho daly někam do domova a on ani sám neví kde je. Ale není to taková depka, jak to zní. A jestli ano, tak rozhodně ne slzopudná, ale spíš pro mě taková až sarkasticky pohodová, už jen protože není nekonečná, že. Prostě takové věci se dějí a nic se s tím nedá dělat. A určitě není náhodou, že Wendy píše divadelní hru, kterou sama popíše jako pitomé bulení střední vrstvy. Celý film by se tak při moc velkém tlačení na pilu mohl zformovat. Nejde v něm totiž jen o smrt rodiče, ale i o vztahy, práci, bydlení nebo životní standard. A Laura Linney je prostě boží. Hoffman hláškuje pravdy, kterým se člověk musí jen smát, aby mu pak došlo, že má pravdu. A prostě já nepochopím, proč se musí pořád opakovat, jak je rostoucí střední délka života jednoznačným pozitivem. Když potom takový podíl starších lidí s Alzheimerem nebo podobných mozkovým nemocí snad ani neumí doufat v brzký infarkt.

Hehe, tak tady na čsfd má Blue Rita dobrý žánrový ústřel. Akční, jo? No dobře, mnohdy může utíkající snědá agentka ve vysokých kozačkách působit lépe než poletucha Willis na Harrietu. Ale dobrodružný? To by asi nejdřive musel mít film nějakou dekorační výpravu. A ta prostě neexistuje, zdi a místnosti jsou holejší než obývák v pilotní epizodě Rodinných pout. To ovšem nevadí, protože ta barevňoučká nasvícenost a vyšperkovanost fakt vynahrazuje v lepším případě žádný děj, v horším případě děj pitomý, který se týká špiónského souboje za Studené války. Kromě něj jde tedy o tanec, ženy, jazzový klub Blue Rita a ve stylu Skotova elixíru mládnutí mazlavé zelené afrodiziakum, které je lito na vězně, aby byli nadržení a vše vykecali. Těžké to pokušení, když nad jejich celou stojí samá nahá ženská v lesknoucích se kozačkách. A proto je ten film děsně líbivej a občas hustě bizarní. To hlavně když jedna z gogo tanečnic vypadá jak Červená karkulka a tancuje kolem antické sochy. Za připomenutí stojí i anglický skororychlodabing, který hlavně u postavy maďarského boxera Jánosze fakt hřmí. Horní mozek říká 2*, dolní 4*.

Fakt mocně snový film, kde najdete sny, možná sny ve snech, možná alternativní soubězně běžící sny nebo snad o žádné sny nejde. Problém ale je, že mě moc ty všemožné výklady nebavilo nimrat. Ale musí se uznat, že v hlavní představitelce by si asi málokdy rád nezanimral. Holka to fakt táhne, a to i v těch právě alternativních normálních snech, které jsou prostě jako zcela normální porno. A není jich málo a nejsou v ničem zajímavé, snad jen v kontrastu k představami s těmi delikátnějšími choutkami. Opravdu hodně povedený je hlavně fetiš na automyčky a jejich kartáče. A i jistého zásadního zvratu se lze dočkat. Hakujitsumu je určitě zajímavý kuosek, a to i tím jak ho sám vnímám. Klidně ho i doporučím, ale přitom jsem si ho nijak extra neužil.

Boží nápad, perfektní zpracování, které v dnešní době bombově těží z doby vzniku. Nějaké filmy stárnou, nějaké až skoro mládnou. Tím jak se vzdaluje rok jejich vzniku se stále víc a víc zdá nemožným, aby něco takového někdo natočil znova. Prostě ovce jako ozdoba bytu místo akvária nebo kulturní rozdíly mezi USA a Itálii, které vězí v lokálních pravidel Lovu, kdy se nesmí střílet ve stravovacích zařízeních nebo barech, o čemž tedy asi rozhodlo Ministerstvo Lovu. Takové věci jsou ve světě budoucnosti podle roku 1965. Celé hnané kupředu dokonalou Ursulou, se kterou musí Marcello laškovat, protože v ní svého protivníka tuší, ale za zastřelení nesprávného by šel na třicet let do lochu. Ona ho zase musí dostat před Koloseum, kde by bylo odprásknutí natočeno americkým štábem patřičně efektně. A i když závěrečné rozuzlení je možná trochu přepálené, tak jisté parádičky to bohatě nahradí. A taky stojí za připomenutí, že toto je film, podle kterého získala Britney Spears samopalovou podprsenku.

Tak. Měl jsem tu účelově pře-tolerantní, sebemrskačský komentář, ale tak trochu už na to na všechno nahlížím jinak a musím dat Wildersovi určitě zčásti za pravdu. Sice ten film je blbě udělaný, až moc buřičský atp., ale rozhodně i u mě zavinil i to, že jsem postupně začal otevírat oči, takže si nějakou tu hvězdičku určitě zaslouží.

Propadla s bodáky jako z Perského Prince, tajné chodby skryté za děsivými obrazy upálených šlechticů z doby inkvizizice, táhlé tmavé studené stěny obléhající uzoučké chodby hradu, satanská maska s bodáky nabodnutá obrovským kladivem do obličeje čarodějnice, její 200 let odkládána pomsta svému rodu, její rakev roztřískaná na kousíčky, kobka, hřbitov, hostinec s prodejem mléka přimo z vemena, vytváření otročích loutek přes děsivý pohled hlavní čarodějnice, ale i láskování doktora do nádherného pohledu druhé části dvojrole Barbary Steele, lucerničky.

Fakt hodně výborně vostré, s oblomným nádechem takového toho profesionální amatérismu. Perfektní atmosféra odvrácené strany New Yorku, kde nikdo neřeší nějakou tu mrtvolku chvilku se válící na schůdkách k domu. Kde není zrovna záhodno chodit sama do zasviněných uliček. A proto si hlavní postavy vytvoří ženský gang, který pomocí bouchaček dává pozor na pořádek a likviduje násilnické kriminálníky. Ovšem Gun for Jennifer rozhodně není čistě feministickým kusem, už jen protože jejich rozhodnutí vzít právo do svých rukou zrovna neoslavuje, ale hlavně protože z těchto holek také nedělá žádné andílky. Jejich výběr chlapů na odstřel totiž není zrovna spravedlivý. Když je k nadrženosti vybízejí samy, a to sice tím že samy tancují u tyče. S pořádnější postprodukcí by se z této oslavy a pocty drive-in éře, která předběhla Grindhouse o 11 let, mohla stát nekompromisní kultovka.