liuk

Je opravdu překvapivé, jak slušnou mají tyto eurospy filmy s deseti hodnoceními na iMDB výpravu. Letecké záběry měst, hor, letadlových naháněček, natáčení na mnoha rozdílných lokacích, občas nějaký ten výbuch, dokonce si do Marrakeche přidali i moře. Žádná upižlanost. Příběh je očekávaně zmaštěný - nacistický poklad. Hlavní postavy očekávaně stereotypní - ležérní Američan a jeho kolega Angličan plný dikce. Záporáci očekávaně stupidní - jakási nadnárodní organizace zlounů, kde má každý svou úlohu - vydírání, únosy, korumpování, mučení, výbušniny, gamblerství. Takto jsou představeni, ale nikdy svoje specializace nevyužijí. Hračky skvělé - balónek jako padák, rentgenový megadalekohlad, náboj naváděný teplem. Spygirl pěkné - hafo blondýnek i v Casablance. Prostě taková pohodka, která večer zabaví. A mě dokázala i překvapit.

Život v oblouznění uteče jak voda, i když se odehrává snad jen v jedné místnosti, kde se točí postupně tři minutové scény filmu, které navíc vypadají opravdu podivně. Takže je to vlastně film bez děje a výsledku. Je ale o filmových tvůrcích, kteří si vsugerovávají představy o svých schopnostech i o jiných členech štábu. A z těhle představ vyplývá ta skvělá zábavnost - kameraman chce točit jinak než režisér, herci si upravují svoje role, chlápci na všechno neumí pořádně nic, ale sní také o natočení svých vlastních filmů. K tomu se navíc přidají nikým nezaviněné chybky z vnějšku. Takže se ty tři scény nikdy nemůžou zadařit tak jak se původně zamýšlelo. Myslíte, že ty již hotové, sestříhané filmové záběry někdy uvidíte? Nevím, ale další DiCillův film Opravdová blondýnka je na imdb uveden jako na Život v oblouznění navazující. A hlavně je tam opět Catherine Keener, která je zde úplně okouzlující.

Vtipnější než většina žánrových komedií, srdceryvnější než příběhy s předepsaně slzopudnými parametry, celistvější a úplnější než životopisy. A musí se ocenit, že se už američtí tvůrci k problémům vyplávajících z přísně imigrantských čtvrtí staví čelem - viz také seriál The Shield.

První polovina byla pomalejší, ale i lepší. Je totiž férovější, když se příběh vypráví pomalu než když se začne následně jeho kadence stupňovat natolik, že posledních 10 minut by vynaložilo na celý další film. A fakt, že ve druhé polovině vymizí zásadní účast ženských postav, giallu také moc nepomáhá. Ze specifik žánru ke konci zbyde jen vcelku zajímavé obracení některých událostí a rozhovorů z jiné perspektivy. Bohužel je těhle zvratů až příliš. Kvůli začátku filmu ale rozhodně stojí film vidět - Susan Scott (aka Nieves Navarro) se jen tak neokouká.

Prostě používat už postup mnohokrát použitý jen spěje k jeho dokonalostí. Chlupy se fakt postavaly, srdce se rozbušilo. Boží. Koukat zásadně sám.

Odpověď na otázku, proč je v podstatě nepředstavitelné přijít do banky, chtít půjčku a bát se reakce, že banka momentálně nemá peníze na půjčení. Asi jsem nikdy neviděl víc oči otvírající dokument. Jestli chcete vědět, kde se pořád berou ty nejen vládní peníze, jak je možné že jsou všichni zadluženi (kromě finančních institucí), tak se na tohle mrkněte.

Dálavanská země nikoho, odvyprávěcných jen klíčových pár dní, všechny postavy se schovávají před všemi, všichni jdou po všech, drahé polovičky vůbec netuší, že se něco děje. To tu nedávno bylo - Transsiberian mi opravdu docela připomínal Tahle země není pro starý, kde se také všechny postavy musely spoléhat jen samy na sebe, jenom v Transsiberian si to neuvědomují hned na začátku své cesty o život. Je sice fakt, že ta je dost dlouhá, ale táhne se "jen" tak, jak se táhne týdenní cesta ve vlaku. Ta je navíc zpestřena potkáváním vyřazených sovětských vlaků na starých nádražích, potkáváním básníků s gulagovým tetováním atp. A když se konečně rozvrhnou karty, tak to zase frčí napětím skoro pořád. Jenom škoda, že pak nějaká ta událost se stala mimo záběr, aby se o ní pak hned mluvilo. Tenhle postup seděl do Starochů víc.

Parádně fanouškovský filmeček, svou lehkostí mi připomenul Návrat oživlých mrtvol, Od soumraku do úsvitu nebo Útok z hlubin, se kterým má společnou i jednu smrt. Apache má pravdu, že je zajímavé, kolik mají Demons zprvu oddělených dějových linek, tedy až tři. Postupně odpadají nebo se spojují a tím také narůstá počet zrůd se zrůdnými zuby a pařáty, a k tomu jede fakticky nářezová hudba. Producent Argento zavzpomínal na Phenomenu. O gore už bylo řečeno mnohé, ja jen tedy potvrdím, že je fakt hodně kruté. Ale zabíjení nejsou jen vymačkávané oči. Pro představu: zahýbající, líbající se pár za oponou je synchronizovaně uškrcen! Takových exkluzivit je zde plno, a to nejen z ranečku umírání, protože takhle použitou plechovku od KOKA-coly, jsem teda ještě neviděl. Boží výsměch.

Soledad Miranda mstí smrt svého manžela přes sex. Sbalí, zasouloží, zabije. Odnese to i sám Jesus. Samozřejmě si Soleded mění paruky, ohozy, takže jsou stále nějaké inovace. Včetně lesbického sexu. Horor to je tak z vlaku, možná. Prostě ideální sedmdesátkový eroťák.

Mám rád nejistotu, kdy jsem na stejné vlně nepochopení jako tady Gina, když se při koukání pořád sám sebe ptám, co ostatní ví a co my dva nevíme. Nejen tato bezradnost je ale médiem Brøken, občas to vypadá, že přibarvování reality Giny do větší paranoii je také převzato do filmu. Jedná se o divné grimasy a chování jejích blízkých, které by mohly být i přeháněny jejím vědomím. A takovýmto zajímavým, i když do závěru nic moc neodhalujícím, způsobem se Brøken táhne pomalu ale napnutě. Jsme spolu s ní pořád na vážkách, ale vyplatí se to, protože konec je moc parádní. Pouštět pouze v noci a po dokoukání se jít podívat do zrcadla.