liuk

Hodně drsný film z produkce View Askew, ale tématem a atmosférou úplně jinde než filmy Askewniverse. A Better Place je o katastrofální ztrátě sebekontroly po elitářském vyčlenění jedince z kolektivu, ke kterému se tímto dále rozvíjí pohrdání, odpor a nezájem. A když se někdo do jeho života snaži napojit a pomoci, může se situace jen zhoršit, protože se na tohoto vstřícníka z abstitence přátelství příliš zafixuje, nedovolí mu povídat si s nikým jiným a vír se prohlubuje dál a dál.

Reaperovi se zadařilo to nejzáhodnější, po čem může takovýto kecavý seriál o kamarádech toužit. Totiž že si další díl nepouštím hlavě kvůli nové zápletce nebo většímu posunu v hlavním ději a cíli Sama, ale protože jsem hrozně rád ve společnosti téhle party. Baví mě jejich soudržnost i jejich hádky a popichování, protože jsou jednoduše opravdové a jejich válčení a společné vypořádávání se s nachystanými perepetiemi od pekelných duší i od života jsou skvěle ztvárněny. Mimochodem, také máte ten dojem, že když se objeví ten božan Ďábel, tak je z pekla celý zpocený a rozpálený? Wise je fakt krutoň. Stejně jako Sackova sestra.

Zfilmované Grand Theft Auto bez kradení aut, ale se strašným šarmem všeho a všech zúčastněných. Michael Westen je prostě novodobý Sonny Crockett a každý si přeje být jak on - bydlet v plechovce, cpát se jogurty, mít za kamaráda Bruce Campbella, být génius v psychologii, improvizaci, technice všeho druhu, házení akcentů, nemyslitelných nápadech, jak vyvolat v nepřátelích reakci, kterou by nikdy neudělali. Všechno toto a mnohem více je v každém díle, které jsou tak nacpané příběhem, zvraty a nápady, že většina amerických detektivnějších seriálků může jen tiše respektovat Michaela, chránitele utiskovaných, bezmocných, falešně obviněných nebo zadlužených klientů.

Znáte hru na Segu Mega Drive jménem Streets of Rage? Tak tohle je filmová verze. Všichni se tam mlátí hlava nehlava vším možným co někde seberou, ale i na střelbu dojde. Okolí bitek je přesně městské - jak to mám rád: např přístav, strip bar nebo prostě a jednoduše ulice. Všichni jsou hrozní drsňáci, ale ten největší může být jen jeden. Si nemůžu pomoct, ale je to lepší než Killer, kde jsem té vážnosti nevěřil ani mák. Tady se objevuje, když se třeba hlavní hrdina stará o psíka rodiny, jejichž smrt způsobil. Takže asi tak.

Ozon si vzal Encyklopedii sexuálních úchylek a ty nejprovařenější, ale i tak pobuřující, nasekal do Sitcomu. Já si radši pustím něco smyslnějšího než abych se pousmál incestu kvůli magii myši.

Opravdu giallo dokonalé jak z plakátu. Argento vzal samozřejmě brakový detektivní příběh o člověku, kterému nedá spát vražda, kterou viděl a slyšel z ulice přes okno . A udělal z něj opravdu umělecké dílo. Je jasné, že mu s tím pomohly už nádherné lokace, uličky a domy, kam postavy posílal. Ale on i tak dokáže ty inkriminované uličky křiku nasnímat tak strašně moc uhrančivě, že mě to hltalo jak máloco. Navíc: nejdůležitější byt v příběhu je tak nádherně vyzdoben a vypulírován nejen děsivými obrazy na zdech, pokaždé když si na něj vzpomenu včetně geniálního vyvrcholení v něm, tak chytám zimomriavky. Samozřejmě vše dovádí do dokonalosti tradičně úžasná Simonettiho hudba. Já chci prozkoumávat ten opuštěný dům, po kterém by někdo na stěny rozlil kečup. ;)

Jojo, před druhým velkým zdražením černé šťávičky v 70. letech, to se muselo žít. Zewlovací dodávka na dvoře každého náctiletého povinností. A o tom je The Van, o balení holek na dodávku, o balení vdané MILFky na dodávku, o neplacení půjčky na dodávku, o závodech v dodávce, o koupání se v oceánu na dodávkové pláži. A je to holt docela nuda. Sice to je docela pohoda, ale taková jakási nikam neplynoucí. A ty úděsné písničky (o dodávce) tomu taky moc nepřidávají.

Bum, prásk, leh. Perfektní naplnění škatulky mlátivého filmu se všemi potřebnými útrapami, tvrdými tréninky a vyhecovanými zápasy. Ta kulturní rozpolcenost hlavní hrdinky v kombinaci s perfektně natočenými akčními scénami prostě chytne. Jak já bych chtěl ten soundtrack napchaný božími tureckými rytmy.

Hrozně lektorské a naivní. Sice se může zdát, že v roce 1970 bylo pekelně originální napsat příběh o nebezpečí umělé, kybernetické inteligence, ale to přece není tak úplně pravda. Vždyť už i takový Dick si toto vzal tak trochu na paškál. Povedená je sice přidaná hodnota ve formě tohoto zlotřelého armádního superpočítače jako Velkého bratra, ale tím to bohužel končí. Zbytek je přeidealizovaná pravdoláskovná divnost o povídání si amerického a sovětského počítače o světovém míru. Ale tak prosím, to by ještě šlo, kdyby to mělo nějakou hloubku. Což teda nemá. Jenže zažijete tady i hroznou romanci nebo vysvětlování člověka počítači, co dělá muž se ženou v posteli. A to už si fakt radši pustím jakéhokoli Knight Ridera. Wargames o počítači nebo Fail-Safe o lidech jsou prostě mnohem, mnohem lepší. Colossus: The Forbin Project právě naopak vypadá jako když ho napsal počítač vytvořený pro vyučování v mateřské.

Heathers si na sebe berou tolik nákladu, že ho prostě nedokáží ukočirovat. Klasický středoškolský filmek, černá komedie, sociologická studie a některé pasáže by samostatně vypadaly skoro jak z nějakého slasheru. No a prostě to tak úplně nefunguje. Lítá to mezi těmito žánry šíleně anarchisticky, nedrží pohromadě. Na druhou stranu některé nápady a drzost se prostě upřít nedají. Psychadelické vraždění studentů nebo ustřelený prostředníček ve filmu, který začíná dohadováním se čtyř královen školy ve školní jídelně, to je fakt ne úplně každodenní šálek kávy. A je hrozně vidět, jak jsou Heathers otisknuti ve filmech jako Mean Girls, Jawbreaker. Kultovní status se jim zapírat opravdu nedá.