liuk

Tak zrovna objevný tenhle dokumentík opravdu není, ale kouká se na něj víc než dobře. Celý se veze v takovém přátelském duchu a já si připadal, že jsem si právě sednul se všemi zúčastněnými k pivu a poslouchám jejich povídání. Dočkáte se důkladnějších rozborů nejpodstatnějších amerických filmů žánru - od Halloweenu přes Freddyho až po Scream. Tvůrci ovšem neopomněli ani na italské kořeny slasheru. Moc pěkně jsou nastíněny všechny vzestupy slasheru, kdy v 80. letech měl premiéru snad každý víkend nějaký, a jejich první výraznější pád po uvedení Silent Night, Deadly Night, který způsobil mezi uvědomělými a trhlými americkými matkami pěkný poprask. Během dokumentu si samozřejmě filmaři podle některých mažou máslo na hlavu, když svými rozbory nacházejí v hororech různých dob tehdejší rozpoložení společnosti a odůvodňuji svou filmovou činnost, že je to samozřejmě typ umění, ale já jim to docela žeru, takže fajn. Ale rozhodně na tenhle dokument nekoukejte, pokud jste většinu zmiňovaných filmů neviděli, dost se v něm spoileruje. A nechat si vykecat třeba takový konec Sleepaway Campu, to by byla opravdu smůla. K němu se váže fakt dobrá trivia, zde zmíněná. Že Neil Jordan se svojí Crying Game v Campu jistou věcí inspiroval. Jo jestli bych měl možnost si pokecat s Felissou Rose (Angela v prvním Sleepaway Campu), neváhal bych ani vteřinu, moc fajnová paní. Dokument jen a pouze pro fanoušky.

Existuje málo filmů, které neobsahují žádnou odlehčující vložku, žádný vtípek, který nám naznačuje, že je to jen film. Thriller k nim ovšem patří, bere se setsakra vážně a i když neukazuje obchod s bílým masem nijak do hloubky, znepokojivý je dost. Ubližuje mu tak trochu délka (viděl jsem tu 104 minutovou verzi bez porna a oka), kdy trénink Friggy na odplatu je zbytečně rozebíraný, ačkoli většina záběrů ze střelnice a autoškoly nic nového neukáže, až na jeho konci si to Frigga strašně dává. A i když je i scén z její postele také dost, nevypustil bych ani jednu, každou další jsem jí totiž přál víc, ať už to konečně rozbalí a všem nakope. A půlhodiny před koncem to přijde, oblékne si černý kabát a začnou se dít věci, sice ne tolik z filmařského hlediska, ale z hlediska jejího zadostiučinění určitě. Ovšem ten matrixovský look byl opravdu evidentní, včetně jedné přestřelky, fakt by mě zajímalo, jestli je to jen náhoda. A Christina Lindberg byla prostě skvěle vybrána, a i když se tvaří v podstatě furt stejně, stejně od ní nejdou odtrhnout oči, a ve finálním zúčtováním už vůbec ne. Thriller má sice perfektní námět, ale mohl být více rozvinutý, začátek je skvělý, pak to celé ne úplně bezúčelně přibrzdí, ale mohlo být lépe. Konec ale vše vynahradí.

Občas si říkám, že rutinní akční thrillery jako je tento jsou hodnoceny (i mnou) příliš přísně, a když jejich zábavnost porovnáte s něčím vážnějším, neprojeví se to tak úplně v adekvátním ohodnocení. Until Death je ale typickým příkladem opravdu špatného filmu, kde se s hodnocením musí jít fakt hluboko. Nikdy nechápu, proč musejí mit akční STV filmy tak děravé scénáře. Jestli distributoři kinových filmů dávají producentům těchto fláků nějaké úplatky, aby domluvili svým scénáristům, ať píší hrozně, že pak filmy v kinech budou moct svou chytrostí víc machrovat. Opravdu bych chtěl vidět, který policista závislý na heroinu si nechává své dávky a stříkačky v šuplíku ve své kanceláři na stanici. Samozřejmě mu je tam najdou. Ten policajt je tedy Van Damme, který se chová jak a není nepodobný Dirty Harrymu. Hlavní záporák se jmenuje Calla(g)han, ehm. Ale i navzdory všem těm dírám se na začátek filmu docela slušně dívá, Van Damme je drsnej, občas řekne nějakou hlášku. Jenže pak nastane zásadní zvrat (je zase úplně trhlej) a z filmu se stane drama. Van Dammovi a jeho hereckému rozsahu tvůrci věřili opravdu neadekvátně, tohle nezvládnul ani náhodou. S ním a jeho filmovou ženou, která se do něj znova zamilovává, prožijeme hodinu, a pak film skončí. Nemám rád, když někdo shrne příběh filmu do jedné věty, a tím odůvodní, proč je špatnej. Ono to jde takhle shrnout totiž úplně vždycky, jenže nikde se zatím Van Damme nesnažil znova učit mluvit, chodit apod. Jediným kladem filmu jsou opravdu povedené nepřehnané dvě přestřelky, ve kterých hrdinové nedělají kotouly ke střílení, jak bych to od Van Damma čekal, bohužel po jedné z nich nastane ten hrozný zvrat, a druhá zas hrozně vznikne. Já se Until Death fakt snažil mít rád, ale u filmu kde hlavní hrdina v autě řekne klukovi na chodníku, aby si nastoupil, a když nechce, tak ho přinutí slovní výhružkou "Musíš.", a on si sedne a stanou se z nich kamarádi až do smrti, to fakt nejde. Prostě scénaristická blitka, kterou nemůže Van Damme zachránit tím, že potěší svou manželku tím, že si vzpomene jaká písnička hrala na jejich prvním rande.

Když uvidíte Death Proof a bude se líbit, je prostě povinnost kouknout na Vanishing Point. A já mám takové tušení, že podobné spojení je mezi Hot Fuzz a Point Break, a tak jsem si pustil Bod zlomu předem, ať si ty narážky užiju u Wrighta napoprvé. No, opravdu se Point Breaku nedají upřít nádherné záběry mořských vln, záběry po kterých by se člověk hned nejradši začal učit surfovat. A i když se to nezdá, není úplná brnkačka něco takového podchytit, nikdy jsem si na sobě nezpozoroval při sledování Baywatch a Donny D'Erico, že bych nějak extratoužil běhat v červeném do vln. A v takové opravdu strašně pohodové atmosféře se Point Break vlní celou dobu, kdy hraje prim pěnění adrenalinu s detektivkou v pozadí. Když se ale tyto role prohodí, z filmu se vyčeří dost špatná akční břečka se strašně pitomými logickými botami, které bohužel opravdu nejde přehlédnout, i když se je paní režisérka snaží s vypětím sil zahladit. Point Break bez scénáře by asi dopadl lépe. A když je samotný závěr opět jednou velkou logickou nesrovnalostí, zapůsobil na mě víc než Big Blue.

Poslední dobou si nějak hodně všímám barevného složení filmů a použitých obarvujících filtrů. A u Edith Piaf mě strašně vadily ty vybledlé barvy, které způsobovaly hroznou zašedlost a zapšklost filmu po celou dobu příběhu, včetně určitě jistě příjemných částí života zpěvačky. Kontrast mezi skvěle hrající šťastnou Marion a takovou atmosférou tak úplně nefungoval, a celý film je ve výsledku po celou dobu strašně smutný, což mi u biografie úspěšné zpěvačky prostě vadí, ať je ten náhled jakkoli neotřelý. Příběh je to ovšem jistě zajímavý, zpřeházené vyprávění páté přes deváté působí kompaktně a neruší, a Marion je prostě frajerka. Jak jsem si při prvních 20 minutách myslel, že se na tuhle nikterak sympatickou hlavní postavu opravdu nevydržím dívat dvě a půl hodiny, tak mě postupně svým výkonem obalamutila a ke konci jí mi bylo i docela líto, i když nijak závratně. A to jenom protože ten její skřípavou zpěv shledávám skoro až neposlouchatelým A zpívá se tu dost, a to notně natahuje už dlouhou a místy zdlouhavou stopáž. Horší 3*.

Láska nebeská patří k té promili dokonalých filmů, které nejdou vypnout. Fakt. Takže je potřeba se připravit na to, že když ho někde chytíte nebo si ho na DVD pustíte od jakékoliv scény, strávíte dvě hodiny života koukáním na tento skvost žánru, a filmu vůbec. Každá scéna od brilantního začátku po nepřekonatelný konec má takovou sílu, že dostane kohokoliv kdykoliv. A nějaké překážky, které by mohly film zprznit: Dabing? Ne, i kdyby herci mluvili německy, tak to nebeský závislák nevypne a bude si v hlavě přetáčet originální anglické repliky. Televizní ořez? Ne, i když z filmu zůstanou dvě třetiny, skrývá se v nich tolik báječna, že by předčily cokoliv romantického širokoúhlého. Přitížím: Banda (hetero! :) kluků po pár vodkách, která si chce pustit nějaký akční výplach? Ne, vyzkoušeno, skoro až násílím překecáno, nevypnuto a i proti jejich vlastnímu počátečnímu nenadšení užito všemi až do konce. Děsivé reklamy každou půlhodinu? Ne, zafunguje efekt: Počkám a podívám se ještě na tamtu super scénu. No tak si představte, jak tahle nevypnutelnost funguje v samotném filmu, když funguje i během reklamy na Pampers. Jediným blokem by bylo zničení všech médií obsahujíc Láskou nebeskou, takhle dokonale by to totiž podruhé nikdo nikdy nenatočil, hrůzná to přestava.

Úpřímně, Lynchovi jsem se ještě tak před měsícem tak trochu pochechtával, a to vůbec ne kvůli němu, protože jsem kromě všeobecně normálně přijímané Straight Story nic neviděl, ale kvůli jeho některým obdivovatelům, kteří nejsou schopni kvality jeho filmů obhájit jinak než větou "Je to prostě Lynch." Nedávno jsem si jen tak pustil Wild At Heart kvůli Cageovi a paráda, byla to náhoda? Ne, Modrý samet je stejně povedený, a proč? U něj jsem konečně zažil takové pocity, které jsem podle reakcí měl zažít u těch starých noir filmů, a většinou se, až na čestné vyjímky, nedostavily. Tady ovšem sálá nádherné tajemno z každého záběru, z každé podivnosti, kterých postavy provedou, a že jich není málo, ze všech těch scén, které vypadají jak z jiného filmu (Dean Stockwell rulez!), ale hlavně z těch barev. Fakt mě dostávalo použití modré a červené barvy, které když se objevily, tak se fakt vyjímaly a sebraly aspoň půlku zážitku ze záběru. Ale ani ta druhá půlka nebyla malá. Hodně netradiční, ale rozhodně ne tak extrapodivný film, jak se povídá. A písničku Blue Velvet jsem si musel pustit snad 20x po dokoukání, je okouzlující, jen proč je tak krátká. A rozhodně nikdy při obhajobě Blue Velvetu neřeknu "Je to Lynch.", nemám důvod, vždyť i nástin samotného příběhu je bohatý a zajímavý.

Tak hlavní předností Vacancy je (kromě bohyně Kate Beckinsale) opravdu neskutečný spád. Tento thriller se řítí díky své napínavosti k dosažení konce své krátké stopáže jak namydlený blesk. Musím ocenit, že (opět díky své krátké stopáži) se hlavní postavy stále snaží něco vymyslet, nesedí tedy jen v pokoji a neječí, do jakého trapu se dostali. Ta absolutní bezmoc a touha s ní něco udělat ja podchycena skvěle, a fakt jsem těmto zprvu rozhádaným manželům přál, ať se z toho dostanou, připadal jsem si s nimi voyeursky v centru dění. Je jen škoda, že najednou v průběhu filmu začnou tito vězni pro své vůli dělat záchranné pokusy, které mohli udělat už dříve, a to mnohem účinněji, s větší šancí na úspěch. Ale dá se to omluvit, brainstorming v takové situace asi nefunguje příliš efektivně a život není turn-based strategie, aby si mohli vše pořádně dopředu rozmyslet. Všechno je to moc fajn, ale přichází konec, ze kterého jsem na hony cítil, že se v něm stane nejhorší odpadní klišé s návraty už oddělaných postav, sice se úplně tak nestalo, ale jeho odlehčenější verze se přece jen dostavila, a bez ní by se závěr klidně obešel a působil by lépe. I tak ovšem moc dobrý hitchcockovský napínák odehrávající se ve dvou pidibarácích (motelová recepce a pokoj) a na prostranství mezi nimi.

Jak je Stranger Than Fiction skvěle odpáleno, tak je ukázkově zadupáno. Připadal jsem si, jak když je druhá hodina osmou řadou seriálu, kterému už došla šťáva, což je u dvouhodinového dílka dost průšvih. Ten film ztratí ve druhé půlce snad všechno, kvůli čemu byl ze začátku slibný víc než dost. Moc moc originální použití speciálních efektů, které se určitě co nevidět objeví v nějaké reklamě. Ferrell, jehož výstřední normálnost sice působí osvěživě, ale ta jinakost z jeho projevu tak nějak postupně vyprchá, jenže za to ani tak nemůže on, ale scénář, který se po příliš rychlém odhalení všeho podstatného (divákovi, ne postavám) začíná plácat, jak ryba na suchu, a neví kam dál. Hoffmanovo vědátorování taky nedokáže být zajímavé celou dobu, aspoň že ženské postavy se drží na své špici celou dobu. Vše by to jakžtakž mohl zachránit povedený konec, kdyby nenásledoval konec druhý. Škoda, přeškoda.

Prostě paráda, napodruhé ještě lepší. Děsně mě baví filmy doceňovat na druhé a další zkouknutí. A poznávám to tak, že mě napodruhé ten film strašně rychle uteče, což nastalo přesně v případě tohoto více než dvě hodiny dlouhého thrilleru. Fakt se mi líbila taková špionážní uťápnutost odehrávajíc se převážně v interiérech, nepotřebujíc nějaké přelety nad válečným kotlem a vystačíc si s jedním menším městečkem na celý film. Také paradoxně potěší dost chladný náhled na postavy, o kterých opravdu nevíte, co si máte myslet, a jak je skvělé, že si někdo dovolil v domácím filmu své krajany takhle okopávat místo hlazení na duši, jak byl jejich odboj statečný. Pomalu se ovšem z té chladnosti vyvrbí zájem, a to krásně plynule bez žádných citových oblbováků. Zwartboek - Parádní rozbor zrad, podvráťactví a neočekávaných spojení všeho druhu, pro něž si tu pátou hvězdu nechávám na další zkouknutí. PS: A jestli páni Bond-producenti opravdu obsadíte skvělou Carice do role příští bondgirl, tak...