liuk

Na druhé Prom Night je obrovsky vidět dopad ságy Freddyho Kruegera na celý fantasy podžánr hororu. Prom Night II ale v žádném případě jen sprostě nekopíruje, spíše invenčně využívá tento nový způsob pachání vražd skvělými nápady ve svůj prospěch. Jako v prvním díle nechybí ani povedená atmosféra střední školy, která se připravuje na závěrečný ples, ale zároveň její ředitel a někteří studenti cíti ve vzduchu něco hodně shnilého. Mary Lou je skvělou vražedkyní na úrovni, Mary Lou se svými obětmi párá jen tolik, aby to její samotnou a její diváky bavilo, Mary Lou budete fandit, aby se svojí vysněnou královnou plesu stala podruhé, protože malovat na kostelní zpovědnici rtěnkou návrhy typu "Zavolej mi do klubu" je hodna jen nositelka tohoto titulu. A kdyby byl její příběh natočen před první Noční můrou z Elm Street, nezdráhal bych se nadělit plné hodnocení, už jen kvůli těm skvěle ztvárněným vizuálním vraždám.

Strašně rád koukám na filmy, ze kterých čiší taková absolutní uvolněnost z jejich natáčení, žádné točení z nutnosti a povinnosti, ale prostě jen tak, pro zábavu. A Death Proof (potažmo celý Grindhouse) k takovým patří zcela příkladně. A u takových filmů mi stačí méně než u jiných, aby si mě získaly, abych si pak připadal, že byly natočeny někde za rohem, a já se každý den poflakoval po místech natáčení. A takový pocit kamarádství mi u filmu ke štěstí stačí. A jedním ze zdejších důvodů tohotu pocitu jsou prostě zas a zase ty Tarantinovy dialogy, které jak můžou působit pozérsky, tak já v nich vidím uvěřitelnost, že přesně takhle se lidi mezi sebou můžou bavit, a taky že baví. A když se v nich shlídnu tak, že bych nejradši do filmu vlezl a odříkával je tam s nimi, tak v žádném případě nemůžou být nudné a "o ničem". A těch pár perfektních scén s poslední dobrou automobilovou módou, která naše pozemská kultura spatřila, s 70s americkými koráby, jsou již jen taková třešnička na dortu. Death Proof je perfektním, v podstatě bez-žánrovým, filmem, který mě svým přátelským přístupem už dvakrát hodně dostal, a už teď se těším na další oblbování se. A co je na tom, že z toho původně proklamovaného slasheru ve filmu moc nenajdete...

Přesně jak je vyobrazena v prvním Rambovi práce guerilly, přesně tak jsem si vždy představoval. Plížení se hrabankou v lese, vyčkávání na stromech, neplýtvání náboji, prostě jasná psychologická výhoda osamoceného partizána nad jasnou přesilou plynoucí z mnohem prohloubenějších znalostí než slušné střílení na terč z pistole u zmíněné přesily, která si nechce připustit, že proti takovému chlápkovi byla v háji dřív než do jejich poklidného zparchantělého městečka přijel. A z téhle zlenivělé poklidnosti se rozhodli z člověka, který místo nich bojoval, vytvořit parchanta, z kterého si udělají živý terč místo policejního cvičení. A to se zatraceně přepočítali. To vše v nádherné přirodě, plné kamenitých říčních údolí a jeskyň. Snad jediný zápor bych viděl v krátké stopáži, film a námět by klidně další půlhodinu utáhl. No, neexistuje pro film lepší pochvala?

Osidlování Ameriky v jeho prvopočátcích je velmi vděčné téma. Nádherná nedotknutelná příroda versus evropské země válčící o to, kdo bude hoden toho, aby ji začal ničit. Poslední Mohykán je neotřelý v přístupu k Indiánům, ti netvoří vlastní válečnou stranu, ale připojují se k Francouzům nebo Angličanům, podle toho kdo jim je sympatečtější. Musím ocenit, jak výborně byla skryta romantická linie, která i když byla velmi výrazná, tak nepůsobila jako hlavní tahoun příběhu, i když jím v podstatě byla. Vedle kolonizační války. A její dvě bitvy jsou zoufale nezvládnuty, v první si hlavní postavy skrz projdou jakoby se nechumelilo a ve druhé nikdo neřekl komparzistům, co mají dělat. Už jen kvůli perfektní hlavní hudební skladbě, která i když hraje fakt pořád, tak nikdy neomrzí, kvůli záverečné honičce a bílému Indiánovi v podání Daniela Day-Lewise stojí za to být Poslední Mohykán viděn. Jen škoda, že Mannovi jdou spíše ty komornější městské přestřelky než větší bitvy.

Hardcore je opravdu dost odvázáným filmem, který občas působí tak trochu na tripu. Vypadá to, jako když se tvůrci snažili navodit kontrast mezi dvěma hlavními ženskými postavami hned od začátku, aby potom když se celý ten kýžený útěk začne uskutečňovat, aby byly karty aspoň trochu rozloženy. Což nejsou a první polovina filmu je sice přecpaná sexuálními scénami, ale ty holky se moc dobře neprofilují, furt ze svých rolích jakoby vypadávají, takže je první půlka docela zbytečná. V druhé se začne konečně dít něco, co má nějaký dopad, a špatné to rozhodně není, včetně dost povedeného konce, který se velmi trefně vrací k první větě filmu Slušné dílko, které s lepším scénářem mohlo být určitě lepší. Mimochodem, Dennis Iliadis právě připravuje remake Last House on the Left, který by rozhodně nemusel dopadnout zle.

Nová Die Hard má jasně oddělené dvě hlavní složky, a ať se snaží jak chce, nedaří se je slepit. První složkou je opět perfektní Bruce Willis, který se ke své klíčové postavě vrátil s velkou grácií, kterou nejlíp vystihne v tunelové scéně. Opravdu je zde ještě hlubší odklon od Die Hard podžánru, ale i tak je z celého filmu a z McClaneovy postavy cítit naštvanost na všechny, snaha si vše udělat po svém a neposlouchat autority. No a tím v podstatě končí klady filmu. Druhou složkou je všechno okolo, od příběhu až po předimenzovanou akci v druhé polovině filmu, ve které ať se snažím co nejvíc můžu, nevidím nadsázku. Tu se tam snaží nastřelit McClane svými perfektními vtípky, ale to bohužel nestačí. V tomto závodu se dařilo skvělému Willisovi držet krok se stupiditou filmu do super vystoupení Kevin Smithe, pak se z filmu stalo běhání, létání, ježdění z místa na místo, aniž by nikdo věděl, proč se tak vlastně děje. A od této chvíle se jasně projeví dvě zmíněné složky filmu, které se k sobě dají přiložit asi jako dva záporné póly magnetu. A bojím se, že až někdy znova uvidím MI3, která je stylem Die Hard 4 dosti podobná, ovšem kvalitou a semtknutostí na hony vzdálená, budu o čtvrté Pasti smýšlet ještě hůř.

Povídkové filmy mají ze své podstaty výhodu v nepotřebnosti držení zájmu po dobu dvouhodinového příběhu. Tato výhoda je ale kompenzována nevýhodou, se kterou je těžké se vypořádat. Film si sice nemusí držet konstantní pozornost jedním dlouhým příběhem, ale musí ji vyvolávat navíckrát, i když na kratší dobu. A to se Dead Girl daří tak na šedesát procent, když totiž jedna skončí, extratouhu vidět další jsem v sobě necítil, sice mě pak jejich nadpoloviční většina oslovila, ale ne natolik abych se těšil na následující. Jejich síla tkví hlavně v perfektních hereckém obsazení. A i když některé působí až příliš od mrtvé dívky vzdáleně, poslední příběh je velmi pěkně spojí, a to přesně akorát aby jejich provázání nepůsobilo nuceně, vysvětlovačně a doslovně. Slušná mozaika příběhů, která by mohla Karen Moncrieff otevřít bránu k něčemu většímu. Minimálně na pošťuchování Ińárritua z nynějšího Olympu těchto příběhů schopnosti určitě má.

Na The Messengers se strašně jednoduše, ovšem oprávněně, kydá hnůj, a v podstatě je mi to docela líto, protože jistá napínavost jim rozhodně nechybí. Jenže forma napínavosti je celou dobu stejná, nehne se ani o píď, a snad jsem nikdy ještě u filmu nezažil pocit, kdy mě pocit vlastního napětí napětí nudí. A proč? Skoro celý film na postavy bafají bubáci, co se škubou jak Sadako, jednotlivým členům rodiny se dějí divné věci, ono je jim to ale v podstatě úplně jedno, mezi sebou si to neřeknou. Režisérům a scénaristovi je to taky fuk, jen občas vybafnou, ale ty jejich bafy příběh, ani záhadu, nikam neposouvají. Ovšem nejhorší ze všeho je vnitřní tajemství hlavní (té žijící) rodinky, které je odhalováno tak strašně utahaně a blbě, že jsem měl už po dvaceti minutách dojem jako když koukám na několikátý díl natahovaného seriálu. A klady? Ten nudivý pocit napínavosti možná někomu vadit nebude, přestárlá lolita Kristen Stewart je fajn a i když fantaskní haunted-house horory moc nemusím, tak The Messengers působí aspoň ze začátku kapku jinačím dojmem. A potěšila role "Muže z cigaretou" z Akt X, jen škoda, že jeho filmová postava se zde asi dokáže teleportovat.

Banda tří hajzlů, z nichž jsou dva dosti neschopní ukecaní uchylové, vyráží s jistou ženu jako rukojmí na útěk po nepovedené loupeži. Následně si musí sehnat i nové auto, a tak unesou společně s ním i čtyřicátnického řidiče, který původně vezl své dítě s vysokými horečkami do nemocnice. A tak se rozjíždí moc špinavý, ukecaný, úchylný trip této šestice, který se svých devadesát procent odehrává v tom malém autíčku, kde se opravdu nepotí jen to miminko přikryté dekou. Nikdy mě nenapadlo jak pouhé přesednutí z předního sedadla na zadní může být traumatizující. Můj první Bava a zabodoval, moc dobrá stylovka s povedeným závěrečným zvratem, který byl jinde několikrát od Rabid Dogs obšlehnut.

Investigativní dokument hledající viníka zastavení prodeje a výroby elektrických aut. Je jím samotný GM, ropařské společnosti, americká vláda, prodejci, samotní odběratelé? Pro takový názorový dokument je strašně těžké nepřepadnout do vod lživých, vykonstruovaných. Do těchto vod tento sice tak úplně nespadne, ale jeho neustálá pruda do všeho benzínového je na konci završena skoro až jakoby mimochodem tvrzením, že v Japonsku se už hybridní auta používají dlouho a jejich podíl roste. A jelikož veškerá technická globalizace pochází z Japonska, tak bych to rozhodně neviděl tak černě jako se pan režisér snaží. A stejně by bych radši viděl dokument How to Kill a Car? protože mám veškerých aut už opravdu po krk.