Ryuuhei

V některých ohledech lepší, než Stvořitel. Skupina farmářů je donucena sloužit záporákům pod pohružkou smrti, něco se semele, zakročí hrdinka, která je čistou náhodou bývalou bojovnicí, no a už přichází na řadu klasické skládání týmu z dalších vyvrhelů, kteří by pomohli utvořit armádu rebelů bojujících proti celému impériu. Nic víc, nic míň. Začátek slibný, ale už u jednotlivých členů týmu jsem se musel pousmát - samozřejmě nesměl chybět indián, číňanka a černoch. Vše ku spokojenosti našich barevných přátel! Ale dobře, multi-kulti beru, ať si to tu je. Horší bylo, že většina postav byly vlastně jen figurky bez nějakého zajímavého charakteru, nebo příběhu. Dozvěděli jsme se vyloženě jen něco o hrdince, zbytek se neobtěžoval ani protestovat, či vyjednávat, jak to jinak bývá zvykem - jedna věta, příslib laciné odměny a najednou byli všichni na jedné lodi. Záporák fajn, s ničím se nekadil a šel z něj respekt - zejména scéna na farmě překypovala napětím. Děj nás uvedl do světa plného rozličných planet, kultur, ale i ras, byť představil jen pár nepříliš zajímavých planet, jež spojovala stejná, až archaická tématika. Ne nadarmo tento film měl být původně ze světa Star Wars, z téměř každé scény bylo cítit, jak byl nakonec z tohoto vesmíru vytržen a násilně uveden jako originální dílo - škoda, teoreticky to mohl být chromý, byť drsnější bratr třeba takového Rogue One. Vizuálně místy podmanivé, jinde trochu laciné. Zpomalovačky úplně nefungovaly a později mi přišlo, že byly hrozně nahodilé a leda zdržovaly jinak svižné akční pasáže. O až takový extrémní děs ve výsledku nejde - koukat se na to dá, byť jen jako na jednohubku, která místy lehce nudí a věci úplně nedotahuje. Je to zkrátka prostoduché sci-fi se standardní premisou, které možná v druhé části ještě něco nabídne, ale jsem momentálně spíš na pochybách.

Film má tři dějové roviny, které jsem ze začátku nevěděl, zda na sebe nějak opravdu navazují, nebo jde jen o hru s fantazií. Výsledná skutečnost a dílky, které po celou dobu chyběly a díky nimž byl děj poněkud tajemný, se naplno projevily až v samotném závěru a o to emotivnější dohru celý snímek měl. Tato myšlenkami protkaná romantika se špetkou tragédie, melancholie, deluzí a opravdu miniaturního nihilismu, se mě osobně dokázala dotknout a zanechala ve mně hořkosladké pocity.

Mě prostě tahle série baví. Trojku jsem sledoval jedním okem, ale i tak se nachytal, jak přímo hltám tu spleň neustálé nejistoty následované kreativními způsoby, jak usmrcovat postupně jednu postavu za druhou. Finální pointa byla průhledná, ale koho to zajímá? Nadprůměrná zábava, kde všechno celkem fungovalo. Od chemie ústředního dua, přes opět originální výchozí bod všeho (horská dráha - tam se skutečně může leccos posmát), až po již zmíněnou kreativitu v případě smrtí. Dobrá, zábavná jednohubka!

Hvězda za to, že mi snímek aspoň trochu odvedl pozornost od emoční vyšťavenosti. Jinak klasická hovadina, kde se chlapi chovají jak vymaštěnci a otěže tak přebírají ženské postavy. Princ se choval jak debil a i když chápu jeho otěže spojené s královskými povinnostmi, fungoval jako ten nejnesympatičtější charakter celého filmu. I ta podlá princezna byla zajímavější, byť ji čekala extrémně stupidní dohra. Hrdinka naivní jak prase. Jo a toho českého prostředí jsem si ihned všiml, byť jsem si nejprve kladl otázky, proč to v Dánsku vypadá jako v nějakém našem maloměstě - už vím proč. Blbost na jedno zhlédnutí, která poslouží jen v případě, že člověk opravdu nemá chuť nad něčím přemýšlet a potřebuje vypnout. Tedy se naladí přesně na charakter celého tohoto veledíla.

Nakonec musím přiznat, že mi tato paralelní linka přišla emocionálně mnohem silnější a byť není tak důkladná ve vysvětlování fenoménů cestování dimenzemi a ani tolik nepřibližuje hrdinův charakter a smýšlení, užil jsem si ji mnohem víc, než celý „první“ film, který mě zanechal relativně chladným. Tady ve mně ožily dávno zapomenuté emoce a „užíval“ jsem si tu bolestnou jízdu až do samotného, hořkosladkého konce. Aneb co všechno může zapříčinit jeden hloupý omyl a jak dokáže úplně změnit vývoj budoucnosti. V prvním filmu jsme měli vědecky podložené cestování dimenzemi, zde se zabředlo do cestování samotným časem a prostorem. Bylo to barevnější, chemie mezi úhlavní dvojicí fungovala nesrovnatelně lépe a obecně mi přišlo, že to nebylo tak chladné a odtažité. Však pozdější vztah mezi dvojicí z „jedničky“, byť zde mimo romantickou úroveň, působil silněji a uvěřitelněji. Až si říkám, jestli nebyla chyba vidět tento snímek až jako druhý a připravit se tak o řadu možných překvapení, která byla bezostyšně vyzrazena v „prvním“ filmu. Na druhou stranu zase do sebe zapadla celá ta skládačka a mnohé scény z jedničky nabraly na hodnotě. Kdybych si ovšem mohl znovu vybrat, kouknu na tento jako první. Možná mé paralelní já tak učinilo. Zde přes všechno vyspoilerované a bez zaváhání 4*. Romantický doják, co mě naprosto odpálil.

Cestování časem/dimenzemi, to je zkrátka moje a tak jsem si nemohl ujít prozatím jeden ze dvou dějově paralelních filmů, které podle všeho pokryjí obě varianty cestování. Boku ga Aishita Subete no Kimi e se zaměřilo čistě na dimenze, tedy věc, která se možná děje i ve skutečnosti - že se člověku občas uděje událost, která ho byť jen na chvíli mentálně přenese do paralelního světa, v němž jsou věci prakticky stejné až na pár drobných detailů. Vezměte si situaci, kdy něco hledáte a jste si jisti, že jste daný předmět měli celou dobu před sebou na stole. No a pak zjistíte, že tam ten předmět skutečně je, jen „jste ho neviděli“. Přesně tímhle snímek vysvětluje základní princip dimenzí, nicméně do tohoto tématu zabíhá do hloubky. Zdejší svět aktivně tyto fenomény studuje a později vybuduje technologie, které umožní mezi dimenzemi cestovat i řízeně - samozřejmě s menšími následky, jako je vymazání existence původní mysli, apod. No, není radno si zahrávat s osudem. V rámci příběhu sledujeme hrdinu, jehož život se začne odvíjet úplně odlišnými směry dle toho, se kterým z rodičů se rozhodne zůstat. Zde tedy s matkou, s níž vyrůstá v poněkud tradičnějších a striktnějších podmínkách, následně má problém najít si přátele a zapadnout do kolektivu, nicméně se za dost zvláštních okolností seznámí s dívkou, která ho posléze bude provázet po zbytek života. Trochu mi vadila zmatečnost v pozdějších částech, kde jsme bez předešlého oznámení či naznačení dostali náhled do paralelní reality z pohledu víceméně vedlejší postavy, nicméně se stejně nenadále dějství vrátilo zpět do té původní. Udělalo to už v tak komplikovaném tématu dost guláš. Na konci mi zase přišlo trochu zbytečné pokrýt (zřejmě) celé dějství druhého filmu - však ať se na to lidi podívají sami a sami si spojí skutečnosti, není třeba takto spoilerovat. Zbytek? Hodně umírněný, ale to neberu jako jeho slabinu. Netlačí na pilu, nehraje si na něco, co by mělo cíleně šokovat a z cestování dimenzemi dělat kdovíjaký tyjátr. Prostě se to tu děje, je to součást zdejšího světa, běžného života, nějakým způsobem to zasahuje i do toho hrdinova, a o tom to je. Čekal jsem možná trochu víc, snad i ten tyjátr, ale výsledná forma a pojetí mi nakonec nevadilo. Bylo to melancholické, bylo to zamotané a především až překvapivě uvěřitelné. Úprava: Po zhlédnutí „druhého“ filmu ubírám o celou hvězdu. Tento sice hezky věci vysvětluje a přibližuje myšlenkové pochody hrdiny, ale je spíše odtažitý, což mi neimponuje.

Pěkně natočené, ale veskrze průměrné scífko, které pracuje se „zombie ve vesmíru“. Takže tu máme klasickou skupinu vědců, z toho doktorku, které nikdo nevěří a hlavního hrdinu trpícího klaustrofobií (astronaut jak vyšitý!). Nakonec i onu bakteriální nákazu, kterou paradoxně objeví až v poslední den své mise, neposedného kolegu, co se až fanaticky snaží získat její vzorky, až se pod ním doslova slehne zem, a problém je na světě. Neřeší se, jak nákaza skutečně funguje, prostě klasicky mění lidi ve stvůry, které se nezdají být úplně hloupé, ale jejich jediným cílem je nepustit nikoho z povrchu Marsu pryč (proč, to je záhada). Děj se vyvíjí klasicky, kdy jeden po druhém umírají, až zbyde jen hrdina a takový ten ultimátní záporák tvořený nejvíc sobeckým členem posádky, který se dosud snažil zachránit jen sám sebe. Co se mi skutečně líbilo, tak závěr, který končí otevřeně a můžeme si jen domýšlet, jak to všechno pokračovalo a zda i hrdinu nakonec postihla nákaza. Zajímavě natočený a obsazený snímek, který vizuály nicméně zakrýval svou těžkou béčkovitost.

Marvels splnily vlastně všechna moje očekávání akčního výplachu, který bude nicméně dostatečně zábavný a hnacím motorem bude hlavní trio hrdinek. A to skutečně fungovalo. Děj byl samozřejmě mírně "meh", šlo v něm převážně o osobní pomstu hlavní záporačky, které rozhodně nešlo úplně tak o vyšší dobro a záchranu vlastní planety, jako spíš o dost emotivní jednání. No a ve zbytku šlo naopak čistě o další z řady záchrany nejednoho světa, které si žádalo špetku kreativity - jako třeba využití právě možnosti hrdinek si vyměnit pozici. Vypadla z toho dějově průměrná, ale jinak fajnová Marvelovka, která nebyla ani nijak dlouhá a o nudě se nedá mluvit ani v nejmenším. Bavily mě veškeré, byť polovičaté nápady, a hlavně uznávám, že Marvel jako jediný v dnešní době dokáže na poli sci-fi vykouzlit průměrnou, ale funkční podívanou. 6-7/10.

Nakonec udílím jen 3 hvězdy a to převážně za ten fakt, že mě některé série vyloženě nebavily a převládal tu velký kontrast mezi tím epickým a naopak nudným a prvoplánovým. Někde bych mohl chválit, jinde nadávat. Uznávám celkový nápad, ale po tom všem, co jsem během naprosto zbytečně natahované desetileté cesty této série viděl, mám už laťku trochu jinde. Bavilo mě to počáteční tajemství, to postupné odhalování pravdy. Jakmile tento prvek opadl a vše se překlenulo v nekonečný zástup soubojů, řadu filozofických patosů a do vínku se přidaly především další uječené postavy, začalo to u mě ztrácet na významu. A finále mě také ze židle nezvedlo.

U mě se rozhodně nadšení nekoná. Jak bylo finále výborně budováno v předchozím díle, zde nakráčel dost standardní a očekávaný konec. Smršť hodiny a půl neustálých soubojů a snových sekvencí, které dělaly bordel v už tak nesouvisle prezentovaných scénách, či nějaká ta snaha o filozofii a otázky smyslu života. Místy dost prvoplánové, mi přišlo. Jediné, co se mi opravdu líbilo, tak finální epilog, který ukázal, že lidstvo se periodicky vždycky zničí samo, ať má předtím úmysly sebelepší. Jsem spíš rád, že už je konec a natahovaná, desetiletá cesta s tímto počinem, je aspoň trochu uspokojivě uzavřena.