AloeB

Výborný dobrodružný film, jen to logo Marvelu ho trochu kazí. Dvacátý něco (asi) film do nekonečného seriálu, v jehož každé epizodě se kompletně přepisuje mytologie světa, by mohl působit jako zajímavé dobrodrůžo s motivy čínských legend, ale on se tam nutně musí na pár sekundek narvat ten Emil a pochopitelně senzační Wong. A jakkoliv mám karaoke zpívajícího Wonga rád, je zde takovým imposterem bez nějž by se film víceméně obešel. Jiná už je Ben Kingsley, u nějž jsem se taky obával, že půjde jen o sekundový easter egg without any other sense, ale ten zde naštěstí měl zajímavou úlohu a skvělé dialogy o opicích, které pouze hrají, že jezdí na koních. Dvojice Shaun a Katy se skvěle doplňovala. Hlavní zloun je sice ne komplexnější ale přirozenější než většina big bad z předchozích epizod a jeho motivace podobná vajíčkohlavě z černého Spider-mana je v tomto filmu stokrát lépe zpracovaná než v animáku (dokonce i dává smysl), ale opět nic moc. Normálně bych se tedy nebál hodit i vyšší hodnocení, ale pak přišla finální bitka, odporný digitální mišmaš, náhodný drak z jezera a Katy ex machina s rychlokursem lukostřelby. A do toho všichni ti pokémoni. Náladu mi pak nezvýšil ani pokus číslo dvě o naroubování na MCU, ani nic neříkající podtitulkovky, které podobně jako u Eternals zřejmě samy nevědí, co chtějí říct...

Výjimečně stíhám populární seriál ne pět let o jeho boomu, ale pouze pár týdnů poté, co jej všichni viděli. A ano, chápu tu popularitu. I mě to bavilo, zároveň jsem si však s postupujícími minutami více a více uvědomoval ty zoufalé seriálové triky, které mají útlocitného diváka připoutat k obrazovce. E. g. ty všudypřítomné cliffhangery jsou jako na ránu, asi nejvíce je to vidět v epizodě s přetahováním, která končí v napjatém momentě, kdy má tým protagonistů prohrát. Divák, třebaže už přece zná nedotknutelnost svých oblíbenců a snahy o levné napětí ze strany tvůrců, si ovšem další epizodu pustí tak i tak, jen aby se ujistil, že skutečně nespadnou. Také kvalitní sestava jednotlivých postav, jejich rozdílnosti a vztahy mezi sebou udrží pozornost, která by se bez oblíbených charakterů vůbec nemusela brutální hře dostat. Mezilidské vztahy jsou (zcela logicky) součástí každého seriálu, mnohdy však mají tendenci působit telenovelně - tento seriál se tomu snaží (snaží) velmi citlivě předejít. Vedlejší linka s policistou byla nezbytná pro pochopení vnitřního fungování organizátorů hry a pro přidání elementu napětí a záhady, ovšem zakončení a odhalení na konci bylo tuze zbytečné. Velmi otravná také byla lidskost hlavního hrdiny, v porovnání s pragmatickým studentem působil velmi neschopně a naivně; toto ovšem konec seriálu kvalitně vykoupil. Ve vzdoru vůči zamýšlením se nad nedostatky však stojí epizoda, v níž jsme sledovali hru s kuličkami - geniální point, ironická krutost a vnitřní boj pro postavy i pro diváky (s tím, že jsme mohli pozorovat více dvojic a jejich rozdílná řešení). Pokud však byl seriál psán jako kritika kapitalismu, mohlo to být zpracováno mnohem lépe (v tomto vítězí geniální Parazit), škodolibě mi však imponuje toto pravidelné téma korejské kinematografie (ovšem ne nutně, Korejci pochopitelné točí i jiné počiny...). A 오징어 게임 sice není nejlepším seriálem Netflixu, jak je proklamováno, ale je zatraceně dobrý a přes mnohý kýč i nadprůměrně kvalitní.

Školní komedie, které jsem viděl, bych napočítal na prstech jedné ruky a stejně bych si nevzpomněl na jejich jména, a snad proto jsem si Never have I ever užil s nadšením hormonálního puboše, který myslí na svůj první sexuální styk s Paxtonem. Tento seriál v sobě kombinuje nadsázku s "opravdovými" strastmi středoškolského života, jízlivou parodii s mistrným začleněním dnes tak přirozených a přesto kritizovaných prvků jako je inkluze nebo LGBT+ a drsný fat-shaming s roztomilých pojetím seriálu. UN jako United nations či spíše Unfuckable nerds je zlaté, pokousání kojotem super a narativ vedený zdánlivě náhodným sportovcem či jinou veřejně známou hvězdou je k nezaplacení. Kromě toho je cholerická hlavní postava hraná sympatickou Indkou, jejíž jméno nevykouzlím ani po pěti plasťáčcích babiččina punče, byla prostě skvělá a za její mírně přinasralý adolescentní pohled by se mělo platit zlatem (či aspoň dvěma kravama). I druhá série je pekelně dobrá, děj s nepopulární šprtkou brouzdající se výsluním se zde pohybuje na tvrdé hraně a vznětlivá hlavní hrdinka je mi stále tvrdě sympatická. Bohužel se obávám, že se možné další série budou více klonit k žánru těžké soap opery, což by mně imponující školácké srandě mohlo ubrat. Ostatně i The Big Bang Theory začínalo s nešukatelnými nerdy a končilo svatbami. A já nechci svatbu, já se chci bavit.

Zde bych měl doplnit svůj komentářový rest. Už je to týden, co jsem Noche de fuego viděl na vídeňském filmovém festivalu a ačkoliv bylo jeho sledování náročné, měl jsem z filmu na konci velmi dobrý pocit. V komentářích již zmiňovaný neobvyklý narativní postup je dle mého výrazným pozitivem snímku, příběh vyprávěný na základě náznaků a zdánlivě nesouvisejících scén dovede vyniknout v divákově mysli mnohem lépe, když si sám šikulka spojí všechny podrobnosti v hlavě (jako by to bylo něco těžkého). Velmi aktuální téma, proti němuž ani Canciónes sin miedo nic nezmohou je rezonující a citlivě zpracované - režisérka nepotřebuje šokovat, aby ukázala krutou skutečnost, naopak se řídí dle pravidla, že není lepší cesty k natočení temného příběhu než natočit temný příběh bez temného příběhu. Silně doporučuji.

Půvabný film o skupince ztroskotaných hvězd především staršího věku, příjemný pocit intelektuálna a papalášství. Caine a Dano byla pro mne hvězdná dvojice. Hlavní příběhy mne dojaly všechny tři, tedy i starého režiséra.

Hodně zvrácená romanťárna, ani ne tak obrazově jako spíš chováním postav. Zatímco Jota namlouvá dívce s amnézií, že je jejím přítelem, samotná Elisa zase svou ztrátu paměti předstírá a hraje si s odtažitým zpěvákem. Jistěže jsem pak musel celou dobu fandit "bývalému" manželovi tohoto děvčete, ale očividně je psycho i on, takže vybírat si z rozumných protagonistů je jako listovat volebními lístky. Díky této nejednoznačnosti a určité zvrácenosti každé postavy je ovšem na první pohled směšně znějící film (lol, haha, Zrzavá veverka) velmi originálním - jak někdo řekl v komentářích níže: až lynchovským - dílem, v němž sledovat interakce všech zúčastněných baví a zároveň dává možnost pochopitelným facepalmům.

Excelentní duchařina, jestli se chcete bát, klepte na dveře Sirotčince. Mnoho prvků poznáte, starý dům, dítě mluvící s mrtvými dětmi a zbytek rodiny, který nechápe, co se děje. Ale pokud by toto někdo považoval za vyčpělé, vězte, že Guillermo del Toro se toho chopil s precizností filmaře, pro kterého není žádné klišé dost všední a namísto prázdné hororové lekačky vytvořil šílené psychologické drama, které nutí diváka klepat zuby spolu s oběťmi. Stačila originální práce s typickými hororovými prvky, důraz na charaktery postav a vyvážené postupné dávkování informací. O závěru jsem si původně myslel, jako jiní zde, že by mu slušelo utnout mnohem dřív, ale do jisté míry se mi rozvedená poetika tohoto skutečného konce začala zamlouvat. Tuším, že rejža věděl, co dělá.

První Bond na kterém jsem byl v kině a jestli to tak půjde dál, tak i poslední. Kvalitou tento díl nijak nevybočuje z craigovské série, zajímavé scénky se střídají s tupou a absurdní akcí, fetišizace Bondova charakteru je opět na denním pořádku a nechybí ani typické klišé zakončující hrdinovu cestu - ten týpek někde vysemenil potomka. Závěr je jednoznačný, oznámení na konci také a já (vzhledem k tomu jak tu úspěšně spoiluju celý film) doufám, že příště to bude žena nebo homosexuál - protože maskulinních psychopatů, na které letí každá štika jsem si užil dost a byla by solidní prdel, kdyby další série byla o svádění bondboys. Takže ždímači značky za velkou louží, nezklamte a ukažte v sérii inovaci, ať naserete pár v čase zaseklých fandů a rozpálíte lejtka aktivistům. Třeba byste mohli pokračovat s Anou de Armas, ta v tomto filmu byla fakt luxusní.

Proč se na to koukám, když nejspíš vím, že se mi to nebude líbit? Protože marvelovské universum je i přes svou kolísavou kvalitu velmi zajímavým projektem, šíleným filmovým a televizním seriálem stavícím na originálních postavách, propojením mezi jednotlivými díly, humorem a epickou akcí. Jenže když jsou postavy jen retcony jiných, když propojení i v rámci takzvaného multiversa výrazně kolísá a když je akce skloubena do půlhodinových animací, zbývá jen humor, který také není moc dobrý. Toto všechno bych však epizodám What if... odpustil, ale samotnou stavbu příběhů nemohu. Stopadesátý tým superhrdinů není v poslední epizodě sestaven kvůli záchraně vesmíru, ale pro snahu o propojení jednotlivých dílů; jejich vytrhnutí z vlastních polouzavřených příběhů však tvoří jeden nedobrý s Ultronem a ničí všechny ostatní. Rozumějte, v druhé sérii jsme mohli sledovat zajímavý střet Iron-manovy přítelkyně a malé Shuri, ale dostáváme jen prostřih uprostřed děje; cliffhanger s Peterem Quillem a jeho otcem dovedl se znalostí jiných filmů zamrazit, ale jeho urychlené vyřešení v rámci této epizody bylo asi stejně hloupé jako Egova smrt v předchozí epizodě; úplně nejhorší je však propojení s epizodou, kde zemřeli všichni Avengers - všimněte si, seriál se nebojí brutálního zabití Sharon Carter zvětšenou Wasp, v klidu rozpůlí Thanose vejpůl nebo nechá pozabíjet všechny Avengery v jedné jediné epizodě, ale nechat Natašu jejímu smutnému osudu ve vlastním znovu svobodném světě se pro potřebu sladkého konce neodváží. Taková falešná brutalita mě irituje, zvlášť v rámci animáku, který se na první pohled tváří jako drsný a nekorektní, ale uvnitř je jen prázdný a parazitující na jiných filmech. Škoda.

Tento chlapík je až zoufale neoriginální, přesto však až nepříjemně milý. Ryanovi role naivního dobráčka z videohry sedne a byť jeho zamilovaný motiv se zdá být nevhodně implementován do děje, vše se nakonec zacyklí a člověk pochopí, že to přeci jenom dává smysl. Recesní ztvárnění videoher je geniální, zahrnutí současné internetové popkultury taky. Waititiho otravný záporák k filmu krásně sedne a ta holka s dvojrolí je taky fajn. A ačkoliv mě v oné šílené akci filmu zaujal asi nejvíce růžový králík a legendární scéna se štítem a lightsaberem, velmi se mi líbí i závěrečné rozuzlení milostného příběhu: "...you know what? Someone wrote that program...". Možná klišé, možná zbytečně naivní film. Ale od filmu s nejkouzelnějším hlavním hrdinou neočekávám drama a depresi, to by jen Guye zkazilo. Takže ve filmu prosím nehledejme žádnou vzpouru umělé inteligence ani druhý Matrix a užívejme si Taiku sekyrou třískajícího do serverů.