Godzilla Minus One

Godzilla je výtvor Japoncov, je to ich národná, kultová postava, ako pre našinca Jánošík či kúsok za hranicami Fiala s Babišom. Kým si ale ten náš hrdina vyberal komu kaštieľ vypáli, až kým neupiekli jeho samotného, táto fantasy postavička prehĺta všetko bez výnimky do poradia, ako Dolly Buster na swingers párty v Horných Orešanoch. Pekne sa nato pozerá, no každému to nesadne, keďže Japonci majú svojskú tvorbu, pričom kto je prevažne zvyknutý na pukance a prvoplánovú zábavu z poza oceánu, ten asi príliš nadšený nebude. Sú tu zdĺhavé pasáže či dialógy “akoby mimo tému”, čo môže nudiť, alebo hádam aj odradiť, no kto vydrží, uvidí aj zlaté prasiatko čo bude mať zahnuté zuby dohora. Fakt “dokonalá”, intelektuálna komiksovka, ktorá Američanom jasne ukázala, kde majú s tou ich hrbatou kokotinou čo vyzerá ako prerastený pterodaktyl bez krídiel - miesto. Presne takúto Godzillu svet konečne potreboval vidieť. Teda tú “oridžinal”, čo sa s nikým nejebe, neberie na nikoho ohľad, s nikým nemá žiadny vzťah ako nejaký pojebaný, ochočený yorský šír.  No a i keď to na päť nie je, Ja aj tak dám, lebo veď aj tak ma nikto nemôže zastaviť. Palček hore Japoncom. (04.05.2024)

Po původní Godzille z roku 1954 se jedná o mé druhé setkání s ryze japonskou produkcí v rámci kaiju filmů a je neuvěřitelné, že se nejznámější přerostlé filmové monstrum opírá již o sedm dekád trvající tradici. Aktuální zpracování v sobě nezapře své(ho) předchůdce, zároveň se však tvůrci snažili snímek technicky povznést na úroveň dnešního, po efektech lačnícího publika, přičemž výsledný produkt byl solidní ukázkou toho, jak lze za vskutku skromný budget natočit slušnou podívanou - nejvíce mě dostal první kontakt s monstrem, ale i další akční sekvence měly své kouzlo. Godzilla -1.0 ale není jen o ničivé přírodní zkáze, kterou ve filmu ztělesňuje gigantické monstrum, nýbrž je i solidně napsaným sociálním dramatem o dopadech války na jedince, o vyrovnávání se s (po)válečnými traumaty a o hledání nové naděje i smyslu života ve společnosti, zničené válkou a nyní i ničené Godzillou. Vztah mezi Koichim a Noriko, kteří společně s dívenkou Akiko tvořili jakousi "patchworkovou" rodinu, vzniknuvší z válečných trosek, mě zaujal - a v závěru i dojal - a je maličko škoda, že (nejen) tuto sociální rovinu trochu sráželo expresivní japonské herectví a vyjadřování emocí. Samotný plán na vypořádání se s Godzillou byl crazy, but cute ... but crazy, but cute - což ale asi k tomuto žánru patří. Silné čtyři hvězdičky! (08.01.2024)

Přesně tohle chci od značky Godzilla. Vypadá to výborně, epická míra destrukce i sám nasraný nukleární dinosaur, ale funguje také osobní drama a ta hlubší rovina: japonský trauma z druhý světový a něco jako vykoupení za krutě sebevražedný přístup ke svý vlastní populaci ve válce. Což prostě nedodá i sebelepší americká produkce... (05.05.2024)

Poddaní císaře Naruhita už se zjevně nedokázali déle dívat na to, jak jim holyúdská dekademence bezostyšně kurví jejich ochranou kaidžuznámku, když z apriori neseroucích se a agresivních megapotvor dělá přítulné a hravé domácí mazlíčky a BíeFeFka a málem i prcaly amerických přerostlých o-pičáků. Tudíž prostě odečetli od Godzilly celou jednu porci zdegenerovaného patosu a konzumně komerční retardace a učinili ji opět velkou. Velkou agresivní sviní, která lidstvo ani trochu nemiluje, a už vůbec nechrání, obří primáty neprcá a jejím jediným cílem a smyslem života je zašlápnout co nejvíce ječivě zdrhajících Džaponců a rozjebat jim co nejvíce měst. V poválečné depresi chudákům šikmookým ani nemá kdo pomoci, tudíž musí zoufale zorganizovat Občanské sdružení pro potírání zmutovaných ještěrek, aby jim ten zkurvysaurus nerozkopal celé Honšú. A tak to má být! Prostě vkusně vyseknutá poklona a uctivý návrat ke gumovým a špagátovým kořenům z 50. let minulého století, tentokrát ovšem s povedenými moderními triky a téměř zcela prostý obvyklého ťamanského čurákování i urputného přehrávání. (06.05.2024)

Gojira jako vážně míněné válečné drama? Ano, návrat ke klasickým kořenům prvních dvou dílů. Je strašná škoda, že většina lidí si tuhle značku spojuje s hollywoodským Monsterversem, či tou pitomostí od Emmericha s Jeanem Renem, která neměla s Godzillou nic společného a nemá vůbec tušení o godzillím fenoménu v zemi jejího vzniku, Japonsku, kde společnost TOHO napříč  šesti dekádami vytvořila celkem 29 hraných filmů s touhle přerostlou ještěrkou. Jasně, zejména SHOWA éra v 50. a 60.letech byl jeden velký cringe úlet, kde si to Godzilla rozdávala s mimozemšťany a s opicí a kamarádila se s malým japonským chlapečkem, ale tenhle aktuální díl, v podstatě pocta, je návrat k surovosti prvních dvou dílu z roku 1954 a 1955. Gojira tu rozhodně není žádný mazlík, ale nelítostné stvoření, které s gustem překusuje lidí vejpůl a vzduchem metá vlaky. Překvapil mě scenáristický fokus na lidské postavy. V podstatě celou první půli neopustíme prostředí chudinských slumů na okraji Tokya, kde se řeší takový malý rodinný mikropříběh, s chvilkovým odskočením na moře, kde se za cenu uhrožení života vylovují zanechané miny, aby pak zhruba po hodině Godzila nastartovala ničení města a do toho zazní známý hudební motiv z TOHO filmů, který mi vyvolal úsměv na tváři. Ve filmu jsou čtyři akční sekvence a každá následující je lepší a lepší. Je úplně neuvěřitelný, že tohle stálo méně, než Jáklův Žižka (checht), přitom to má parametry velkofilmu a tím, jak střídá uzavřená mikro prostředí  jedné místnosti  s opulentními CGI výjevy, tenhle budgetový nedostatek velmi šikovně maskuje. Navíc fandové celé série si tu najdou odkazy na staré známé věci, v tomhle ohledu hraje prim světélkující krunýř Gojiry. Ve filmu je také znatelně cítít přetrvávající poválečné a hirošimské trauma Japonců, přesně tak, jak to vnímáte ve starých filmech. Je to skvělá pocta, a jestli i restart, tak takový restart si nechám líbit. (04.12.2023)