Džungle před tabulí

Film se poměrně věrně drží knižní předlohy - což není vůbec na škodu. Glenn Ford jakoby se pro roli na první pohled naivního učitele, který se při představě, že by podvedl svoji ženu téměř křižuje, narodil. Vic Morrow je jako hlavní "záporák" absolutně skvělý! V půlce filmu jsem ho doopravdy začala nesnášet. Jen co se týče Sidneyho Poitiera čekala jsem asi víc - jeho stále stejný upřený pohled Mirka Dušína člověka poměrně brzy omrzí. Pokud máte rádi klasicky americké filmy o tom, jak se z těch nejhorších vyvrhelů stanou hodní hoši, kteří si uvědomí, jak je vzdělání důležité - tohle je podívaná přesně pro vás! (25.04.2009)

Film jsem si pustil hned po dočtení vynikající knihy a i když je knize věrný, přišel mi rutinní a zajímavý jen použitím hudby, kdy dramatické situace doprovázejí dobové hity v čele s rokenrolovou hymnou "Rock around the clock". Mladý Sidney Poitier zaválel a později přestoupil na opačnou stranu barikády v podobném snímku PANU UČITELI S LÁSKOU. (10.08.2013)

Zrejme málo kto tuší o hereckom paradoxe "Sidney-a Poitier-a", ktorý stvárnil hlavnú postavu vo filme: "Panu učiteli s láskou", pričom 12 rokov predtým, si v snímku s totožnou tématikou, zahral problémového žiaka. Tým počinom bola práve "Džungle před tabulí", ktorá rovnako ako prvo menovaný film, spĺňa všetky predpoklady pre plnohodnotný zážitok. Vážna téma, ktorá sužuje lavice tried aj v dnešnej dobe (hádam nie v tak extrémnej podobe ako tu), je neustále predmetom debát. Výchova padá nie len na ramená rodičov, ale aj učiteľov, ktorí môžu byť tvárou tvár 35 žiakom viac bezradný, ako si ktokoľvek môže pripustiť. Pri všetkej úcte, v dnešnej dobe, absolútne nevďačná práca. (06.08.2020)

Škoda, že tento film nebyl natočen barevně, ačkoliv třeba Rebelovi bez příčiny z téhož roku se té výsady dostalo. Protože ačkoliv Rebel obsahuje množství zajímavých myšlenek, které jsou dodnes aktuální, jako celek neskutečně zastaral. To ale není případ Džungle před tabulí. Na tomto filmu se jeho stáří neodrazilo, neztratil nic ze své působivosti. Jako důkaz stačí uvést například francouzský snímek Mezi zdmi, který zpracoval stejné téma s odstupem 50 let a jeho dějová linie a celková struktura je téměř totožná. Námět filmu pochopitelně není nijak originální, ostatně problémy spojené se školní výukou existují od doby vzniku prvních škol. Ale zpracováno je to bravurně. Bez přebujelého optimismu děl jako Příběh Rona Clarka. Jinak tohle je také ve všech směrech ten nejklasičtější Hollywood, co si umím představit. Celý film byl natočen v kulisách, osvětlení je neustále naprosto precizní, příběh je vystavěn jako podle učebnice. Nic z toho nevadí, protože režisér si s příběhem plným klišé poradil a výsledek obecenstvo okamžitě vtáhne. ___ A to jsem si myslel, že půjde o komedii ze života středoškoláků. Úvodní titulky, pod kterými zní Rock Around The Clock, tomu docela napovídaly. (21.04.2010)

Středoškolský učitel Richard Dadier čelí třídě nezvladatelných žáků na novém působišti i stagnujícímu systému, který ho nenaučil, jak si s nimi poradit. Upřímně, čekal jsem od filmu trochu ostřejší hrany. Román Evana Huntera se mi jeví jako mnohem zdařilejší ve snaze diagnostikovat příčiny problémovosti žáků a kromě lamentací taky naznačit možná řešení v individuálním přístupu k nim. Film si IMHO velice dobře poradil s nezbytnou redukcí situací z knihy a není její bezkrevnou ilustrací. Za to palec nahoru. Ovšem v charakterizaci postav zůstává předloze hodně dlužen - násilnická mládež působí leckdy skoro jako organizovaná homogenní skupina. To, že je každý žák pokřivený nějak jinak a z jiných důvodů, film příliš nerozvádí. Proto i Sidney Poitier v roli Millera (Dadierova hlavního protivníka) trochu splývá s davem svých spolužáků a z filmu není tak jasné, proč si právě jeho Dadier vybral jako kandidáta na možné polepšení a stržení ostatních. Glenn Ford v hlavní roli navíc budí dojem běžného, trochu tupého Američana, který poslušně roní slzy při poslechu státní hymny, protože mu řekli, že je to správné, ale jen zřídka projeví schopnost samostatného úsudku, kterou tolik vštěpuje svým svěřencům. V jedné scéně třeba postupně ukáže prstem na každého ze svých kolegů a vyčiní jim za laxní přístup k pedagogice, ale sám nenabídne žádnou účinnou alternativní cestu. Někteří z jeho žáků působí duševně zralejším dojmem než on. V těchto ohledech je kniha a zejména její hrdina přesvědčivější a film nepříjemně často stahuje k průměru právě nevhodně zvolený protagonista. Ale i když je film výsledkem kompromisů, na rok 1955 je i v této podobě značně progresivní a Džungle před tabulí zůstává v mých očích věrohodnější než třeba o 12 let mladší zromantizovaná báchorka Panu učiteli s láskou. 70% (02.12.2010)