Luk80

Pohled na nedtradiční depresi vedenou psycho labilním prostředím, kde se všichni chovají velice výstižně a vůči cizincům to může znamenat bolestivé problémy. Klasická scéna porouchaného auta kdesi v lesích pryč od civilizace už našeptává, že je pomoc nablízku a ráno je moudřejší večera. Nádherný moment, který mě pohltil, je v hospodě plné podivných křupanů, kdy jeden z nich začne hrát na klavir a zbytek se postupně přidává k tanci. Ovšem to co hraje přesně vystihuje atmošku filmu. Je to jediný hudební doprovod během celého Calvaire. Těch luxus momentů je zde více, třeba závěrečný útěk přes bažiny, kde se promění sychravá mlžina v zasněženou oblast, nebo z hledaného psa se vyklube tele. Nikdy nevíš co se může stát v zapadlém penzionu.

Tak v takového Ježíše budu velmi rád věřit. Ničit Zombíky rybami je naprosto originální nápad, který byl ještě lépe zfilmován. V čase patnácti minut zjistíme jak to doopravdy bylo. Ahhhhhhhh, Judas vamonos!!

Jednou mi kamrat Bohuš (hrál Kostelníka) u pivka říká - viděl jsi Gymkatu? Né, neviděl. A teď, po nějaké té době mu říkám, že už ano a skvěle jsem se pobavil. Film o mladém ušákovi ovládající skvěle gymnastiku, který se od dvou mistrů naučí trochu více, než jen dělat kokotiny na hrazdě. Bojové scény jsou spíše k popkornovému zasmání. Ovšem v momentě, kdy se náš ušák dostane do městečka plného podivínů se srpy a sekyrama začíná Gymkata trochu měnit atmošku, ale jen na chvíli. Potom zase přichází nepochopitelné situace a popkornové smíchy. Jednoho z mistů si zahrál Tadashi Yamashita alias černá hvezda v Americkém Ninjovi. Jeho účast mě tady potěšila. Režisér Clouse si v bojovém žánru liboval, jak je vidět dle jeho zářezů. No a není se čemu divit, že o rok později se objevuje další gymnasta John Stamos ve filmu Never too young to Die. Ten ale kopance vyměnil za palné zbraně a zachránil rovnou celý svět. Borec, no ni?

Nejlepší z těchto třech povídek je bez debaty prostřední " Rukojmí " s Jiřím Hálkem v roli narkomana Čabaje. Je mnohem ráznější a s napětím, které funguje. Hálkův výkon jasně panuje v tomto povídkovém filmu. Když jsem to viděl před léty v TV, tak to byla právě povídka Rukojmí co mě dostala a bylo tomu i teď. Ostatní zbylé dvě jsou hodně light.

Pakoš je především nostalgická mašina, která musela fungovat snad u každého kdo hodoval v památné době VHS. Když se řeklo Paco, vybavil se svalovec, kybernetický robot s pozitivním myšlením. Ovlivnění Terminátorem se nedá zapřít, ale kdo by neodolal mít záběr na zraněnou Cyborg ruku, he? Sergio Martino si prošel od gialla, komedie, dramatu, westernu, podivných kanibalů a tak proč né i příběh z blízké budoucnosti o Pacovi. Kameru zde obstaral mistr Ferrando pod jménem John MCFerrand. George Eastman jako flákač se sklony k násilí rozhodně potěšil. Pop elektro hudba z dílny Simonettiho tady sedla jako mouchy na šedém sametu.

Krom známějších tvůrců jako Bava, Martino, Argento, Lenzi, tady byly i jiní, kteří v těch kouzelných 70. giallo letech dokázali obstojně ustát ve zmíněné konkurenci. Kovboj Nero v temném příběhu novináře je toho jasným důkazem. Napětí zde není nějak vrcholné, panuje filmem ve středním stupni. Snéna pod mostem, v parku a závěrečná v opuštěné fabrice stojí určitě za pozornost. V malé roli se ukáže i svatý otec z Absurda( Vyvrhač z pekel) Mistr Morricone byl v tomto období na roztrhání, ale naštěstí na to nebyl sám:-)

Martino předvedl po dvou čistých giallech neskutečný výlet za hranice lidského vnímání.Vsadil opět na osvědčenou dvojíci Hilton / Fenech a postavil je před vynikající kameru Giancarla Ferranda, který následně kouzlil i v Your Vice Is a Closed Room and Only I Have the Key a poté v nesmrtelném Torzu, později třeba Paco: Hands of Stell pod jménem John McFerrand. Jsem z tohoto díla absolutně nadšen. Feneška tady zahrála snad nejlepší pocity strachu. Záběry ve kterých utíka po schodech nebo z tajemného zámku v propojení s hudbou Nicolaie se nedají zapomenout. A ty její ladné kozačky. Rassimov tady má zákeřné modré oči a je vlastně tou náhradou maskovaného vraha v klasickém giallo provedení. Tohle nebude jen tak pro každého snesitelné. Představy šílensví a odevzdání se jiným ve zranitelném stadiu, které prožívala Jane v ní cloumaly do neskutečných poloh extáze. Bruno Nicolai byl králem hudební kompozice žluté barvy v ranných 70 letech. V malé roličce se zde objevil i Martino jako novinář. Pozorný fanda určitě ví v jaké scéně.

Miluji giallo jízdy. Hned v úvodu mě uchvátily první tony a šmejdivá kamera Marcella Gattiho. Vrahové rukavice nebyly černé, jak bývá zvykem, ale ve zlaté barvě. Což byla příjemná změna. Dokonce je tam měli i policisté. Vrahův klobouk a plášť jsou sice lechce inspirovány kultem od Maria Bavy "Sei donne per l'assassino". I Argento měl u morderca klobouk ve svém prvním zvířecím podání. Skrátka klobouk a černý plášť sekne každému:-) Tarantule je super i v tom, že v příběhu nejsou odchylky někam jinam a soustředí se na vraha a vyšetřujícího policistu ( Giannini) který si o mnoho let později zahrál štubu v Hannibalovi. Morricone tady předvedl depresivní pojetí i půvabné nádechy plné barev. Tarantule je každopádně zajímavé zvíře, ale hlavně film.

Třetí spolupráce Fenešky a Martina, respektive jejich třetí žlutý zářez.. Velký dům na venkově, sexuální hrátky, večírky, vražda a do toho všeho černá kočka. Sergio měl teprve odkrýt svoje velké Torzo, ale do té doby to ládoval až v tripovém stylu. Ono takové 70.léta si nelze jinak představit. Když se objevila sexuální rošťanda Edwige, byl to krásný pocit::-) Moc jí ty krátké vlasy slušely. Hudba Bruna Nicolaije je jako výlet do barevných tkanin, prostě špica.

Až nečekaně svižná akční jízda se spoustou vychytávek. Po Expendables 2, kde byl Arnold spíše pro srandu si tady "Pumping Iron" napravuje reputaci postavou šerifa ze staré školy, kterému není jedno, že jeho městem bude projíždět drogový boss. Hodně ospalé městečko Sommerton zaživá konečně velkou akci. Auto honička v kukuřici stála za to. K tomu popkorn a co víc si vzhledem k tomu, že má Arnold ty nejlepší filmy za sebou přát ?