Marci

Takhle nějak si představuju moderní a svěží inscenaci klasické opery. Má to nadhled, vtip, je neotřelá a přitom srozumitelná, je to dokonalé. Natalie Dessay a Juan Diego Flórez excelentní a stěží si dovedu představit ideálnější dvojici pro tuto operu.

Mě se tahle čistá romantika pro teenagery moc líbila. A kdyby mi bylo patnáct, tak bych si to určitě užila ještě víc!

Nemůžu si pomoci, ale má očekávání byla veliká a výsledkem je naprosté zklamání. Z mého pohledu tu platí méně je více. Připadá mi, že si tu Lelouch vzal moc velké sousto co se týká časového rozmezí a počtu osob. Film na mě působil chaoticky, ztrácela jsem se občas v ději a ani Ravelovo Bolero ze mě nevyždímalo patřičné emoce. U některých postav mi chyběly souvislosti a více prostoru (Olbrychského Karl nebo Tatiana Rity Poelvoorde), u americké rodiny mi toho prostoru zas přišlo zbytečně až moc právě na úkor jiných. Navzdory vysokým hodnocením zde já jít na lepší jak tři * nemůžu.

Miluju všechny verze Otella s Domingem, pořád si ve svém soukromém žebříčku řeším, která z těch čtyř verzí, které vyšly na DVD (filmová 86, záznam z MET 96 a záznam z La Scaly 01), je pro mě ta TOP a asi je to právě tahle, z Covent Garden. Domingův Otello - to je ukázka špičkového herectví a zpěvu, figura plná rozporu a emocí, ke které ale díky Verdiho hudbě nelze nemít kladný vztah. Jaga v této inscenaci ztvárnil Sergej Leiferkus. Jeho Jago není na první pohled "zloduch", nepůsobí zprvu vyloženě nesympaticky a o to je zrádnější. Desdemona v podání Kiri te Kanawy, nádherná, něžná, milující - je pro mě naprosto dokonalá. Píseň o jívě a Ave Maria, které korunují čtvrté dějství jsou v jejím podání úchvatné. Jako třešinka na dortu je účast - tehdy ještě páru - prince Charlese a Lady Diany na tomto představení a záběr do jejich lóže a nadšený potlesk (ostatně Kiri te Kanawa jim zpívala na svatbě).

Dvě hvězdičky - a to jen a pouze za Rufuse.

Bravo! Bravo! Bravo! Takhle se mají dělat moderní inscenace oper. Děj je posunutý do Paříže roku 1957, ale libreto to vůbec nenarušuje, naopak. Pokud bych chtěla někomu, kdo chce poznat operu doporučit nějakou inscenaci, byla by jednou z nich právě tato. Ústřední dvojici Mimi a Rudolfa ztvárnili mladí pěvci Cheryl Barker a David Hobson s obrovským entuziasmem. Ostatně výkony všech zúčastněných byly zbaveny jakékoliv manýry a těžkopádnosti a byly nádherně přirozené. Zkrátka tahle inscenace se Luhrmannovi moc povedla a nezapřel tu svůj rukopis budoucího tvůrce muzikálu Moulin Rouge.

Film je pro mě zklamáním. Knižní předloha Philippy Gregory nabízí mnohem víc, než scénáristé využili. Z tohoto pohledu pro mě daleko lépe vychází televizní zpracování z roku 2003 (To druhé Boleynovic děvče). Je sice méně výpravné, skromnější, ale má větší švih a jednotlivé postavy jsou lépe propracovány a vzhledem k tomu, že má menší stopáž, řekla bych, že je i obsažnější než tato nová verze. A to tady ani neberu kiksy v podobě historických faktů: Mary byla starší ze sester, ve filmu nebylo řečeno, že Mary ovdověla (nejprve se vdala, ale pak o jejím manželství nepadne ani zmínka a najednou má dalšího nápadníka a v závěru je řečeno, že se zase vdává). Kdo nečetl knihu nebo si to někde nepřečetl, tak tento nesmysl ve scénáři nechápe. Král je zde vyobrazen jako nevyzrálý floutek sukničkář, a tak postavy, které mě tu nejvíce zaujaly, byly obě sestry Boleynovy v podání Scarlett Johansson a Natalie Portman, intrikářský strýc Norfolk v podání Davida Morrisseye a Elizabeth Boleynová Kristin Scott Thomasové. Slabší 3 *.

Někdo tady nechápe vysoké hodnocení filmu, já zas nízké... Nemám, co bych vytkla. Má to spád a dramatičnost, pravda je ta, že občas film nezapře svou divadelní předlohu. Po Věku nevinnosti je radost vidět Daniela Day-Lewise a Winonu Ryder opět spolu a v naprosto odlišných rolích. Day-Lewisův John Proctor je z rodu těch zemitých, spravedlivých sedláků (nevím proč, ale spolu s ním se mi vybaví třeba ještě František z Jasného filmu Všichni dobří rodáci). Oproti tomu Winonina Abigail je opravdu ďábelské stvoření s andělskou tvářičkou. Sympatická byla i postava Elizabeth, Proctorovy ženy v podání Joan Allen. Závěrečná scéna mezi Elizabeth a Johnem byla nejen scénou smíření a odpuštění, ale nejhezčím vyznáním manželské lásky, jaké znám.

Film se mi líbil. Podle mého názoru je to jedna z mnoha variant jak mohla adaptace vypadat, určitě ne nejideálnější, ale tvůrci se s tím snažili vyrovnat poctivě. Jako jednoznačný klad filmu vidím určitě výběr herců: jednoznačně Juliette Binoche v roli Terezy, Daniel Day-Lewis jako Tomáš a Lena Olin jako Sabina. Tvůrci dali přednost dějové linii, vynechali tu "snovou" část nebo třeba Franzův příběh, což je možná škoda. Co mi tady vadilo, byla určitá naivita dobových reálií. Co ta sovětská vlajka na československé hranici? Prostě tohle mi připadá ze strany Američanů vždycky k smíchu. Asi tak jako když českoslovenští tvůrci v době socialismu točili kapitalistický západ... Přesně ta samá naivita. I přes to přese všechno si film určitě nezasloužil odsudek, myšlenku i atmosféru si zachoval a Milan Kundera měl dát dalším tvůrcům šanci k natočení svých děl. Tento román by novou adaptaci snesl určitě a srovnání by bylo více než zajímavé.

Nádherná Zeffirelliho režie, vynikající Jelena Obrazcovová v titulní úloze a Plácido Domingo v roli Dona José. Zde byl pro mě ale největší zážitek sledovat Carlose Kleibera za dirigentským pultem. To se prostě jen tak nevidí.