Maq

Pamatuji si časy, kdy Švandrlíkův román býval zakázanou legendou. Na rozdíl od Haškova Švejka, který mě napadá jako jediná paralela. Za bolševika i za císaře pána, vojna v Čechách byla pořád stejnou groteskou. Každý kdo na vojně byl by mohl k Haškovým a Švandrlíkovým fórům přidávat další a další. --- Při zpracování scénáře autor románu spolu s režisérem Sirovým zvolili, myslím, bezpečný a snad jediný možný přístup. O nějakou dějovou linii zde nejde. Je to spíš sekvence nejlepších anekdot z románu. --- Více než jinde zde film stojí na výkonech herců. A je poznat, že všichni z nich Černé barony milují a hrají s chutí. „Budete ryť rypákom zemeguľu ako červená myš,“ - tato a desítky dalších hlášek už navždy budou patřit nejen Švandrlíkovi, ale i Landovskému, Donutilovi, Vydrovi, Dvořákovi, Rösnerovi, a dalším. --- Nesmrtelná sranda.

Michael Douglas je dobrý herec. Proč však dostal Oscara právě za tuhle roli, je pro mě záhadou. Předpokladem mimořádného hereckého výkonu jsou mimořádné herecké nároky. Čím však je role Gordona Gekka náročná? --- Gekko se chová jako běžný arogantní chlápek, který dosáhne jakési moci a myslí si, že nic lepšího na světě není. Takových panáků je všude plno. --- Připomíná to mnohé české předválečné filmy - vyskytovali se tam páni baroni a páni továrníci, odehrávalo se to na zámcích a v přepychových bytech, dámy byly nákladně oděné a nalíčené, a tak na to pracující zírali. Jaksi unikalo, že charaktery a zápletky jsou dětinské. --- Stejný trik funguje i zde. Máme pocit, že nahlížíme do velkého světa financí a že se tam říká něco chytrého. Nenechejme se mýlit. Dravý finančník na burze se od nařvaného kaprála na cvičišti nebo amatérského závodníka na silnicích liší jen formou, nikoli podstatou. Chtějí být velcí, užít si to, a sere je, že někdo je ještě větší. Takové charaktery nemají žádnou hloubku. Teprve až (jestli) narazí a vystřízliví, můžeme se dočkat dramatu. V tomto případě ovšem přijdou jen závěrečné titulky.

Při sledování filmu z takového prostředí se divák nemůže vyhnout zásadní otázce: Mohu věřit tomu, co vidím? Opravdu lidé na daném místě a v daném čase myslí, cítí, mluví, jednají, žijí a umírají tak, jak to film ukazuje? Přiznám se, že v tomto případě jsem v koncích. Prostě nevím. Neumím posoudit, zdali jsou Afghánci takoví, a nerozpoznám, kde končí realita a začíná autorkou předepsaná stylizace. --- Zpočátku jsem nepochyboval, že jsem objektem propagandy. V dívčí světské škole, donedávna Talibanem zakázané, dívky projevují zájem o vysoce kvalifikovaná povolání včetně prezidentské funkce. Jejich projevy jsou toporné, naučené, nepřirozené. Účelově vybranými citacemi Koránu je nám naopak výuka v tradiční škole představena tak, abychom nebyli na pochybách o jejím nekonečném tmářství. --- Aha, řekl jsem si, tady je emancipovaná, na Západě žijící Afghánka, která nás teď počastuje agitací za pokrok, osvětu a demokracii v Afghánistánu. Jenže film pokračuje, a prezidentský sen se stále zřetelněji vyjevuje spíše jen jako dětská hra. Sice se o něm nadělá nejvíce řečí, ale dohromady nikam se nedospěje a spíš se nám tu rodí milostný románek. Zato v pozadí, jaksi stoicky a většinou bez komentáře se odehrává velký příběh. Rodina se krok za krokem, bez velkých gest, propadá do beznaděje a katastrofy, závěr je zdrcující. --- Do centra mojí pozornosti se namísto Noqreh postupně dostal její otec. Napřed ho vnímáme jako konzervativce, omezujícího dceru lpěním na tradicích. Fanatik, jak Noqreh říká. Znenáhla ho však poznáváme jako člověka s pevnou morálkou, mírumilovného, snášenlivého, odpovědného. Je to jen on sám, kdo zná a chápe v celém rozsahu hroznou situaci jeho rodiny a velmi, velmi lidsky trpí. --- Říkám si, že kdyby autorka chtěla udělat prostě agitku, nepřipustila by, abychom k nepříteli pokroku, a tedy negativní postavě, pocítili takový obdiv a úctu, ba soucit. Jenže to může být ještě jinak. Je možné, že autorka neví, že u nás na Západě, kde už máme všechno to, co Afghanistán teprve čeká, je zbožný, morální, statečný a odpovědný muž bezmála mýtickou postavou. Jinými slovy, kdo je pro pokrokovou Afghánku zabedněný dědek, ten je pro nás dědečkem z pohádky. --- Kulturní vzdálenost je převeliká a riziko nedorozumění oboustranné. To je vcelku jediné, čím jsem si ohledně tohoto filmu jistý.

Je-li scénář špatný, i film podle něj natočený bude nevyhnutelně slabý. --- Hodnocení tohoto slavného díla závisí na tom, zdali se shora uvedeným souhlasíte či nikoli. Obrázky, zvuk, hudba, obsazení i herecké výkony jsou dobré, v tomto ohledu nemám námitek. Jenže co scénář? --- Podívejme se pro názornost jen na úvodní scény. Frank chce Harmonicu zabít, aniž ví, kdo to je a proč se s ním chce sejít. Ani se neobtěžuje se ho zeptat. Těžko se vyhneme závěru, že Frank je paranoidní vrahoun, který nechá zabít každého, kdo za ním přijede vlakem. Proč ale později nevyužije příležitost, jak Harmonicu odpravit bez dlouhých řečí a s nejmenším rizikem a nakonec ho vyzve na souboj? Nabízím vysvětlení, jehož logika spočívá vně příběhu: Souboj být musí, ale ani Fonda, ani Bronson nemůžou umřít dřív, než na konci filmu. --- Druhá scéna. Frank s kumpány postřílejí McBainovu rodinu. (Jen na okraj: Kdo věří, že cokoli delikátnějšího než kubík kyanovodíku dokáže v odpolední subtropické stepi rázem utišit všechen hmyz?) Proč to udělali? Ano, proč? McBain vlastnil cenný pozemek, to se později dozvíme. Ale dědí snad vrah nemovitosti zavražděného? Ovšemže ne, takže chci-li McBainův pozemek, musím ho vydíráním přinutit k převodu, a rozhodně ho předtím nesmím (i se všemi dědici) zabít. --- Franka najal a platí jako nájemného vraha boháč Morton. Spěchá ukončit nějakou záležitost, ale nedokáži přijít na to, o co jde. Údajně chtěl McBaina jen zastrašit. To by dávalo smysl. Jenže Frank a Morton se shodují, že jejich plány nezhatilo vyvraždění McBainovy rodiny, nýbrž dědička paní McBainová, o které předtím nevěděli. Takže, pokud nechtěli vydírat, proč chtěli strašit? A proč potom Frank přece jen vydíral paní McBainovou? Vysvětlení opět musíme hledat mimo scénář: Frank Wolff a jeho děti museli zemřít, aby Claudia Cardinale mohla vstoupit na scénu bezbranná a opuštěná, jen v doprovodu sladkobolné hudby, a mohla souložit s vydírajícím Henrym Fondou. Frank Wolff by s ním mohl souložit také, ale to už by nebylo tak pěkné. --- Slabomyslnost scénáře je zakrývána absurdní stylizací dialogů a chování všech zúčastněných. Pózující celebrity. Nedokáží říct jedinou normální větu, udělat normální krok. Většina publika v tom zřejmě spatřuje projev jakési skryté síly. Je to stejný trik, jaký uplatňují politikové ve volebních kampaních, a podle toho dopadá i výsledek. Prázdnota maskovaná manýrou.

Persepolis je silně politické dílo a pro porozumění toho, co nám Satrapiová říká, je nutné se trochu seznámit s moderními íránskými dějinami obecně a historií kadžárské dynastie zvlášť. Nechci to rozebírat, můj komentář by se stal neúnosně dlouhým, a tak si pomohu přirovnáním: Je to jako by naprostý cizinec četl autobiografii ženy z Československa a nevěděl, co znamená její přídomek von Habsburg. Kdo chce věřit, že taková osoba podá vyváženou zprávu o své zemi, ať si tomu spánembohem věří. --- Důležitá je ale otázka, jak a proč se právě Satrapiová stala mediální hvězdou? Přemýšlejme o tom. V dnešním světě je k dispozici tolik informací, že abychom si některé všimli, aby se dostala dokonce do popředí zájmu médií, nevyhnutelně se musí opírat o silnou marketingovou podporu. Tohle dílko takovou podporu získalo, ale sotva díky jeho nevelkým uměleckým kvalitám. Takže proč? --- Nasazovat radikálním muslimům psí hlavu je trend, který se ze zřejmých důvodů leckomu hodí. Ve Francii, kde film vznikl, se zase tradičně daří antiamerikanismu a výrok „mučitele mého strýce vycvičila CIA“ udělá miláčka národa i z neteře sovětského agenta. A mediálně vlivné je i feministické hnutí. Představa, že íránské ženy trpí útlakem ze strany mužů, je v západních médiích tak populární, že je až docela na pováženou se pokoušet s ní polemizovat. Že si íránské ženy skoro nikdy nestěžují? No, to je přece proto, že chudinky nemůžou. --- Pravda, máme globální doják Bez dcerky neodejdu, jenže to si stěžuje Američanka, to není ono. Teprve tady, konečně, se našla jedna Íránka, která namalovala comics o své popletené cestě životem a odhodlala se kritizovat poměry ve své vlasti.

Pale Rider je hodně jednoduchý, černobílý příběh, který by docela dobře a velmi podobně mohl řešit Old Shatterhand. Kapitán průmyslu si uzurpuje víc, než nač má právo a dobří lidé vzdorují jeho útlaku. Pistolník přijede odnikud, vloží se do věci, zlé pány postřílí, a bůhvíproč a bůhvíkam opět odjíždí. Snad na schůzku se svým rudým bratrem Vinnetouem. Nevíme. --- Jednání vedlejších postav bych až tak nízko nehodnotil. Scénáristé se alespoň pokusili jim dát nějaký obsah. Jenže zůstalo u náznaků. Například kontrast v jednání obyčejných lidí v závislosti na otázce, zda mají nebo naopak nemají silného vůdce. S tím se dalo leccos udělat. --- Nestalo se. Škoda. Bledý charakter se prostřílí bledým příběhem. Ocení jen skalní fanoušci žánru.

Film inspirovaný mordýřskými baladami z Divokého Západu. Hlavní postava psance Joseyho Walese je milióntou variací téhož charakterového typu. Je to obyčejný, pracovitý a zcela mírumilovný muž, kterého válka tvrdě postihla a naučila rychle střílet. Je psanec, prchá před vítězi a je ochoten, byť se přitom tváří jako Eastwood, pomoct dalším lidem, které na svém útěku potkává a kteří jsou tak či onak v nouzi. --- Protože všechny vedlejší postavy, s hezkou výjimkou starého Čirokíje, pouze chabě sekundují, a hlavní postava i zápletka jsou takto prosté, nemůžeme očekávat nic důležitého. Typický western. --- V rámci žánru se však sotva co dá vytknout. Postavy, ani vedlejší, neříkají pitomosti. Nejsme upatláni medem banalit a laciných citů. Dokonce dialogy obsahují častěji roztomilý humor než pitomý patos. Mezi westerny je tohle vlastně vysoko nad normu. Dobré.

Intimní a intenzivní střet dvou osob: dospělého muže a mladé ženy, kterou silikonem vylepšená postava a druhořadé herectví rychle vyneslo do vybrané společnosti celebrit. --- Katja je klasický ženský predátor. Nedokáže a nechce milovat, chce vítězit. Její disciplínou je sex, a jde jí jen o to, aby ji každý muž chtěl, a ona pak mohla suverénně rozhodnout, zdali mu dá nebo nedá. --- Zde je vyprovokována faktem, že novinář Pierre je intelektuál, kterého kozaté hvězdičky valně nezajímají, a rovněž muž, který je schopen plnohodnotných citů. Utkávají se charaktery, mezi nimiž mír není možný: osoba milující a osoba prázdná, osoba živoucí a osoba závidějící, osoba v zásadě dobrá (trvám na tom, přestože se Pierre dopustil zločinu) a osoba zlá. --- Je to velmi dobře napsané a zahrané, ale vadí mi ten Pierrův zločin. Je do jeho osobnosti vložen neorganicky a účelově, jen aby autorovi poskytl materiál pro drsný a efektní konec. Jako takový je ale matoucí. Zlá žena přece ničí muže i tehdy - a především tehdy - když jsou podle obecných měřítek slušnosti docela nevinní.

Scénář na filmovou povídku, roztažený na plnou stopáž. Dominantním rysem filmu je jeho pomalost. Takřka nepřetržitě hraje hudba. Střídají se dlouhé záběry. Postavy většinou mlčí, dialogy jsou velestručné. --- Divák je diskrétně ponechán v zamyšlení. Nad čím? Nad otázkou, zdali je desetiletý chlapec opravdu převtělením muže zemřelého před deseti lety. Tvůrci, hlavní postavy příběhu a snad i někteří diváci jsou schopni nad tím dobrou hodinu němě žasnout a snít. --- Méně lehkověrný divák netrpělivě očekává nějaké rozuzlení. A to opravdu přijde. Je překvapivé a velmi dobré. Namísto infantilnosti nabízí skutečné lidské drama lásky, nevěry a letité nenávisti. Jenže scénáristovi takový námět zřejmě připadal nezajímavý, využil jej jen tolik, aby se zápletka nějak vyřešila, a závěr filmu se opět odehrává v zasněné popletenosti. --- Mám z toho pocit asi takový, jako by mi někdo říkal: „Šachy, to nic není, ale když se nad tím pořádně, fakt pořádně zamyslíš, tak uznáš že Člověče nezlob se - to je hra králů!“ --- Obrázky a hudba jsou pěkné. Zaujal mě pokus napodobit Mahlerovu Druhou symfonii „Zmrtvýchvstání“, aniž by byl Mahler citován.

Konflikt moderního psaného práva s právem zvykovým není špatný námět. Ale ani nový. Právní věda, etika, etnografie a další vědy se problémem běžně zabývají, a každý studentík daných oborů si rychle osvojí kromě základních znalostí i terminologii, která se v odborné literatuře a diskusích na dané téma používá. V tomto filmu ji nezná ani univerzitní profesor teorie práva. To fakt bolí. --- Podobně tvůrci filmu dopadají, když zobrazují práci policie a justice. Neznalost a amatérismus jsou evidentní. A stejnou úroveň mají jak odkazy na křesťanskou etiku, tak úsudky a postřehy o problémech romského etnika - chybí jak odborný základ, tak vyzrálost získaná životní zkušeností. --- Historie nám jasně říká tři věci: Za prvé, mladí intelektuálové odhalují nové obzory a myslí si, že na něco přišli. Za druhé, jejich objevy jsou součástí jejich osobního růstu, nikoli růstu poznání jako takového. Za třetí, něco špatného je v každé společnosti, která rozumy mladých intelektuálů bere vážně. --- Jurodivý student umění Jakub je modelovým příkladem. Není nikoho, koho by nebyl ochoten coby blbce poslať do rici. Sám se však jasně vyjádřil jen jednou, a to filmovou koláží nejkrvavějších a nejnechutnějších záběrů, jaké se daly sehnat. Jak objevné! Jak pronikavé! Hraje-li taková osoba ve filmu zásadní roli, dokonce má snad představovat jakýsi klíč k pochopení „něčeho“, podává velmi nelichotivé svědectví o intelektuální a mravní úrovni režisérky. --- Bohužel žijeme v době, kdy je jakákoli slátanina o Romech pokládána za přínosnou a patří k dobrému tónu o ní hovořit moudře a pochvalně. Přesto si dovolím optimisticky doufat, že s odstupem pár let budou i samotní tvůrci filmu vděční, že jim Zpráva o zmateném putování sedmdesátileté studentky Vihanové nebude připomínána a upadne v milosrdné zapomnění.