JayZak

Na tak konzervativním dámu jde o neobvykle nekonzervativní film. Není to však bohužel pozitivum. Neotřelý přístup by problém nebyl, ale v tomto případě se Železná dáma roztříštila na poměrně chaotické střípky a střepy pamětí - ano, dost možná to byl záměr, ale opravdu je dobré spoléhat na vypravěče se stařeckou demencí a počínajícím Alzheimerem? Protože přesně tak ten scénář na plátně vypadá - přeskakování sem a tam, zvláštní záběry mající vytvářet imprese, podivné postavení kamery... Ještěže je aspoň ta Streepová, jinak bych to asi ani nedokoukal do konce.

Film mi připadal docela slibný, má to kvalitního Ondřeje Vetchého, leckdy neotřelou kameru a poutavý příběh. Do háje to ovšem poslaly některé nepravděpodobné či naroubované situace ve scénáři a především naprosto nepochopitelný zvrat na konci ála končíme čtyřikrát za sebou. *Možné SPOILERY* Naprosto nechápu motivaci Schmitzerové postavy, a proč na konci jednala tak, jak jednala? To se rozhodl být osamělým desperátem Sudet? To se to nakonec opravdu mělo jmenovat Sudetenland, nejlépe "Schmitzerův Sudetenland". Obávám se, že tuto zmrvenou scenáristickou linku nenapraví ani dodatečný střih (po viděné první verzi na LFŠ '12), mající napravit parodicky vyznívající konečné scény.

Film, který tematizuje (ne)vděčnou myšlenku, že i úchylové, pedofilové či znásilňovači mají svoji denní rutinu - potřebují se najíst, vydělat peníze, popít s kamarády, no a nakonec taky uspokojit svoje choutky. Znepokojivá sonda mezi Rakušany. Schleinzer si pomáhá decentním stylem, kde je největším ozvláštňujícím prvkem náhlý střih vytvářející tu vtipný, tu děsivý kontrast. Hanekeho mi jeho styl ani film celkově nepřipomínal (aspoň co se týče Hanekeho novější tvorby, se začátky zatím zkušenost nemám), přišlo mi, že tam, kde Haneke dává pouze nápovědu, jde Schleinzer přímo k věci.

Líbilo se mi, že z toho byl opravdu cítit ten morální neklid, divák mohl s hlavními postavami prožívat vztek a bezmocnost. Také se mi líbí jak Agnieszka pracuje s postavami, na každé vedlejší postavě záleží, a i když se na plátně objeví jen na několik sekund, tak má svůj jasný smysl; každá z nich jakoby měla svoje vlastní pozadí.

Výmyk mi byl podobně sympatický jako další mladý polský film, Křtiny. Oba filmy jsou sevřená dramata, která pomocí sondy do duše řeší nějaký morální konflikt. Na poměrně malém prostoru se rozehrává velký souboj o nemalé hodnoty. I Výmyk vás snadno vtáhne do děje a nutí prožívat dilemata a trápení spolu s hlavní postavou, která je lidsky nejednoznačná (a výborně napsaná). Zároveň vás donutí zamyslet se, jak byste v podobné situaci obstáli vy. Takové morality si nechám líbit.

Velká očekávání Prometheus bohužel nesplnil. Ukázalo se, že si vzal příliš velké sousto, kdy se kromě zrodu vetřelce snažil vysvětlit i zrod lidstva. První třetina filmu je velice přesvědčivá a člověk žasne nad ohromujícími záběry a výtvarným řešením, ale pak se děj pozvolna odebírá do větších a větších zmatků, kdy nechápete proč se některé postavy chovají tak, jak se chovají, a také co se nám scenáristé snaží tou změtí říci. (Nemohl si Ridley vybrat někoho schopnějšího než autora Černé hodiny?) Kromě logických lapsů a nejasností je to totiž i hrozně cheesy, viz závěrečné pětisekundové rozhodování o záchraně planety podpořené multi-kulti souhlasem nebo I-am-your-father odhalení, kdy jsem si připadal jak na konci dílu nějakého US seriálu (ahoj Lindelofe). Takové věci do tohohle žánru zkrátka nepatří. Po dlouhém rozvažování velmi těsné 3* (2,5), a jsem zvědavý, jestli vyjde aspoň trochu zadostiučiňující rozšířená verze na DVD. P.S.: Je vtipné, že i přes líbivé narážky směrem k víře (křížek Dr. Shawové) na konci stejně vítězí Darwin a pravidlo 'silnější přežije'. To byla ovšem nutnost, po jiné reakci "makera" by to už byl holt i jiný žánr.

Tento asi nejznámější a nejúspěšnější snímek renomované dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, tvořící slavnou produkční skupinu The Archers, již léta oslovuje svou krásou, filmařskou neotřelostí a v neposlední řadě myšlenkou, která je univerzálně platná i dodnes. O krásu se kromě tvůrčí režie a herců postaral zejména kameraman Jack Cardiff (Oscarový držitel za předešlý film Powella & Pressburgera, Černý narcis), jenž se jako jeden z prvních kameramanů v Británii nechal zasvětit do barevné technologie Technicolor. Studoval kvůli tomu impresionistické obrazy, aby barvu co nejlépe využil, což se mu ve střevíčkách nutno říci povedlo, kombinace Technicoloru a imprese působí v kombinaci s emocionálně vypjatým dějem na plátně působivě. Neotřelost snímku jde znát zejména ze způsobu, s jakým si režiséři hrají s hranicí mezi uměními, kdy sledujeme dlouhý záznam baletní opery Červených střevíčků, nejdříve jako bychom sledovali divadlo, ale kulisy se začnou po chvíli rozplývat do zajímavých obrazců (a obrazů – další umění), znázorňující představy ústřední baletky, a inscenování se pak blíží více filmu. Nejde o statické zobrazení divadla; s působivými prolínačkami a výtvarnými kompozicemi zapomínáme, že jsme na scéně uvnitř filmu a prožíváme i tento malý příběh baletky, jako by to byl jiný film, byť v tomto případě má dotyčná scéna svůj důležitý symbolický význam i v rámci celého narativu. Co se týče sdělení filmu, střevíčky znázorňují svár mezi uměleckou vášní, touhou být na vrcholu, jak Victorii ďábelsky pokouší Lermontov, a oddaností svému bližnímu, v tomto případě zamilovanému Mariovi, který je kvůli Victorii schopen odložit i premiéru své vlastní opery. Victoria by chtěla obojí, ale jak už to tak bývá, musí se rozhodnout pouze pro jedno. Byť může zápletka současnému divákovi připadat lehce sentimentální, tato myšlanka je bezpochyby aktuální i dnes. (Sentimentalitě se mj. Powell s Pressburgerem během své celé tvorby vyhýbali, na tehdejší dobu je film ještě poměrně střízlivý.) V dnešních měřítkách si to kromě uměleckých vášní může divák vztáhnout například na rozhodování se mezi orientací na kariéru či rodinu.

Mile naivní romantika, u které se dobře zasmějete, a to vtipům chtěným i nechtěným (záleží jak velký je člověk cynik). Zaujme Dana Medřická, Jiří Plachý či Zdeněk Štěpánek. Nezaujme však přílišná ukecanost, zejména na konci - střihačské nůžky a deset minut pryč by tomu prospěly.

Mám takový pocit, že u Obvyklých podezřelých má hlavní kouzlo spočívat v závěrečné pointě. Když se ale o podezřelých dočtete na internetu, většinou tam ohromný závěr zmíní. S vědomím toho pak v průběhu filmu není těžké jeho tajemství uhodnout - tím odpadává veškerý šok a senzačnost rozuzlení a zůstává jen průměrný thriller, kde jsem si já osobně za celý film nevytvořil nějaký hlubší vztah k žádné postavě. Od oscarového scénáře bych čekal víc, než jen narativní cvičení a slušné dialogy. Oscara si naopak zasloužil výborný Kevin Spacey, kvůli němuž to stálo za to zkouknout. Bohužel mi uniká, co tento film přináší tak navíc, že si zasloužil tolik všeobecného uznání, holt musím jít jednou proti proudu. P.S.: Jiný film z roku 1995, také s překvapivým závěrem, také s výborným Spaceym, je Sedm - a na ten je radost se dívat i po znalosti rozuzlení.

Ve stejný rok, kdy vychází Bonnie a Clyde, dílo Nového Hollywoodu, se objevilo i toto komorní drama Stanleyho Kramera, situované převážně do jednoho domu a jeho místností. Zazářily zde tři význačné hvězdy; Sidney Poitier z mladší generace, Katharine Hepburn a její milenec ve své poslední roli vůbec, výborný Spencer Tracy. Zato Hepburnové neteř Katharine Houghton ve své první roli svou afektovaností moc nenadchla, její Joanna mě spíš iritovala (za což zřejmě může i scénář) - jak si s obrovským nadšením balí kufry na deset let dopředu po jednom dni, kdy oznámila doma svatbu, to není možné snad ani pro tak mladou ženu. Kromě lehkého výbuchu na Tillie ani jednou neprojevila nějakou známku sebereflexe, takže v tomhle jsem stařecky konzervativního pana Draytona chápal. A i kdyby ne, stačí se zadívat na tvář Spencera Tracyho a bylo by mi to jasné - u něj hrají i vrásky. Závěrečný výstup (jenže byl i závěrečným výstupem v jeho kariéře a bohužel životě) neměl chybu.