RockChick

Český hudební klip roku!

Námět výstupu horolezecké skupiny sice může svádět k očekávání napínavého dramatu uprostřed nemilosrdné přírody, Vertikal je však pouze malou zastávkou u tohoto tématu. Jedná se spíše o slušně natočený sovětský film, který si tak trochu nakousne od všeho něco – trocha romantického příběhu, trochu napětí, trocha akce – ale do ničeho skutečně nepronikne. Ono by to za pouhých 77 minut asi ani nešlo. Na druhou stranu čeho není moc, toho se ani nepřejí, a proto je Vertikal příjemnou podívanou. Koneckonců i když se ke konci může zdát, že tragédie je neodvolatelná, stejně se dočkáme happyendu.

Osud člověka od Michaila Šolochova je jedno ze zásadních děl poválečného východu, který se vyznačoval svým černobílým viděním světa a všudypřítomným hrdinstvím sovětského lidu. Filmové zpracování Sergeja Bondarčuka je však ve svém projevu už mírnější a nevypraví příběh Sokolova jako osud sovětského člověka, jako spíše osud čistě člověka. Socialistických hesel se zde kromě závěru, v kterém je citován Šolochov, nedočkáme, což činí z toho filmu snímek nadčasový. Vypraví o nezdolné vůli a víře, která člověka udržuje při životě v krajních podmínkách. Sokolov se svému těžkému údělu vzpírá, a i když se už může zdát, že kvůli ztrátě celé jeho rodiny přece jenom padne na kolena, on se opět postaví a jeho novým smyslem života se stane malý osiřelý chlapec, kterého si adoptuje.

Zrcadlo má být Tarkovského autobiografický snímek, ale myslím, že každý z nás se v tomto filmu může v určitou chvíli najít. Režisér se vrací vzpomínkami zpět do dětství, které prožíval na lesní samotě. Zde žil jenom s matkou, poté co je otec opustil. V příští chvíli následuje střih, a my opět vidíme herečku Margaretu Těrechovou, tentokrát však nikoliv v roli chlapcovi matky, ale v roli jeho bývalé ženy. Čas se totiž posunul o několik let dopředu a my jsme svědky opakující se historie – opět je tu chlapec, kterému se rozvedli rodiče. Je pravda, že o trochu méně vnímavějšímu divákovi se může jevit děj a jeho neustále střídání minulosti a budoucnosti poněkud chaotické a v příběhu se může ztrácet (mluvím i z vlastní zkušenosti, když jsem tento film viděla před dvěma lety poprvé). V Zrcadlu ale možná ani nejde o samotný příběh, ostatně o to Tarkovskému asi ani nikdy skutečně nešlo. Spíše tu jde o náladu, která vás během sledování popadne. O myšlenky a vzpomínky, které vám vnese do mysli. A tohle se podařilo Tarkovskému svým počinem bravurně.

Mé čtvrté setkání s Fincherem, a opět jsem nebyla zklamána. Režisér rozehrává úchvatnou hru, jak s hlavním hrdinou, tak s divákem, jehož všechna očekávání se mu daří s přehledem bořit. Ani na chvíli nám neumožní vědět víc než hlavní hrdina, a tak celé to hrůzu nahánějící dobrodružství prožíváme od začátku až do konce společně s ním. Zajímavý je konec, který má vlastně dvě varianty, které na mě obě zapůsobily a já se poté hádala sama se sebou, který konec by byl (je) lepší. I když ten první by se totiž žánrově ke Hře více hodil a byl by to ten typický, "fincherovský", závěrečný happyend také není špatný. Koneckonců, proč si taky někdy na konci filmu neoddychnout, neusmát se a říct si, že ten svět zase není tak příšerné místo a lidi to pokaždé nemusí myslet s vámi zle. Jeden z typu filmů, jejichž konec vás donutí pustit si celý film ještě jednou od začátku.

Pro upřesnění - tento film není životopisným snímkem o kapele The Runaways, tento film je životopisný snímek o Joan Jett a Cherie Currie..., což mu možná ubírá trochu na kráse. Dále mi ve filmu moc nesedí Dakota Fanning. Roli rockové ikony ji zkrátka nežeru a na jejím místě bych spíše viděla nějakou věkově zralejší herečku. Nebo že by Dakotě s přibývajícími léty naopak ubýval talent? No, nebyla by ani první, ani poslední... Stewart svou roli rebelské Joan Jett zvládá s přehledem, a já se jen divím, jak se tak dobrá herečka může zahazovat v takovém kýči jako je Stmívání... Jinak je film jako celek průměrně dobře natočená lekce z učebnice rock'n'rollu. Soundtrack potěší nejednoho milovníka - od The Stooges, přes The Runaways, až po Sex Pistols

"Punk není mrtvý" snaží se vás přesvědčit titul. Dokument přitom sleduje scénu referující o přesném opaku... Ovšem přítomnost The Adicts potěší!

Každý by měl mít aspoň jeden film, o kterém by mohl říct "O mně, pro mě." No, tak tohle je ten můj...

"Je to do školy..."

"Je to jak přes kopírák!" - "Vykrádačka jedničky!" - "Zas ty stejné, opakované vtipy." - "Zas... blablabla." No, - podívejme se pravdě do očí - , ještě o něco víc jsou přes kopírák komentáře k tomuhle filmu. Protože: NO A CO!? Někde je napsáno, že pokračování nesmí být přes kopírák, aby se dalo považovat za vydařené? Já bych spíš řekla, že je sakra velký úspěch, když tvůrci opakují vzorec aplikovaný už jednou, a zabírá to i tentokrát. Třeba já smíchy umírala i podruhé. A jaké opakování vůbec? Kromě stejných hrdinů, stejné zápletky a stejně krutého rána (tak ono se to jmenuje "Hangover", že jo, takže nějaké to okénko se asi muselo objevit i tentokrát), tu máme příběh, který postoupil ještě do vyššího, temnějšího a drsnějšího levelu. Vlastně ani nepamatuju, kdy naposled jsem se potkala s tak výborným druhým dílem. Tyhle plačky na čsfd mi přijdou naprosto zbytečné...