finkie

Na můj vkus přílš mnoho ukecaných hláškujících teenagerů a příliš málo klasicky halloweenské podzimní nálady. Vyprávění v první půli neustále přeskakuje mezi třemi nebo čtyřmi dějovými liniemi, což je sice moderní a dynamické, ale klidnější, jednodušší a hlavně pomalejší, zlověstnost evokující narativní struktura typická pro imho nejlepší díly série (jedničku a H20) by se sem podle mého soudu hodila lépe. Nějak si nemohu vybavit jedinou scénu, při níž by mi zatrnulo, což je u hororu dosti podstatný nedostatek. Green se ani nepokouší pohrát si s klasickými prvky temné halloweenské estetiky (vyřezané svítící dýně, spadané listí, mlha, vítr apod.), sází hlavně na tempo přizpůsobené mladším divákům, násili a pro halloweenské univerzum neobvyklý humor. Michaelovo řádění je tak ve výsledku brutální, ale nikoli strašidelné. Za mě spíše zklamání.

K tomu, co zmínil Shadwell: nevzpomínám si na žádný zombie horor, který by tvrdil, že stát se nemrtvým je v pořádku a žádoucí. Hřbitov domácích zvířátek se ale liší tím, že zombie se zde neobjevují po způsobu nějaké přírodní katastrofy, tj. nezávisle na lidské vůli, popřípadě jako negativní, nezamýšlené externality lidské činnosti. Naopak zombie je v tomto filmu vědomým důsledkem rozhodnutí zoufalého člověka drceného sérií osobních tragédií. Nabízí se analogie s prométheovským mýtem (viz Frankenstein), ale tam, kde bylo Frankensteinovo monstrum opravdu prohnilým plodem starořecké hybris, zpupnosti, jsou zombie příbuzní pana Creeda spíše vyústěním jeho smutku a zoufalé bolesti. Zde přijde vhod Nietzscheho rozlišení mezi prohřeškem, jak ho chápala tragická antika (kde na sebe prohřešek bere mužské vlastnosti jako je zpupnost, arogance, přílišné sebevědomí, ztráta smyslu pro míru) a křesťanským hříchem, jenž má vlastnosti ženské a je důsledkem nedostatečné sebekontroly, neschopnosti odolat pokušení (Eva okoušející zakázané ovoce); není zkrátka transgresí, ale naopak pokleskem. Pan Creed se tak zásadně odchyluje od tradiční prométheovské polohy hororově-katastrofických antihrdinů, jeho osud není tragický ve smyslu starořeckém, ale ve smyslu morálně křesťanském.

Kontrast mezi krutým kapitánem a jeho posádkou vyznávající osvícenské hodnoty individuální nezávislosti, kritičnosti a autonomie rozumu je z dnešního pohledu příliš silný a jednostranný. Ale proč ne? Třeba to tak opravdu bylo. To je jen takový neurotický postmoderní fetiš, že všechno musí být vždycky komplexní, mnohovrstevnaté a ambivalentní.

Předlistopadové české filmy pro mládež měly proti dnešním tu výhodu, že se nestyděly dát prostor obyčejným dětem s jejich obyčejnými problémy. Žádné křečovitě exotické zápletky, rádoby dynamické (čti zmatené) tempo vyprávění, magie atd., zkrátka americký nevkus natočený českými packaly s českými rozpočty. Také se snažily najít vhodný poměr mezi líbivostí a výchovnou ambicí tam, kde se dnešní snímky dětem už jen podbízejí. Pětka s hvězdičkou exceluje v obou těchto ohledech: všední příběh nijak zvlášť zajímavých kluků z maloměsta okořeněný hravým šibalským humorem ("mléko, sýry a hazardní hry", spolužák empaticky utěšující kluka, kterého bezprostředně před příchodem učitelky držel pod krkem apod.), občasná lehká subverze bez přílišného přitakávání klackovitosti a nevychovanosti. Jako dítě jsem tento film miloval, ačkoli vyobrazení autoritativní socialistické školy ve mně vyvolávalo lehkou nevolnost již v první polovině devadesátých let. Jak tyto dobové reálie působí na dnešní děti, to netuším.

První série takřka dokonalé, v pozdějších už bylo té kašírovanosti na můj vkus příliš. Málokdo dokázal na českých obrazovkách spojit profesionální kumšt s ostrovtipem a nepopiratelnou osobní autenticitou tak přesvědčivě jako Zdeněk Pohlreich. Skvělá protilátka vůči tradičnímu českému (nejen) restauračnímu šlendriánu. Pohlreich nadto přiměl nikoli nepodstatnou část národa konečně trochu přemýšlet o tom, co a v jaké kvalitě si necháváme dávat nebo si sami dáváme na talíř. Vytknout lze z mého pohledu někdy až otravnou plebejskost, čímž nemyslím šéfovu námořnickou mluvu, ale jeho místy až příliš autoritativní adoraci tzv. poctivé práce, přecházející v jistou formu antiintelektualismu. Chápu, že v restauraci platí jiná pravidla než ve výzkumném ústavu, ale ten šéfovský étos "nekecáme, makáme" působí v dnešní době trochu zlověstně.

Moje hodnocení bere v potaz i historický význam filmu. Carpenterův Halloween z roku 1978 zestárnul, ne že ne. To, co dnes působí jako beznadějně vyvařené klišé, které jsme viděli stokrát jinde a často lépe, mělo nejen před čtyřiceti, ale ještě před nějakými dvaceti pětadvaceti lety nesrovnatelně větší kouzlo. Děj je primitivní až běda a plyne pomalu dál bez jakéhokoli náznaku invence či překvapení. Scénáristická bezradnost je nejvíce poznat na impotentním průběhu pátrání po Michaelovi. Obzvláště zde vyniká doktor Loomis, který půlku svého partu stráví na čekané v křoví. Vraždy jsou místy natočeny s ještě větším neumětelstvím než v o pár letech mladším Pátku třináctého, což je smutné (řeč je tedy o vraždách nožem, pokud Michael mordoval své oběti například telefonní šňůrou, byl jsem spokojen). Mentálně retardované oběti (i sama Laurie vynikala spíše vytrvalostí a štěstím než chytrostí) patří k žánru, ačkoli starší před-halloweenské horory na tom bývaly v tomto směru mnohdy lépe. Taky je těžké přeslechnout silně výchovný podtón poplatný morálce amerického maloměsta. Michael je vlastně takový naštvaný taťka, který přišel nařezat zlobivým dětem: tu za předčasný sex, tu za pití alkoholu a kouření, tu za nepřístojnou nahotu. Pár věcí potěší i dnes - šikovně budované napětí v denní části se stalkujícím Michaelem, krásný záběr na uprchlé chovance léčebny v bílých mundúrech, náhrobek v ložnici a samozřejmě hudební motiv.

Asi nejslabší kousek Arnoldova vrcholného období, nepočítáme-li fantasy ptákovinky Richarda Fleischera. Scénář je nenápaditý i na poměry žánru, na atraktivitě nepřidává ani mírně vyblitý vizuál (holt Tennessee v zimě není tak fotogenické jako Kalifornie) a především, Arnoldovi role nesedla. Pro roli ulízaného elegána s traumatem z minulosti snažícího se infiltrovat mafiánskou organizaci by se hodil daleko více jistý pan S.S. (ne, Heinricha Himmlera tím nemyslím).

Mladý seržant Wilson (nejspíš narážka na Watsona, podobně jako v seriálu Doktor House) si sice rozumí s moderní technikou, ale také názorně ukazuje, jak by to asi vypadalo, kdyby na místě poručíka pracoval průměrný detektiv. Vychytralý Jarvis Goodland si lehce naivního snaživce povodil jak loutku na provázku. Columbo se naštěstí hrabal v hlíně hned opodál, takže milý strýček má smůlu. Narozdíl od některých jiných uživatelů si myslím, že poručík tentokrát přišel s - na své poměry - vcelku silným důkazem. Pachateli by se špatně vysvětlovala záměna své pistole s pistolí Tonyho ženy.

Originální Michael Myers byl substanciální zlo, nestal se tím, kým byl z nějakého vnějšího důvodu (například kvůli rodinným problémům v dětství nebo šikaně), už se takový zkrátka narodil. Rob Zombie se od tohoto pojetí odchýlil a postavu nezastavitelného vraha psychologizoval, budiž. Problém vidím v tom, že zatímco dětský Myers je úplně jiný, než jak ho známe z kánonu halloweenského univerza, dospělá verze v druhé polovině filmu už je zase ten starý dobrý netečný, strojově chladný zabiják bez jakékoli osobnosti. Zjevný rozpor. Pokud už chtěl Zombie Myersovu postavu přepracovat a promyslet v novém kontextu (ehm), neměl se zastavit v půli cesty. Jak zde napsali mnozí další, druhá půlka je již naprosto generický slasher, ale mě nijak zvlášť nepřesvědčila ani první část. Je to možná krvavé a nechutné, ale strašidelnost si představuji jinak. Autorům filmových kriminálek a hororů by také možná mohl někdo prozradit, že existují i jiné klasické skladby než Bachova Árie na struně G, stává se z toho poněkud trapné klišé. V tomto případě o to trapnější, že sám pan režisér je hudebník, ačkoli působící v jiném žánru.

Atypický díl. Černobílé snové sekvence podbarvené dramatickou mahlerovskou hudbou dodávají epizodě umělecký šmrnc, Columbo analyzující sny působí velmi intelektuálně a snad v žádném jiném díle mi tolik nepřipomínal svého skorodvojníka Jacquesa Derridu. A tajemný strýček "mon oncle" z noční můry je zase nápadně podobný Deleuzovi, to nemůže být náhoda.:)