finkie

Abych parafrázoval klasika: Senzační film... španělskej. Je to trochu hororový a trochu mysteriózní. A Otíku, v žádným případě neodcházej před koncem. Konec je úplně nejlepší.// Jeden z nejpádnějších důkazů, že strach a napětí lze vyvolat i bez jediné kapky krve.

Film vezoucí se na vlně kritiky vězeňského systému a represivního aparátu obecně, jež byla ve Francii šedesátých a sedmdesátých let hlavně mezi levicovými intelektuály velmi populární. Dva muži ve městě s možná až přílišnou jednostranností a politickým zápalem avancují rousseauovský motiv v zásadě ušlechtilého jedince, který se zločincem stává (nebo v tomto případě recidivuje) až v důsledku působení společnosti a jejích utlačujících struktur. Kontrast mezi pohledným a sympatickým Delonem, jeho šťastnými chvílemi na svobodě v prosluněných záběrech doprovázených skvostnou Sardovou hudbou, moudrým a hluboce lidským Gabinem a univerzálním měšťáckým slizounem Bouquetem je podán poněkud černobíle a z dnešního pohledu naivně. Ačkoli s abolicionistickou kauzou tvůrců sympatizuji, nic se nemá přehánět. Film má ovšem mimořádně zdařilý závěr, jeden z nejsilnějších, jaké jsem kdy viděl.

Elegantní snímek s typickými klady i zápory starších francouzských krimi thrillerů. Vedle výborných a charismatických herců, zručné režie, atraktivních lokací a působivé hudby je proto třeba zmínit i ne vždy logický děj a podivné motivace postav./Obsahuje spoilery/. Nepokládám za dvakrát věrohodné, že francouzská tajná služba by takto lehkomyslně obětovala jednoho ze svých nejlepších agentů, do něhož nepochybně dost investovala a jenž by jí nutně chyběl v budoucích operacích. O dopadu na vlastní reputaci ve zpravodajské komunitě nemluvě: kdo by chtěl v budoucnu pracovat pro rozvědku, která takhle zachází se svými elitními lidmi? Kromě toho mi není jasné, co vlastně francouzská vláda měla získat tím, že Beaumonta plukovníku N'Jalovi prozradila. Chtěla si snad u diktátora "šplhnout" přiznáním, že ještě před pár týdny usilovala o jeho život? Zvláštní je i permanentní střídání žánrů dusného dramatu a rošťácké komedie. /Konec spoilerů/ Přes jeho objektivní nedokonalost nemůžu Profesionálovi nedat plné hodnocení, od dětství je to jedna z mých srdcovek. Rád jsem si ho pouštěl na VHS vždycky, když mě potkal nějaký prů*er ve škole - sledovat utrpení hlavního hrdiny na mě nejspíš mělo podobně očistný a uvolňující účinek jako tragické drama na diváky ve starém Řecku.:). Všichni po právu zmiňují skvostnou Morriconeho hudbu, i když je pravda, že motiv Chi Mai je ve filmu nadužíván, přitom rovněž vynikající Le Vent, le cri hraje z mně neznámých důvodů pouze v titulkové sekvenci a v africkém úvodu. Zmínit ale musím i dialogy. Velmi literární, velmi stylové a kultivované... řeč je ovšem o francouzském originálu nebo o českém překladu Jarmily Hampacherové z roku 1992, pozdější dabing už tuto přednost filmu bohužel dokázal eliminovat.

Oproti serioznímu, melancholickému a svým způsobem artovému prvnímu dílu se dvojka jednoznačně veze na vlně lacině vyhlížející papundeklové fantasy zábavy. Hudební doprovod už zdaleka nemá takovou sílu jako v původním filmu, ačkoli je zde řada skladeb použita znovu a i těch pár nových snese samostatný poslech. Hudba z původního OST byla v jedničce vždy skládána na míru konkrétním scénám, a v pokračování proto logicky ty samé motivy nepasují k obrazu s přesvědčivostí, na niž je divák zvyklý ze spolupráce Poledouris-Milius. Nepomáhá ani ta skutečnost, že Richard Fleischer má k Poledourisově mistrovskému dílu zjevně menší respekt než režisér jedničky Milius, a tak hudba narozdíl od slovy šetřícího prvního filmu velmi často slouží jen jako ztlumená kulisa k dialogům. Fleischer navíc rád utíná skladby uprostřed jejich stopáže, což si John Milius nikdy nedovolil (v Barbaru Conanovi jsou všechny skladby z OST použity od začátku do konce). Příběh, dialogy nebo herecké výkony asi nemá smysl rozebírat, je to zkrátka brak. Jistou zábavnost mu upřít nelze, ale s duchem a ambicemi původního Conana už nemá nic společného.

Malá rodinná komedie se zvláštním námětem. Alžírská matka se touží přistěhovat ke svému manželovi do Francie, a tak předstírá, že její malá dcera je chlapec. Domnívá se totiž, že se synem ji její muž neodmítne přijmout. Uspěje, rodina žije několik let pohromadě, aniž by měl pan otec jakékoli podezření (zřejmě to se starostí o "synkovu" hygienu nepřehání, mimo jiné). Matka navíc hraje divadlo i před svou dcerou ("synem"), vychovává ji totiž jako chlapce s dívčím tělem, což má jednou komické, jindy spíše dramatické následky. Jednou z hlavních myšlenek filmu má patrně být, že gender je jen sociální fenomén a že dítě ženského pohlaví může dlouho hrát pro okolí roli kluka, a později stejně lehce přejít do role holčičí. Této konstrukci zde ale ubírá na přesvědčivosti ta okolnost, že představitel hlavní dětské role je ve skutečnosti chlapec, takže jeho "přestrojení" za kluka je přirozeně věrohodné, a když hraje v závěru dívku, tak je velice silně kamuflován v jakémsi maškarním kostýmu. Plusové body dávám za na dnešní dobu vcelku odvážně uchopené téma dětské sexuality.

Nic proti snaze přidat do mnohdy idealizovaného a kýčového světa dětských filmů také trochu toho každodenního realismu. Ale v tomto konkrétním snímku se vyskytuje takové množství protivných, záludných, uřvaných, negativních a kvůli každé blbosti se hádajících (dospělých) lidí, že jsem jej dokoukal jen s krajním odporem. Možná jsem staromódní, ale přeci jen se domnívám, že v rodinných filmech by alespoň některé dospělé postavy měly představovat i cosi jako modely žádoucího chování. Tady se nic takového nevyskytuje, všichni dospělí vystupují coby víceméně nesnesitelní pazgřivci. Možná si toho bylo vědoma i paní režisérka, a poněkud neorganicky působící zpomalené záběry dovádějící smečky dalmatinů si tak lze vysvětlovat i jako její pokus onu nepříjemnou náladu celého filmu tu a tam přerazit něčím sentimentálním.

Koncem šedesátých let se v československé společnosti poměrně velmi otevřeně diskutovalo o politické situaci, o možnostech dalšího vývoje, o ekonomických reformách. A nejen mezi intelektuály, ale i v mnoha obyčejných rodinách. Obraz společnosti podávaný Hřebejkovým filmem - jeden fanatický antikomunista, pár hloupých fanatických komunistů-neostalinistů a apolitický zbytek - neodpovídá tehdejší realitě. Komedie je to ovšem výborná.

Akční klasika z roku 1987 mě jako haranta nijak extra nebavila a nadšený z ní nejsem ani teď. Ano, ve srovnání se Stallonovým ekvivalentem Rambo II je to lépe natočené, chytřejší, dospělejší, méně okázale agitující. Ale ačkoli jsem Predátora viděl už mnohokrát a nejspíš ho ještě párkrát uvidím, zamilovat jsem se do něj zatím nedokázal. Celé to dobrodružství v džungli je pro mě i přes těch třicet ve stínu a devadesátiprocentní vlhkost jakési studené. Možná je na vině stereotypní prostředí, možná plochost scénáře, který je od přepadení tábora dál dost monotónní. Možná mě iritovala a irituje ta vypečené parta mariňáků, kde je to nesympatické tupé hovado vedle nesympatického tupého hovada, přičemž Arnold mezi nimi vypadá jako ten zdaleka nejcivilizovanější a nejkultivovanější (což není dobré znamení). Ale nízké hodnocení dát nemohu, už jen kvůli efektním akčním scénám a Arnoldovi v nejlepších letech a v dokonale padnoucí roli. A také kvůli působivé sevřenosti a žánrové čistotě nesklouzávající přitom v totální rambovskou primitivnost.

Amadeus má z mého pohledu stejný problém jako většina filmů Formanova amerického období: je na něm velmi poznat, v jaké době a pro koho byl natočen. Mozart z roku 1984 nemá se skutečným Mozartem z let 1756 až 1791 společného, vyjma povrchní vnější estetiky a několika krásných skladeb, téměř nic. Formanův film není ani tak o Mozartovi jako o Formanovi samotném a o jeho generaci. Jako leitmotiv se v něm line téma narcistního génia, který je obdařen nadáním, pro něž už nemusí nic moc dělat a nějak zvlášť ho rozvíjet. Má "to" zkrátka v sobě. S reálným, urputně pracovitým Mozartem to bylo sice úplně jinak, ale to Formana nezajímá, on točil filmy pro americké liberální měšťáky, generaci roku 1968, a ti o jakémkoli drilu, tvrdé práci a vnitřní disciplíně nechtěli slyšet. Jejich ideologií bylo totiž antiautoritářství, ničím nebržděný osobní rozvoj a volná výchova. Mozart bezpochyby dodržoval rigidní etiketu vídeňského dvora konce 18. století, jenže imperativem roku 1968 nebyl respekt k formám, ale autenticita a "Nevaž se, odvaž se!". Salieri byl úspěšný a uznávaný, skutečnému Mozartovi pomáhal (stejně jako později pomáhal dalšímu mladému a předčasně zesnulému géniovi, Schubertovi), ale co naplat, americký divák chtěl jasný a srozumitelný příběh o zázračném rebelovi drceném průměrností a "strukturami". A Forman dal americkým intelektuálním "masám" přesně to, co si žádaly a čemu nepochybně i on sám věřil. Bohužel, pro mě není film Amadeus příkladem kreativní práce s historickou látkou, ani lehkonohým postmoderním dílem, které odvážně dekonstruuje tradiční výklad Mozartova života. Na to je příliš průhledný, příliš černobílý, příliš ignorantský a příliš vypočítavý. Zkrátka a dobře, v podkuřování ideologickým fetišům divácké obce velké umění nevidím. Spíše bych zde použil výraz kýč.

Hloupé a zfušované filmy mají často neocenitelnou hermeneutickou hodnotu: umožňují bez větší námahy porozumět ideologickým východiskům svých tvůrců a fanoušků, která jsou v lépe natočených, napsaných a zahraných snímcích přeci jen více skryta. K Bastardům, zejména prvnímu a třetímu dílu, by v této souvislosti pasoval podtitul Cesta do mělčin Slušnočechovy duše. Snímek se tváří jako otevřená a politicky nekorektní výpověď o skutečném stavu českého školství, ačkoli spíše než s realitou pracuje s náckovskými fantasmaty. Stěžejní body příběhu tvoří události, které nejenže nejsou v českém školství běžné, jak se divákovi snaží sugerovat Magnusek, ono k nim prostě nikdy nikde v ČR nedošlo: žáci sedmé třídy znásilní a zavraždí učitelku; policie to neřeší, protože jeden z vrahů je synem vlivného podnikatele; další sedmáci brutálně zmlátí učitele tělocviku... ne, je mi líto, ale hájit tento film frázemi o boji proti hydře politické korektnosti je chucpe. Magnusek neříká nepohodlnou pravdu, on se jen rochňá (spolu se svými diváky) v bahínku vylhaného fetiše, v rasistickém simulakru reality. Mimochodem, mám osobní, poněkud trpkou zkušenost ze sociální práce ve vyloučené lokalitě, takže iluzemi s opačným ideologickým znaménkem netrpím. Toto téma by si ale zasloužilo úplně jiné zpracování. Jak by mohli Bastardi vypadat, kdyby Magnuskovi nechyběl talent, schopnosti, důvtip, scénář a charakter, to ukazuje třeba francouzský snímek Mezi zdmi.