finkie

Kenneth Branagh má svůj specifický režijní styl, který si přenesl z divadla: výrazový patos, melodramatičnost, okázalé kulisy (výpravu), vedení herců ústící v jejich přehrávání mnohých replik (typicky shakespearovské deklamativní herectví). Někomu toto pojetí sedí méně, někomu více, za sebe mohu říct, že v tomto případě mi Branaghův osobitý rukopis nevadil při zpracování v principu beztak dosti divadelní látky zdaleka tolik jako ve Frankensteinovi. Závěrečné morální dilema je ale proti o sedm let starší seriálové verzi kupodivu podstatně slabší. Tam, kde Suchetův Poirot coby rigidní a silně konzervativní katolík viditelně kypěl zlobou, vztekal se a trpěl, tam si Poirot Branaghův nakonec jen rezignovaně pohladí knír, popřeje spolucestujícím hodně štěstí a v nejbližší stanici vystoupí. Mimochodem, jsem opravdu jediný, kdo si povšiml neuvěřitelné a do očí bijící shody historických náhod, kdy fiktivní rodina Armstrongových z příběhu Agathy Christie sdílí jméno s kosmonautem Armstrongem (prvním člověkem na Měsíci), přičemž její příběh byl inspirován skutečným případem rodiny letce Charlese Lindbergha (prvním člověkem, který přeletěl Atlantik)?

Tenhle film jsem zbožňoval jako středoškolák a marná sláva, i při opakovaném zhlédnutí po letech jsem se musel smát od začátku do konce. Jistě, nemá to moc příběh a ten co tam je, tak jen parazituje na Vřískotu a Tajemství loňského léta. Pár vtípků je trapných. Ale i tak, lepší parodie podle mě od roku 1993 (druhý díl Žhavých výstřelů) až dodneška nevznikla. Hlášek i vizuálních gagů je zde neurekom a nemá smysl na ně odkazovat, ale čeho si dost cením je to, že v tomto filmu se černoši projednou nestylizují do plačtivé role ukřivděných obětí rasistického útlaku, ale dělají si z bílých prostě a jednoduše srandu (např. štáb černé televize, který odjede z místa vraždy, protože oběťmi byli běloši; bílá holka zavolá na policii a do dvou vteřin jsou u dveří tři hlídky; výhradně bílí diváci v kině ubodají otravnou černošku atd.).

Na svou dobu extrémně hloupá, dle dnešních měřítek už jen lehce přiblblá taškařice, jejíž komika oslovuje nejnižší společný jmenovatel diváckého nevkusu: pokakané, žvatlající a ubreptané dětičky, neustálé pády do sněhu i jinam, pitvořící se Postránecký. Díky kvalitním hercům a nejspíš také ještě stále přítomné dramaturgii tlumící ty nejhorší excesy to sice není taková zhůvěřilost jako režisérčin pozdější zločin proti lidskosti s názvem Jak se krotí krokodýli (který ale jede podle úplně stejného mustru), o dobrý film se ale rozhodně nejedná.

Žánrově sice mírně neujasněné - chvíli se to tváří jako horor,chvíli jako pohádka, chvíli temně a vážně, chvíli skoro jako parodie - ale jako celek alespoň z mého pohledu výborné. Nevzpomínám si na film s tak stylově a "realisticky" zobrazeným peklem jako je tady.

Cesta největší horolezecké legendy málem skončila dřív, než pořádně začala. Okolnosti zlezení Messnerovy první osmitisícovky byly několik dekád předmětem hořké kontroverze mezi Messnerem a některými dalšími účastníky výpravy: zatímco Messner celou dobu tvrdil, že s bratrem se rozhodli společně sestoupit odlehlou a neprozkoumanou Diamirskou stěnou až poté, co na vrcholu zjistili, že vrátit se zpět stejnou cestou jakou vyšli nahoru (tj. Rupálskou stěnou) je nemožné, a zcela vyčerpaného bratra Günthera smetla posléze v Diamírské stěně lavina, skupina kolem vedoucího výpravy doktora Herrligkoffera naproti tomu Reinholda podezřívala, že sestup Diamírskou stěnou dopředu plánoval a špatně vybaveného a slábnoucího bratra zanechal jeho osudu pod vrcholem v Rupálské stěně. Až nález Güntherova těla v roce 2005 hluboko v Diamírském údolí definitivně potvrdil Messnerovu verzi událostí.*** Nanga Parbat není film, který by zvedal diváky z křesel třeskutými dějovými zvraty nebo závratnými akčními scénami, spíše jde o decentně natočený, reality se držící snímek - samotný Reinhold Messner se podílel jako poradce - vyprávějící příběh, jenž je koneckonců mezi všemi, kdo se o horolezectví aspoň trochu zajímají dobře znám. Z tohoto důvodu nechápu námitky, že dramatičnosti filmu by pomohlo, kdyby scénaristé hned na začátku neprozradili, jak to všechno dopadne... lidi, proboha, stěžovali jste si na to samé třeba u Titaniku?

Citlivě a vkusně natočený film na nelehké, k patosu svádějící téma. Tenhle nevtíravý humanistický realismus umějí Francouzi skvěle. V zemi svého původu vyvolal Tomboy svého času kontroverzi, protože na něj chodily děti v rámci školních představení, což v jistých bigotně-konzervativních kruzích vyvolávalo obavy z jejich možné indoktrinace v duchu genderové teorie. Jak je pro francouzské filmy typické, děti se zde chovají na svůj věk rozumně a vyspěle, nejsou přemoudřelé, drzé nebo křečovitě (dospělácky) vtipné jako je tomu pohříchu velmi často ve snímcích z jiných zemí. Absence vyloženě silných scén a výrazného dramatického oblouku mi narozdíl od některých uživatelů nevadí, tato uměřenost a střízlivost patří k realistickému výrazu tvůrců snímku. Lidi jsou holt často zblblí Hollywoodem a chtějí za každou cenu všechno pořádně pocukrované a opepřené.

Je mi jasné, že vymyslet v tomto žánru něco nového je nadlidský úkol, ale tady to bylo opravdu klišé nad klišé. Film bych doporučil snad jen divákům či divačkám ve věku hlavních hrdinek, jejichž neocortex ještě není zcela vyvinutý a kteří nemají mnoho nakoukáno. Nepochopil jsem, proč byla vlastně paní Mullinsová celou dobu zavřená a proč se sestra Charlotte při prvním setkání s ní tvářila jako by viděla přinejmenším trojhlavého mimozemšťana. Snímek je silně anachronický, takhle se lidé v padesátých letech nechovali ani takhle nemluvili. Scéna, kdy postižená divka na elektřinou poháněné židli ujíždí před duchem rychlostí asi metr za pět sekund byla jak z parodie. Hororové parametry splňovala z mého pohledu jen poslední minuta, což je málo.

Drsný (správně spíše špinavý) Harry mi v dětství unikal, poprvé jsem ho celého viděl až včera. Těžko hodnotit. Z hlediska celkové zábavnosti a významu v rámci žánru by to bylo za pět, ideologicky je to na odpad. Harryho .44 Magnum si to ve filmu vyřizuje se vším, co tenkrát na přelomu 60. a 70. let rozpalovalo americké pravičáky do ruda - květinové San Francisco je zde zobrazeno jako pelech neřesti plný homosexuálů a všelijakých "závadových osob", totálně amorální záporák vykazuje nápadně zženštilé rysy, přezka jeho opasku má tvar symbolu mírového hnutí šedesátých let. Jakýmsi stínovým záporákem je ve filmu americký soudní systém, především Nejvyšší soud - v té době ovládaný liberály - jenž tenkrát prosadil několik přelomových verdiktů posilujících práva zadržených a stíhaných osob (na prvním místě tzv. Miranda rights) a jemuž se o rok později dokonce povedlo zakázat v USA na několik let trest smrti. Nechci se dotknout žádného příznivce "americké drsné školy", ale ideologická jednostrannost snímku občas vybízela k paralelám třeba s takovým majorem Zemanem. Na druhou stranu, film mě rozhodně nenudil a mnoho scén zde zjevně inspirovalo řadu pozdějších kousků tohoto žánru. Potěšila i syrově a realisticky vyobrazená brutalita a především množství necenzurované (ženské) nahoty, něco takového bylo možné opravdu asi jen v liberálních (ha, paradox!) sedmdesátých letech. Pak už začali prudit evangelikálové a feministky.

Je to pro mě trochu záhada, že tato thrillerová road-movie ve své době neuspěla. Pravda, scény, kdy Duchovny navštěvuje místa činu a do diktafonu popisuje jejich chmurnou historii asi nemají zamýšlený strašidelný náboj, a vyvrcholení filmu je podivně rozvleklé, jinak ale z mé strany bez výhrad. Film hodně táhnou vděčné lokace amerického jihu/jihozápadu a samozřejmě i Brad Pitt a jeho působivě podaný buranský psychopat.

Syrový a na svou dobu až nepochopitelně otevřený film z veksláckého prostředí. Režisér Olmer se o pár let později pokusil vstoupit do (téměř) stejné řeky s podobně laděnou Nahotou na prodej, tam to už ale z nějakého důvodu dopadlo o poznání hůř. Velmi mě zde zaujala písnička Relax od kapely Frankie Goes to Hollywood, jen škoda, že jsme ji ve filmu neslyšeli o něco častěji. Taková pecka by se snad ani nemohla oposlouchat.