finkie

Zábavný mix pohádky, akční fantasy a hororu. Mám ten film docela rád, kdyby ale jednotlivé ingredience onoho mixu byly namíchány v odlišném poměru - o něco méně akčnosti a postmoderní nadsázky a o něco více hororové ponurosti - byl bych mnohem, mnohem spokojenější. Je mi ovšem jasné, že pro autory filmu nebyly argumentem moje pocity, ale vidina co největšího počtu prodaných lístků.

Slušný díl, občas i vcelku vtipný. Autoři se zde pokoušejí zaujmout od svého seriálu určítý ironický odstup, najdeme tady i pár metaodkazů a "spikleneckých pomrknutí" na diváky (nejvíce mě pobavil "žralok z Čelistí"). Na některých místech jsem se nemohl ubránit dojmu podobnosti s postupy z pozdnějších filmů Wese Cravena. Usvědčení je tentokrát na Columba nezvykle silné a přesvědčivé, ale jen díky tomu, že vrah udělal naprosto fatální, naivní a amatérskou chybu. O nějakém geniálním Columbově postřehu nebo dedukci nelze mluvit, případ vlastně vyřešili hoši z laborky.

Příběh včetně usvědčení není nic extra, ale je třeba zde ocenit odvahu tvůrců odchýlit se od columbovských stereotypů (ovšem ty železné stereotypy jsou právě tajemstvím Columbova půvabu, jak už si kdysi povšiml Umberto Eco...). Problém tohoto dílu vidím v samotné postavě Columba, který se nechová jako Columbo, ale jako parodie na něj. Rádoby bodrá, ve skutečnosti otravná a vlezlá gesta, zmatenost nikoli excentrického génia, ale spíše somráka po opici, nekonečné, skoro až tarantinovské rozhovory o ničem... kdybych viděl jen tento díl, myslel bych si, že Peter Falk se do této role vůbec nehodil a že to raději měli dát někomu jinému. Tady je poznat, jak velký vliv má na kvalitu hereckého výkonu scénář a režijní vedení.

No jo, reaganovská osmdesátá léta a jejich rodinné hodnoty. Jako školák jsem Otčíma zbožňoval, i s tím lehce strašidelným dabingem Intersoniku (hláška "Děkuji Vám, pane Blakeu" opravdu vstoupila do dějin). Film jsem pak řadu let neviděl, po opětovném zhlédnutí si ale pořád myslím, že jde o velice solidní hororový thriller. Otčíma samozřejmě táhne výborný Terry O'Quinn, který perfektně trefil ambivalentní profil hlavního protagonisty - chvíli starostlivý, trochu přehnaně úzkostlivý a staromódní táta od rodiny, chvíli zase totální psychopat. O'Quinnův otčím má tu výhodu, že i ve své první poloze vypadá trochu divně, takový ten solidní, kultivovaný chlapík, na kterém vám ale cosi nesedí... Dylan Walsh v remaku tuto hloubku nemá, to je zkrátka na první pohled úplně normální člověk a jeho proměny přicházejí z ničeho. Originálu z roku 1987 velmi vypomáhá i hudební doprovod, jehož hlavní motiv podobně jako samotný pan otčím umně balancuje mezi jistou kýčovou přeslazeností na straně jedné a vysloveně hororovou náladou na straně druhé. Zmínit ještě musím první pětiminutovku, to je unikát, z něhož jsem měl jako harant noční můry. Na srovnání úvodu této verze s úvodem remaku z roku 2009, jenž ho parafrázuje, je dokonale poznat, jak moc Hollywood za posledních dvacet nebo třicet let vyměkl.

-Obsahuje spoilery-Těžko vypíchnout něco, co už nebylo zmíněno v těch více než tisíci komentářích přede mnou. Napadá mě snad jen jedna věc, a sice to, že Psycho musí být dozajista oblíbený film Alaina Badioua, protože první vražda v tomto filmu není pouhou vraždou, ale Vraždou-Událostí. Slavná scéna ve sprše zde představuje radikální průlom a přelom, v jejím důsledku se dosavadní dění stává irelevantním, příběh je najednou úplně "o něčem jiném". Tato vražda zde má revoluční význam, je to absolutní twist. Do té doby se vše v příběhu točí kolem jakýchsi peněz, a Norman je pak prostě jen sebere a vhodí do bažiny a máme zde úplně jiný film. Nádhera. Vyzdvihl bych také dospělé, rozumné chování postav a jejich kultivovanost, v tom bohužel dnešní žánrové snímky nesahají Psychu ani po kotníky.

K mým nejoblíbenějším a zároveň nejnáročnějším intelektuálním aktivitám patří úvahy nad tématem, zda je blbější Ničitel Conan, nebo tohleto. Po mnoha letech komplikovaného, vpravdě karteziánského přemítání jsem dospěl k prozatímnímu závěru, že Ničitel mě irituje podstatně víc, zároveň je ale také jakýmsi zvráceným způsobem zábavnější. V Rudé Sonji není tolik bizarních a otravných postav (co je jeden malý Kim Čong-un proti tamtomu pojízdnému obludáriu), film není tak trapně kýčový, nablýskaný a pouťový (proti Ničiteli bych tipoval poloviční rozpočet, přitom oba stály stejně), na nervy mně zde tolik neleze ani hudba, která je v Ničiteli objektivně pořád velice dobrá, ale velmi trpí přímým srovnáním s Barbarem, kde jsou tytéž hudební motivy využity "poněkud" lépe. Vůbec Morriconeho OST je asi jediným větším kladem této Soni proletářky, zejména lyrická skladba Kalidor and Sonja se povedla. Jinak je to ovšem bída. Ve filmu se kromě křepčení malého prince a občasné nic moc šermovačky nic extra zajímavého neděje, Arnolda je zde zoufale málo a pokud se už objeví, tak dělá némlich to samé co v Ničiteli (tj. zvedáním těžkých břemen pomáhá sobě a svým společníkům utíkat z vybuchujících paláců; ale aspoň už tolik neukazuje svoje cecíky). Hlavní příběhová linie je tu podivně upozaděná - ke konfrontaci či vlastně jakémukoli setkání se zlou královnou a jejími lidmi dojde až v samotném závěru, do té doby řeší hrdinové jen jakési side questy s nesouvisejícími postavami. Podivná je i vylidněnost Sonjiina světa, vždycky to na mě působilo, jako by filmu chybělo pár desítek herců ve vedlejších rolích a v komparzu. Zejména v okolí královny Gedren, jež vzhledem k deklarovaným ambicím brzy ovládnout celý svět vypadá se svým osmičlenným dvorem jako kandidátka na ústavní léčbu a vzbuzuje téměř až lítost.

Srandovně slabá usvědčení patří ke columbovské poetice, ale tady už to bylo na mě příliš. Columbo za celou dobu nepřišel s nějakým chytřejším postřehem. Jeho obsesi píka vs dřevec jsem jaksi nepobral, muleta mohla přeci oschnout a stejně by nic nedokazovala a ten závěr... do policejního auta vlezl pachatel asi proto, že potřeboval hodit do města, jinak si to vysvětlit neumím.

Nenáročná komedie, zejména pro milovníky dobrého jídla a Francie. Opravdu to není nic třeskutě vtipného (nejzábavnější mi přišla asi pasáž parodující molekulární kuchyni), příběh nic extra, pitvořící se hlavní hrdina Jacky mě taky dvakrát nenadchl. Ale já mám holt rád dobré jídlo a Francii.

Nic moc. První vražda není dobře naplánovaná, pachatel si navíc vyrobí komplice-svědka, bez něhož by se přitom v pohodě obešel a kterého musí "řešit" následně. Její motiv je nejasný - peníze bylo přece možné ukrást i bez likvidace šéfa ochranky. Columbo jako špatně vychovaný a hladový proletář obtěžující arabského krále je pro mě osobně v tomto díle dost nesnesitelný. Vyšetřování není nijak objevné, o nějakých brilantních výměnách mezi Columbem a pachatelem taky nemůže být řeč.

Janet Leigh bylo v době natáčení 48 let, tady vypadá podle dnešních měřítek skoro na 70. V té době holt dámě nějaká ta vráska či šedina na kráse neubírala, naopak mohla zdůrazňovat její zralost a důstojnost. Dekadentní kult věčného mládí přišel až v 80. letech. Tahle epizoda se nesla na vlně nostalgie po starých hollywoodských či broadwayských muzikálech, která v mém případě bohužel příliš nezapůsobila, protože tuto éru jsem nezažil a muzikály rád nemám. Závěrečné usvědčení bylo tradičně pro legraci, paní Willisová přece mohla třeba na chvíli usnout (u takové koniny by nebylo divu) nebo si odskočit na toaletu. Motiv poručíka uháněného kvůli restům na střelnici tak trochu vyšuměl do prázdna. Doufal jsem, že ho někdo z inspekce přijde zadržet zrovna ve chvíli, kdy se on bude chystat zatknout vraha.