finkie

Nenápaditá vymítačka, kterou v mých očích ozvláštňuje pouze charisma Russella Crowea a zasazení do evropského prostředí. Byť právě v tom druhém je možná zároveň jistá potíž, neboť takto situovaná vynikne o to více jakási celková americká naivita až přiblblost příběhu. Troufnu si odhadovat, že ať to bylo s Amorthovým exorcismem jakkoli, "nějak takhle" to asi neprobíhalo ani vzdáleně. Stejně tak mě pobavila i hrdinova interakce se sympatizujícím nadřízeným klérem, jež svou prostoduchou přímočarostí měla opět spíše než ke Svatému stolci blíže k jednomu Svatému lesu nad L,A. Očekávám, že v chystané dvojce vytvoří otec Amorth se svým španělským parťákem hustou dvojku ve stylu bratrů Winchesterových, anebo dokonce přímo zapojí i toho nejvyššího, naloží Jana Pavla II. do sajdkáry a takhle spolu budou jezdit od čerta k ďáblu.

Po první půlhodině se mi tahle trotlovina jevila jako trochu upocená, ale stále ještě snesitelná americká variace na francouzské multikulti komedie typu Co jsme komu udělali? (2014) nebo Srdečně vás vítáme (2017). Později mi ale k mé hrůze začalo rychle docházet, že tvůrci to celé myslí smrtelně vážně. Nechci zlehčovat téma americké policejní brutality ani protičernošského rasismu, jsem ale toho názoru, že sociální drama by mělo být maximálně nepředpojaté a chladně realistické, a jakmile se do tohoto žánru začnou angažovaně míchat nejrůznější memy, krátká spojení a karikatury, tak je konec. Otevřenou otázkou samozřejmě zůstává, jestli dnešní woke aktivisté jsou jakéhokoli vykročení mimo svět ideologických twitterových banalit vůbec schopni.

Umírněně dystopický a hlavně studený příběh z nepříliš vzdálené budoucnosti, kterému asi chybí pár údernějších scén a výraznější pointa, Je to dobře a kultivovaně natočené a nenudí to, ale jak tady zmínil kolega dobytek, celkově se tam toho vlastně až tak moc nestane. Jak tomu u sci-fi často bývá, ani zde se autoři nedokázali oprostit od projekce dobově podmíněné morálky a estetiky do své vize budoucnosti: retrofuturistické prostředí vypadá jako představa lidí z padesátých let o životě v roce 2000, a to včetně průmyslově hierarchické organizace práce ve vesmírném centru; étos vyprávění je pak typicky optimistický devadesátkový (skoro mi to připomínalo Shawshank). Zajímavostí je obsazení velikána americké literatury Gorea Vidala do vcelku významné role ředitele vesmírného střediska.

Ve srovnání s vážně pojatou a víceméně realistickou jedničkou o dost zběsilejší a nadsazenější, skoro až punkově ulítlé. Příběh je sice velmi přímočarý a nenabízí zásadní zvrat či něco opravdu výrazného a zapamatováníhodného, ale narozdíl od některých zdejších kolegů jsem se nenudil ani chvíli a i ty postavy mi přišly vcelku zajímavé (že tam vypadají všechny víceméně stejně je druhá věc - aspoň že kvůli ohledům na západního diváka byly v té nejfrenetičtější pasáži některé z nich navzájem odlišeny číselně). Konec byl ovšem úplně mimo a kvůli němu jednu hvězdičku srážím. Celou dobu se to tváří jako tvrdá a lehce přidrzlá dystopie a oni to všechno vygradují způsobem, ze kterého by i Danielle Steelová dostala cukrovku?

Koukalo se na to hezky, byly to pro mě příjemně strávené dvě hodiny, ale film má jeden zásadní nedostatek - jako horor nefunguje, a to tak že vůbec. Je možná relativně chytrý a důvtipný, ale kdosi z něho vysál jakýkoli náznak tísnivosti či strašidelnosti. Vlastně je v rámci žánru svým vyzněním až absurdně milý a pohodový. Občasné logické lapsy a podivnosti - například zběsilá jízda do nedaleké a nepravděpodobně vylidněné nemocnice začala během prosluněného dne a skončila za tmy; některé oběti z řad teenagerů zvládnou bez závažných následků přežít značné množství bodných ran do životně důležitých vnitřních orgánů, zatímco policejní profesionálové se nechají bez boje zaříznout jak podsvinčata - ty ještě dokážu tolerovat, ale s tímhle problém mám.

V rámci žánru velmi solidní průměr, nebylo tam nic, co by mi vyloženě vadilo. Jistě, od začátku do konce sledujeme klišé vedle klišé a hlavně je to film skrz naskrz americký, takže postavy (na prvním místě matka) jsou afektované a uječené a ačkoli jde o osud sedmi miliard lidí, nás zajímá hlavně jedna malá americká rodinka. Konec byl sotva uvěřitelný (jaktože je tam vůbec pustili?) a bůhví, jaký byl následný plán a jaký život mohl vlastně čekat na přeživší zbytek populace, ale ani tyhle spíše estetické výhrady mi nebrání dát tomu lepší tři hvězdy.

Slabé pokračování ve stylu policejních buddy movies z přelomu 80. a 90. let. Danny Glover je sice lepší herec než Schwarzenegger, ale tady se chová jako totální idiot a i magor Riggs by vedle něj vypadal jak Hercule Poirot. Začátek připomíná parodii na Smrtonosnou zbraň, ten příval všech možných klišé byl aspoň pro mě nesnesitelný (až do Gloverova entrée naprosto neschopná a slabá policie, proti ní ultrazavilí gangsteři, novináři reportující přímo uprostřed přestřelky, starosta na dovolené). Konflikt mezi LAPD a FBI nebyl nijak odůvodněný a motivovaný, ale vznikl snad už před příjezdem federálů a byl tam prostě proto, aby tam byl. Scénář je celkově děravý a nelogický. Proč se třeba přesouvali policejní vyšetřovatelé na místo akce metrem? Protože ve filmu měla být "strhující" řežba v metru a nikoho nenapadlo, jak tam policajty jinak dostat? Jak je možné, že predátorovi neublíží stovky kulek, které po něm vypálí policie i gangsteři, ale Glover ho ve finále vykuchá v souboji na férovku jako kuře? Takhle ho přece neodpravil ani Schwarzenegger, který přitom vypadal nesrovnatelně drsněji a nabušeněji. Těch věcí, které film srážejí, jsou zkrátka mraky. Potěšila mě snad jen narážka na Woodyho Allena v metru a obstojná dávka necenzurované nahoty (naopak zobrazování násílí je zde překvapivě utlumené; dnes by to bylo naopak).

Uměřeně pojatá eurofantasy, která proti hollywoodským žánrovým spektáklům vypadá jako československý televizní film z roku 1989. Většina lidí si od dob Pána prstenů vypěstovala natolik otupělou a zamerikanizovanou senzitivitu, že jakmile něco nemá sice bolestně naivní, ale zato melodramatické, dojímavé dialogy, kýčovou hudbu, která i oligofrenního diváka okamžitě navede, kdy se má smát, kdy naštvat a kdy vytáhnout kapesníček, postavy napsané tak prvoplánově a šablonovitě, aby jejich psychologii pochopil každý osmiletý Číňan, a především desetitisícové CGI armády strašně strašlivých monster, nemilosrdně film zavrhnou jako nudný a unylý, a hodí ho do odpadu. Z mého pohledu naopak snímky jako je tento, kde je všechno méně kořeněné, méně oslazené a tak nějak celkově decentnější, poskytují daleko více prostoru představivosti mladého diváka. A hlavně ho nechávají přemýšlet a nekazí mu vkus.

Půvabně zvrácený masakr, který ač se příliš nezdržuje scénářem, není přes svou výstřednost a brutalitu ani vyloženě hloupý. Klaun je sice svým způsobem magor, ale současně velký sympaťák, a musím ocenit také působivou sevřenost celého filmu (děj se odehrává v reálném čase během jednoho večera, podobně jako třeba Halloween II (1981)). Škoda jen, že na některých místech je dost poznat, že pan režisér je především teoretik a zkušenosti s opravdovým vražděním mu chybějí. Zvlášť rozpačitá je v tomto ohledu jinak zdařilá scéna s opilou kamarádkou hlavní hrdinky a jejím přeřezáváním vejpůl - frajersky jednou rukou takhle nikoho od rozkroku až po hlavu pilou rozpůlit nejde, a dokonce i když máte obouruční břichatku a pomáhá vám kamarád, tak to jde velmi ztuha a zastavíte se nejpozději na hrudním koši. Ale chápu, že duševně zdraví jedinci tohle řešit nebudou.

Souhlasím s kolegy, že kýčově monumentální styl dokumentu je zcela v rozporu s duchem Kunderova díla. Četné vstupy představitelů pařížské intelektuální elity na jedné straně potěší, na straně druhé ale nelze autorům nevyčítat, že z takového Dream Teamu nedokázali vydolovat o mnoho víc než jen fráze o tom, jaký že je Kundera pašák. Například můj oblíbený Finkielkraut dostal pokaždé nanejvýš deset vteřin, pak vždy následoval střih a vstup jiné mluvící hlavy. Takto klipovitou formou vyprávění lze možná pojmout dokument o nějaké popové hvězdičce, ale sotva může být práva Kunderovi. Ve finále to tedy bylo nejen kýčové, ale taky povrchní a roztěkané. Kunderovo dílo nedokázali autoři zasadit do nějakého smysluplného kontextu, divák se sice dozvěděl, že to byl "strašně hezkej chlap", kterému ženské padaly k nohám, ale v čem tedy vlastně spočívá jeho velikost coby literáta už spíše nikoli. Velmi malý prostor dostala Kunderova kritika revolučního lyrismu, která byla přitom mimořádně vlivná právě ve Francii; a velmi aktuální může být i dnes, v éře fanatické ideologie woke. Největší plus nakonec vidím v zařazení velkého počtu jinak těžko dostupných archivních záběrů a nahrávek. Člověka zase jednou přepadl smutek nad tím, jak obrovský intelektuální potenciál tady rozdrtily pásy ruských tanků.