finkie

Strašně divný film. Rozverná režijní forma plná všelijakých prostřihů, atypických nájezdů kamer na pitoreskní postavičky a přestylizovaných scén se alespoň v mých očích zoufale tluče se syrovým a smrtelně vážným obsahem. Scénář? V zásadě sledujeme vyřazovací turnaj v pistolnických duelech s nějakou omáčkou okolo. Posuny postav v příběhu (respektive jejich skony) se tak neřídí žádnou hlubší logikou celého vyprávění, ale naopak přicházejí z ničeho - týpka prostě odprásknou nebo neodprásknou v souboji. Celé je to zkrátka podivné, ačkoli svým způsobem také sympaticky experimentální.

Nádherně posmutnělá perla mezi westerny. Na tomhle filmu musím ocenit úplně všechno - herecké výkony, k náladě snímku perfektně padnoucí lokace zádumčivé kanadské prérie, nenápadnou, ale brilantní hudbu, jež vznikla ve spolupráci Eastwooda s Lennie Niehausem, i tu skoro hororovou finální scénu.  V rámci žánru těžko srovnatelnou hloubku dodávají Nesmiřitelným jejich myšlenkové přesahy. Ani jednu ze stran - šlapky, mladíky dopustivší se na nich násilí, šerifa a jeho lidi, Munnyho s kumpány - nelze subsumovat pod kategorie dobra či zla, ale každá z nich se snaží prosadit se svými relativně (ne)oprávněnými nároky: oběť násilí, jejíž hrdost si nelze koupit; uražená mužská čest a následná snaha o smíření; ochrana zákonnosti a pořádku ve městě; povinnost zastat se napadené ženy a obecně slabšího. Jedná se zde o de facto novozákonní příběh o důležitosti odpuštění či, jinak řečeno, příběh o tom, jakého zla se mohou lidé na sobě dopouštět, pokud prvotní křivda zůstane i přes pokusy o kompenzaci a smír neodpuštěna (unforgiven).

Původně jsem se na to chtěl podívat jen tak pro pobavení. Po úvodním asi pětiminutovém šoku z proudu uvědomělých deklamací podávaných se smrtelnou vážností jsem si ale na ten alternativní soudružský vesmír rychle zvykl, což mi umožnilo ocenit nepopiratelné přednosti seriálu, ke svému překvapení si ho oblíbit a sledovat byrokratická dobrodružství soudruha Pláteníka až do konce. Největší plus jsou bezpochyby velice dobře napsané postavy. Dietl zvládal to, na co dnešní tvůrci českých seriálů zvysoka kašlou, tj. dokázal vykreslit jednotlivé charaktery a nechat je mluvit a uvažovat tak, aby působily jako reální lidé s reálnou profesní profilací a trojciferným IQ. Snad až na hlavního hrdinu nejsou postavy vyloženě jednoznačné a černobílé: například soudruh Eliášek je spíše než padouch někdo, kdo byl protlačen do funkce, na niž se nehodí a na niž přes veškerou snahu nestačí. Nebo inženýr Belšan - divný pavouk, se kterým není snadné vyjít, neumí jednat s lidmi, nedokáže dělat kompromisy (soudruh vedoucí tajemník Pláteník by řekl, že mu to "nemyslí politicky", čímž není ani tak míněna ideologická uvědomělost jako spíš schopnost rozvíjet aristotelskou polis, lidské společenství). Zároveň mu ale Dietl neupírá vzdělání, rozhled, mimořádnou inteligenci, pracovitost a tah na branku, jakési "pravičáctví", které se ale zjevně míjí s dobou a místem... Samostatnou kapitolou je pak mladý Prokop, syn oběti normalizačních čistek, který jakoby zrcadlil osud svého herce Štěpničky, byť ta závěrečná dialektická syntéza jeho vztahu s Pláteníkem byla na mě až moc happy. Dalo by se dlouze pokračovat, postavy jsou podle mě napsané ještě lépe než v Nemocnici. S tím jdou ruku v ruce dialogy, které jsou taktéž vynikající. Je obdivuhodné, jaké napětí dokázal Dietl vytvořit z nudného schůzování a propírání kádrových otázek. Například závěrečné zasedání vedené pohotovým a charismatickým tajemníkem ÚV KSČ je mistrovsky napsané, natočené i zahrané a dnešní čeští seriáloví tvůrci se na srovnatelné úrovni prostě nepohybují. A vůbec si myslím, že Okres na severu přes svou, řekněme, ideologickou výstřednost obstojí po čtyřiceti letech podstatně lépe, než za dalších čtyřicet let obstojí všechny ty dnešní Růžovky, Modré kódy a další zhůvěřilosti, které prostředí, v němž se mají odehrávat, a postavy, jež mají vyobrazovat, viděly reálně tak akorát z letadla. Proto seberu odvahu a za ty kultivované, bez diskuze inteligentní a  překvapivě napínavé pozdní večery, které jsem se soudruhem vedoucím okresním tajemníkem v uplynulých týdnech mohl strávit na Joj Family (soudě dle programového schématu již delší dobu ovládané tvrdým jádrem XVII. sjezdu KSČ), uděluji po zásluze čtyři rudé hvězdy.

Výborně natočené i zahrané a pro diváka s elementárním přehledem o americké politice posledních několika dekád velmi zábavné. Film je ale bohužel poplatný tomu, že dětinští Američané nedokážou vnímat politiku jinak než prizmatem boje Dobra proti Zlu. Takový ten klasický liberální mustr, podle kterého demokraté více či méně poctivě pracují pro blaho lidu, do čehož jim ale čas od času vpadnou republikáni s další sofistikovanou ďábelskou konspirací organizovanou sociopatickými miliardáři, je podle mě naivní a neudržitelný, ovšem na americké levici zcela dominantní. Třeba Reagan, kterého bych nikdy nevolil ani omylem, nebyl primárně důsledkem spiknutí médií a pravicových think-tanků; vyhrál hlavně proto, že Američané měli po krk inflace, drogových epidemií a kriminality, a že Jimmy Carter byl jako prezident prostě nešikovný. To se ale z McKayova filmu nedozvíme. Nebo problematika mimosoudního stíhání lidí podezřelých z terorismu: ano, Bush a Cheney mají v tomto ohledu na svědomí lecjaké svinstvo, ale trvat v případě globálního boje s terorismem na dodržování naprosto všech právních předpisů, koncipovaných v úplně jiném kontextu, je taky problematické (a nejde jen o terorismus, viz třeba bezostyšnost, s jakou mezinárodní pašeráci lidí zneužívají námořního práva k transportu statisíců osob z Afriky do Evropy, přičemž vzorně legalistická Evropa nemá jak zasáhnout). Příběh s náhradním srdcem od válečného veterána je pak už naprostá fabulace. Je to zkrátka typický dnešní Hollywood - řemeslně perfektní, divácky vděčný a tak trochu blboučký film.

V dětství to pro mě byl symbol exotiky a prázdninové bezstarostnosti. Po mnoha letech jsem se k seriálu vrátil a světe div se, je to o dost jiné, než jak jsem si to pamatoval: 1. Exotická a prázdninově bezstarostná je hlavně famózní úvodní písnička, zbytek dobrodružství Nicka a spol. je tak televizně unylý, jak jen kanadský seriál ze začátku 90. let může být, a zjevně doplácí na lacinou mexicko-izraelsko-jihoafrickou výpravu. 2. Nick Slaughter se narozdíl od mého dalšího hrdiny z té doby, Rena Rainese, vůbec neumí prát a skoro od každého dostane na budku. 3. Služeb Nickovy detektivní agentury využívají výhradně sexbomby, obvykle s postranními úmysly a za účelem špehování dalších sexbomb, jež obvykle také mají postranní úmysly. 4. Nick není hloupý, ale má nikoli nulový nýbrž negativní pud sebezáchovy a s oblibou se pouští do krkolomných aktivit s mizivou šancí na přežití, načež je obvykle zmlácen/otráven/zastřelen gorilou či účetním nějaké sexbomby, ale pokaždé nakonec zázračně vyvázne bez úhony. 5. Nejsmutnější je, že dnes by něco takového nemohlo vzniknout nejenom v kanadské produkci, ale ani nikde jinde: v každém druhém záběru holky v bikinách (a kluci ve speedech), Nickovy oplzlé pohledy na kolemjdoucí sexbomby a jeho interakce s klientkami-sexbombami, kde v podstatě každý dialog je současně flirtem. A to je v mých očích nakonec to, co z celé té exotiky a prázdninové bezstarostnosti přetrvalo, coby připomínka svobodnějších, hravějších a paradoxně dospělejších časů před tím, než Západ bůhvíproč zaplavila nová vlna amerického puritánského třeštění.

Jsem si vědom doby vzniku, ale i tak... už ten začátek s vystresovaným šerpou "na cestě k úpatí Nanga Parbat" natočený v idylickém smrkovém lese nejspíš někde za Bruntálem má nezpochybnitelný komický potenciál (k dokonalosti chyběl jen Mates). Komentář nás sice neopomene poučit, že v zóně smrti strádají horolezci nedostatkem kyslíku, trpí občasnými halucinacemi a každý krok je stojí ohromné úsilí, to jim však současně nebrání vést mezi sebou niterné, staré rány obnažující nekonečné dialogy a dokonce si sem tam cvičně projít i nějaký ten psychologický dotazník. A samozřejmě tam při tom všem jen tak poskakovat v kostkovaných košilích a občas si taky frajersky zabafat z dýmky.

Pokud režisér Čelistí produkuje film o tornádech, musí z toho nutně vzejít něco na úrovni Žralokonáda, to dá rozum. Po zhlédnutí této taškařice jsem očekával hodnocení v černých číslech, zdejších 69 % mi vyrazilo dech.Tady je - kromě na svou dobu výborných, byť nerealistických triků - špatně úplně všechno. Postavy ve vedlejších rolích vypadají jako blázni na útěku z léčebny. Proč se ti lidé celou dobu chovají tak dětinsky a afektovaně? Proč jim někdo napsal tak humpolácké dialogy? A kde proboha vyhrabali toho uslintaného vidláka Dustyho? Celý "ústřední milostný trojúhelník" je přinejmenším bizarní (ženská je tam celou dobu za trubku, jenom pořád ječí a hroutí se, aby půl hodiny před koncem řekla, že už na to nemá, a zmizela?). Skutečná tornáda se chovají jinak, formují se během silných bouřek, a ne že se někde nad prérií zčistajasna objeví mrak a z něho si jen tak vyletí tornádo. Nemluvě o groteskních scénách, kdy hrdinové koukají na tornádo (odhadem tak "F12"), které sto metrů před nimi vyhodí kamion s cisternou desítky metrů do vzduchu, zatímco kolem nich se v prosluněné krajině na stromech ani lístky nepohnou.

Velice solidní krvák, který i přes svou na můj vkus přílišnou brutalitu a špinavost dokázal být hlavně v poslední třetině také vcelku strašidelný. Jistě, postavy mohly být chytřejší, méně krvácející a spořeji oděné (třeba to veleslavné znásilnění stromem se asi dalo natočit sugestivněji, sprchovat se v kombiné je taky zajímavá inovace), i s příběhem si autoři mohli vyhrát víc, než jen čas od času ukázat obrázek strašidla z pohádkové knížky. Jako zástupce svého specifického subžánru ale snímek bez problému obstojí. Mám raději jiné typy hororů, ani originál mě kdysi dávno nijak neoslovil, ale ač je trapné to přiznat, tohle se mi nakonec docela líbilo. Dal bych spíše silné tři hvězdičky, ale protože se mi tady film zdá podhodnocený, tak mu trochu přidám.

Pro fotbalové příznivce asi povinnost, ale preferoval bych méně emocí a pikantností ze soukromého života a více fotbalu. Při veškeré úctě a obdivu k božskému Diegovi je třeba si přiznat, že tento člověk za sebou mimo fotbalová hřiště až tak hlubokou brázdu nezanechal, a já jsem si podstatnou část stopáže připadal jako když koukám na zvláštní vydání primáckého pořadu Top Star věnované celebritě, jejíž soukromý život - navíc podaný spíše nekriticky, fanouškovsky - mě vlastně nezajímá. O fotbalu samotném tam toho bylo strašně málo - zcela chyběly třeba pohledy Maradonových spoluhráčů, protihráčů, trenérů, nějaký nástin toho, v čem vlastně spočíval jeho génius a proč je tento hráč považován za asi nejlepšího fotbalistu období mezi Pelém a Messim. Překvapilo mě, že ve filmu se vyskytující archivní záběry nebyly alespoň zčásti digitalizované, v důsledku čehož to na velké obrazovce nebylo občas úplně příjemné pokoukání. Zcela chyběly také podstatné epizody z Maradonova života - například jeho neslavné působení na MS 1994, téměř zázračná - bohužel jen dočasná - proměna po bandáži žaludku nebo trenérské angažmá u argentinské reprezentace.

Vidět to někdy v roce 1994, ve svých deseti letech, asi bych byl velmi nadšený. Jednoduchá a úderná zápletka, správně bezskrupulózní zabiják, dostatek krve a efektních mordů. Mému dnešnímu já ale film nemá mnoho co nabídnout. Jde o historickou záležitost, na niž se má smysl podívat jen za účelem doplnění vzdělání. Vrahoun je sice náležitě brutální, ale prakticky vzato jenom chodí sem a zpátky a občas někoho odkrouhne. Oběti mu nekladou sebemenší odpor, zcela promarní svou z počátku výraznou početní výhodu, nepokoušejí se ani o náznak nějakého taktického uvažování, jinými slovy, jsou blbé až na půdu - navíc se nikdo z nich ani nesvlékne - takže to brzy začne nudit. Vrahova soví maska sice působí bizarně, ale nikoli strašidelně a nevěřím, že by se s ní v reálu vešel do dveří. Delirii mohla z dnešního pohledu zachránit alespoň výraznější italská giallo stylizace, ale film je žel bohu natočen spíše americkým způsobem jako tuctový slasher.