Ammit

Klaním se dopitak za trefný popis děje. Nó, má chyba, že koukám na (tuctový) muzikál z padesátých let. Všechny chybky jak muzikálů, tak padesátých let (a extra chybky muzikálů z padesátých let) přítomny v hojné míře. Smůla, smůla, Mario Lanzo, ve filmu s Vincentem Pricem je každý druhořadý. Mohu doporučit jen jako zvukové pozadí k práci ve vedlejší místnosti.

To zas někdo ždíme prachy ze stokrát propranejch kalhot. A to jsem mega fanda všech Drákulovin.

Nó, do hororu daleko, spíš nízkorozpočtový psychologický thriller. Minimalistický filmík o propadání se do představy o ztrátě kontroly a nezvratné proměně v monstrum. To jen abyste věděli, co čekat. Dále pokračuje můj (ne)skromný názor, se kterým se můžete (ale nemusíte) ztotožnit: je to nuda k zalknutí. Všechno, co se děje, je tak decentně naznačeno, až to připomíná amatérský film. První slovo je řečeno až v osmadvacáté minutě a následuje opět jen drásavá hudba (tákže jako zvuková kulisa nic moc). Kamera prazvláštní, dlouhé záběry na nic (často zpomalené pro větší dramatičnost), světla neonů a skoro prázdné místnosti, šmrdlavá fidlavá hororová hudba, ... Všechno působí tak staticky a sterilně, až je mi z toho ouzko. Chris Alexander si asi sám pro sebe uplácal filmeček, který není ničím výjimečný a historie ho pohltila (a už asi nikdy nevyplivne). Pro skalní fanoušky povinně zkouknout, pro ostatní velkým obloukem se vyhnout.

Správný céčko. Nebo možná zetko.

Skvělý dokument - samozřejmě, berte to s rezervou a velkou hromadou popcornu.

Slabotka to je... Kdyby byl rok 2004, tak by to ušlo, ale dneska, když jsme vykrmený Underworldem, to je fakt vedle jak ta jedle.

Šmarjá, on je v tom Roden! Alespoň někteří Češi udělali díru do světa. Stejné se nedá říct o filmu. Chvílemi jsem měla pocit, že hercům rejža řek': Je druhá světová, kameraman je támhle za tím křovím, tak prostě něco dělejte. Zlatého bludišťáka pro toho, kdo dokáže říct, jestli to, co se děje na obrazovce, je vážná situace natočená fakt blbě, nebo jestli je to málo vtipná lehce ironická groteska. Jaké štěstí, že střelba začne až když se všichni pozvolna vykýblují a ranění jsou ošetřeni. Pokud se snažím vyhnout se objevení, možná bych si to neměla rázovat prostředkem pole, ale spíš podél okraje, kde začíná hezky přehledný lesík. Buď se nechytám, nebo se každý náhodně přemísťuje jak' v Harry Potterovi, taky kontinuita je trochu divná (skoro půl filmu je světlo, jako kdyby se to všechno odehrávalo ve stejnou jednu hodinu, pak je asi minutu tma, následuje bílo jako při svítání a pak zase noční tma a ještě párkrát se to prostřídá). A kdokoliv přišel s tím, že budou používat slovo major, by si měl zopakovat historii.

Návrat domů za svými démony i za těmi reálnými. ... Horory dneska točí každej blb. A to je blbý, páč spousta vypadá zajímavě, ale ve skutečnosti vůbec hororové ani světoborné (a v tom množství už vůbec ne unikátní) nejsou. Typická masová produkce, kdo čeká odpad, bude příjemně překvapen, ale kdo nechce mít jenom zvukovou kulisu, unudí se k smrti. Nejlépe to vzít jako metaforu na téma: vyřeš si své dětství než si pořídíš vlastní děcko (což by měli tisknout na trička, psát na billboardy a ve formě letáků házet z letadel).

Bohové, to je k breku. Kdo psal scénář?! Kdo psal dialogy?! Kdo dělal CGI?! Když to neumím, tak přece seženu někoho, kdo to umí. Celé to působí jako zfilmovaná fanfikce z AO3, nikdo nemá pořádnou osobnost oddělitelnou od ostatních, logika není (seznámíme se s ,,drsnou'' postavou, která - ač je typ mlčenlivého bručouna - si o minutu později vylejvá srdce, postavy se chovají, jak se komu zrovna zachce), efekty jak z bollywoodského trháku (když na to CGI nemám, tak jedu bez toho), scénář by se dal sestříhat na svižné tři hodinkové díly a když se něco děje, děje se to - nó, z nějakého důvodu určitě, jen nevím, jaký to je. Bojové scény rozhodně ujdou, i když jestli padesátikilová Asiatka dokáže sama složit tři nabušence, automaticky to spadá do žánru fantasy. Já jsem velká fanda magie, kouzelníků a všech spešl schopností, ale když už se rozhodnu o něčem točit, tak toho tam nandám pořádnou lžíci. Jak' koukat na Cake Boss, kde by celý díl žvanili o přípravě toho nejlepšího dortu na světě, ale ani jednou ho neukázali.

Když mě platí za hlídání, tak sedím a hlídám (někde blízko toho, co hlídám a pokud musím, tak s rozsvíceným světlem - i když bylo by větší žůžo na nezvaného návštěvníka bafnout v naprosté tmě). Za poletování v noci po zahradě, zvedání divných telefonů a motání se po obřím domě mě neplatí, tak to neřeším. Ále jinak je to rozhodně puberťácký horůrek a kdyby mi bylo dvanáct, asi bych se i trošilinku bála.