HonzaBez

„Člověk by neměl na nic poutat tvé srdce..." V té konfrontaci čínské a americké kultury, kterou tento snímek nabízí, mě asi nejvíce zaujalo sledovat ono silné (oboustranné) rodinné pouto mezi otcem a synem. Krásně byly na tomto totiž demonstrovány odlišné hodnoty a odlišné pojetí výchovy v obou světech. Některé pasáže mi tedy asi tolik nesedly (viz zejména bojová scéna z restaurace, kde "dědek myl nádobí, která mi přišla poněkud přehnaně vyhrocená), ale celkově to na první seznámení s tchajwanskou tvorbou vůbec nedopadlo špatně.

Poněkud hořce tohle vesnické drama šmrncnuté se "socialistickou agitkou" a v závěru pak i maličko s červenou knihovnou vskutku působí. Situace, za níž se potkává pokrokově smýšlejí Jakub se ženou svého staršího bratra, je hodně neutěšená (viz třeba až téměř hororová scéna, kdy se Josef Bek snaží o "zmrtvýchvstání"). Hořkou pachuť v ústech však ve mě vyvolala spíše ona ideologická linka příběhu konfrontující mj. věřícího a tudíž zpátečnického otce (Zdeněk Štěpánek) se svým synem sympatizujícím s kolchozníky. Ještě, že to vše bylo (mj. díky velmi kvalitní hudbě Ludvíka Podéště) obaleno do poměrně příjemného "hábitu". Herecky možná poněkud překvapí Josef Bek v poměrně dramatické (ač vedlejší) roli. Naopak Zdeněk Štěpánek (zde s poněkud úsporným hereckým projevem) člověka překvapit rozhodně nemůže.

Tohle vztahové drama s Irenou Kačírkovou, která se nedokáže rozhodnout, kterému z mužů ve své blízkosti dát přednost, vůbec není špatné. Oficiální text distributora sice vyzdvihuje postavu pilota (Josef Bek) potýkajícího se s problémy ve svém manželství, ten celkový scénář Pavla Kohouta je však mnohem zajímavější, než jak je zde naznačováno. Samotný milostný trojúhelník je umně vystavěný, přičemž žádná z postav jej tvořící není napsaná černobíle. Musím říct, že mě asi nejvíc bylo v tom příběhu líto právě postavy Josefa Beka, který se v jistou chvíli rozhodne udělat vše pro záchranu svého manželství, i kdyby ho to mělo stát konec jeho letecké kariéry. Nakonec však ani to nestačí, ač závěr je docela pěkně otevřený. Nezbývá tak než spolu s leteckým dispečerem (Vladimír Ráž) zahlásit a popřát "šťastnou cestu...konec."

"Humor je subjektivní věc..." Jako nebe a dudy jsou ti dva aktéři tohoto konverzačního japonského filmu. Zpočátku dosti nerudný censor, co moc nedokáže pochopit, co je to komedie, je konfrontován s navýsost kreativním dramatikem, jehož podbízivost censorovým přáním, jako by neznala skoro žádných mezí. I na komedii bez humoru by si prý troufl. Jak jen tohle může dopadnout? Za mě osobně to ve finále dopadlo na výbornou. Sice jsou si na ten konverzační styl musel nějaký ten čas zvykat a ze začátku se trošku i nudil. Ale i v těchto momentech jsem si minimálně velmi užíval skvěle hravé doprovodné hudby. Postupem času se film každopádně pěkně rozjel, zvláště díky (přeci jen trošku očekávané) proměně chování censora. V závěru mě tak asi ani moc nepřekvapila scéna, v níž se dotyčný (v poněkud dojemném kontextu) vrací k jedné z vtipných replik, kterou do upraveného scénáře vložil snaživý dramatik: "Jen pro ten dobrý steak stojí za to zemřít...." :D

"Tohle skončí na psychiatrii..." Na začátku cvičení byla tahle tříčlenná hlídka extrémně nesourodá, něco jako "trojka bez kormidelníka, kdy každý zabírá bez ohledu na toho druhýho..." Nakonec si všichni sáhli na dno svých sil, což by před tím minimálně do dvou z nich nikdo neřekl. V průběhu sledování celého tohoto televizního filmu jsem si říkal, že se dívám na jakousi  předchuť kultovní komedie z vojny Copak je to za vojáka. Úplně srovnatelný to sice nebylo, jako oddechovka to vůbec nebylo špatný. Zas jeden příjemný objev v televizním archivu. Děkuji CS Filmu.

Šedesátá léta jsou bezesporu vrcholem režisérské práce Karla Kachyňa. Kromě ukázek z jeho tehdejší tvorby (včetně vcelku cenných záběrů z dokumentů, které natočili spolu s Vojtěchem Jasným) a vzpomínek některých z aktérů jeho filmů (např. Jaromír Hanzlík či Iva Janžurová za film Kočár do Vídně nebo Jiřiny Bohdalové za Ucho), využívá tento dokument (stejně jako ten dřívější z roku 2007) jednak vzpomínek Kachyňovi dcery z prvního manželství Elišky Nové, a současně pak i jakýchsi glos dcery scénáristy Jana Procházky Lenky Procházkové. Člověk si díky těch všem autentickým svědectvím mj. připomene, jakým byl Karel Kachyňa ve své tvorbě perfekcionistou a  puntičkářem. Jestli je ale v něčem tento dokument přeci jen lepší než onen zmiňovaný starší, tak jde hlavně o ono zacílení na všechny ty nádherné filmy oné zlaté a těžko později opakovatelné éry československého filmu a pozadí jejich vzniku. Na takové skvosty jako Naděje, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Noc nevěsty či Ucho.

Šlechtic českého filmu a král českých filmových vypravěčů. Tím obojím Karel Kachyňa bezesporu byl. Díky svému vzezření bych si asi dokázal i tipnout, že byl tak trochu asketa a pedant a že to s ním herci i celý filmový štáb někdy nemuseli mít zrovna jednoduché. Zajímavá na tomto dokumentu je jistá konfrontace vzpomínek Kachyňovi poslední manželky Aleny Mihulové s vyprávěním jeho dcery z prvního manželství Elišky Nové. Ne že by se to jejich vyprávění v něčem zásadním lišilo, přesto výpověď jeho dcery je maličko odměřenější a je na ní trochu znát, že v době jejího dětství se pan režisér možná více než vlastní dceři doma, věnoval "cizím" dětem na place. Zajímavé je též svědectví Stanislava Zindulky o tom, jak hodně Karla Kachyňu (osobně i jeho tvorbu) proměnila pozdní láska ke zmiňované Aleně Mihulové.

"Člověk člověku musí pomáhat...." Možná je to poněkud naivní příběh, taková protektorátní pohádka pro dospělé, přesto si nemohu si pomoct, ale mě tento film vždy hezky zahřeje u srdce. Největší zásluhu na tom má samozřejmě Jindřich Plachta, jehož Fábera je ve skrze sympatický člověk. Jaroslav Marvan v roli polepšeného továrníka Bartoše mu při tom umně sekunduje. A když se k tomu přidají dva roztomilí malí klučinové, těžko lze tomuto filmu odolat.

"Takové to bylo smutné milování..." Smutná tahle pohádka podle Hanse Christiana Andersena vskutku je. A nejen svým koncem. Už samotné snové zobrazení podmořské říše doprovázené výbornou hudbou Zdeňka Lišky působí dost teskně. Úplně si tak nemyslím, že by tuhle pohádku dokázali ocenit současní dětští diváci. Poetický vizuál mistra Kachyni je úžasný, ale co naplat děti budou postrádat více akce. Za výborný nápad jinak považuji využití potenciálu obou sester Šafránkových, ač tedy ta hlavní herecká kláda pro tentokrát leží na té mladší a méně zkušené Miroslavě. Tam však svou asi největší hereckou příležitost využila na jedničku s hvězdičkou.

"Podívej to je nádhera, ta ladnost, kam se hrabe Josefína Bakerová, vidíš ty oči, úplně jak lidský, jsou krásnější jak lidský“ Své kouzlo tento filmový přepis povídek Otty Pavla určitě má. Karel Kachyňa si byl vědom, že dvakrát člověk nevstoupí do téže řeky, a proto je tento snímek, i přes týž námět, svým charakterem o dost jiný než jeho televizní Zlatí úhoři. Zvláště ta první část filmu je možná až moc bujará a rozjařilá, ač musím uznat, že Karel Heřmánek (jak ho moc nemusím) je zde vskutku luxusní... Fišerova filmová hudba se opět dokáže velmi umně přizpůsobit charakteru filmu a tak zvláště ty taneční rytmy ala tango nemají rovněž chybu.