Gravitace

Míváte někdy problémy s kyslíkem? To Sandra Bullock alias doktorka Ryan Stone ho má vždycky dostatek (i když naoko ne), a to ať už na akrobatické šplhání a skákání ve vesmíru při zásobě 1% nebo skafandrovou svlíkačku pod vodou tady dole na Zemi... Ne, tak jízlivost asi není úplně na místě, chápu, že tenhle Cuarónův sci-fi svět má svoje vlastní pravidla, ale na druhou stranu se dost odkazuje na ten náš (reálný), takže si o tohle škádlivé rýpnutí docela koleduje (a nemyslím si, že bych byl zase takový hnidopich, když jakože pomíjím ten pro pánské publikum nastrčený doktorčin „úbor“ či zajímavost, že Američance dělá problém číst čínské znaky, zatímco azbuku ovládá s přehledem, u takových detailů jsem se jen pousmál). Avšak dost už bylo popichování, Gravitace vznikla kvůli něčemu jinému. Jednak, aby ohromovala publikum svým podmanivým vizuálem a výbornou technickou stránkou (s čímž souvisí i již ten zmíněný režisérův vlastní svět), a druhak proto, že se má divák zcela ztotožnit s hlavní hrdinkou, maximálně jí fandit a alespoň vzdáleně pociťovat to, co ona (tísnivý, opravdu nepříjemný pocit mixu zoufalství, dusna, bezmoci, závratě a strachu). A nutno přiznat, že právě kvůli tomuhle stojí za to na Gravitaci kouknout. Hodnotím slušnými 4*. (20.04.2014)

Vizuální gravidita vzešlá z lásky taťky Cuaróna a mamky filmové formy.. Potěšilo mě, že se autoři odměnou za náročné natáčení dočkali uznání kritiků, kolegů i veřejnosti a taky že atraktivitou té videoherní arkády s cílem zaplavat si s žábou částečně odpudili divácké myšlenky na plochost, schematičnost, či porušování fyzikálních zákonů. Inu, kdo chce hledat přesah, ať se podívá na Kubrickovu Odyseu, či doma na parapet. A hlavně jsem rád, že v jedné ze scén kosmický kovboj George nevytáhl zpod skafandru šampaňské a jahody - kdyby byla myšlena tak, jak se ze začátku jevila, škrtal bych všechny hvězdy za orbitem.. Poznatky? Přesvědčil jsem se, že tu naši jedinečnou kouli je těžké opustit a ještě těžší je se na ní vrátit. Povzbudilo mě, že lidská bytost je v kontextu nekonečnosti vesmíru nicotná a přitom tak silná. Ostatně i soška Buddhy v čínském modulu si brumlala pod vousy, že: „Budete-li se snažit porozumět celému vesmíru, nepochopíte vůbec nic. Jestliže se pokusíte porozumět sobě, pochopíte celý vesmír." Překvapilo mě, že Sandra umí hrát, štěkat a nemá celulitidu. Nepřekvapila mě skutečnost, že když v ruské ISS je vodka a v čínské pálky na ping-pong, tak v té americké je Clooney. A rovnátko. To však určitě nebylo jeho.. Kolegu Sonneryho bych doplnil, že to sklo je drátěné, neprůstřelné a potažené kouřovou folií.. (11.11.2013)

Nádherný vesmírný survival a jako kdyby něco, co jsem si podvědomě vždycky přál vidět. Napínavých, divácky nenáročných a silně vjemových 80 minut, na jejichž pozadí není nic než oslnivá planeta Země, západy Slunce, odpad na oběžné dráze, tma, nekonečný prostor plný hvězd. Brilantní technická stránka tu je zásadní, ale zároveň zdaleka ne vším. Moje smůla, že jsem to nezastihl v kině, to bych možná hodnotil až na max. (30.01.2014)

No.... technologická špička dorazila. Osobně bych sice hnidopišsky dloubl do pár ohnivých záběrů, ale jinak se Cuarón opět vydal rozsévat vizuální dokonalost. O mrazivých vesmírných sekvencích se nicméně bude psát úplně všude, takže bych raději rychle uhnul k tomu, že Gravitace díky bohu funguje i po stránce příběhové. Sice vykoukne pár otravných scenáristických kliček a chvílemi si budete říkat, že se tu na to, že někomu dochází kyslík, nějak moc kecá. Mexický mistr ale svůj příběh o boji s tichou prázdnotou zvládá roztočit do takových otáček, že za těch 90 minut prakticky nevydechnete. Má možná až příliš klasický mustr? Jistě. Neutuchající napětí se tu ale ladně snoubí s příjemným charakterním obloukem, takže těch pár hollywoodských momentů není problém odpustit. V krajním případě je tu pak Clooney, který dostává své pověsti ultimátního sympaťáka a prodá prakticky cokoliv. A neselhává kupodivu ani Sandra, která má kliku v tom, že ji Cuarón nenechá herecky rozjímat víc než pár minut. Zbytek času musí překonávat jednu zákeřnou překážku za druhou, a věřte, že to je na IMAXovém plátně zatraceně intenzivní podívaná. Jestli jste zvažovali cestu na Floru... pouhé zvažování by mělo být u konce. (8/10) (26.09.2013)

Člověk ze zoufalství snadno pomate se. Znáte to. Vstoupíte do sálu, nasajete ten vydýchaný odér, jakýsi zápach celuloidu ztracen mezi proseděnými sedačkami, nasoukáte svou obstarožní zadnici mezi dvě lakovaná opěradla, která pamatují ještě Husáka na náměstí. V mžiku se vám vybaví matné vzpomínky na dobu, kdy jste z toho stejného sedadla čekali, až se na plátně rozsvítí nápis Constantin film bringt a zpoza rohu vyběhne Vinnetů s Oldou. Sedíte tedy a tak nějak tušíte, že letos to bude fakt pecka, že jdete na něco výjimečného. Něco jste se už doslechli, víte, že to je tak trochu jiný film. Prásk. Odezní čtyři kreténské trailery na filmy pro úplně jinou diváckou skupinu a najednou tma; začal film Gravitace. Pak trvá asi devadesát minut, než se nadechnete. Cestou domů, navzdory dírám v chodníku, poskakujete nadšením, koluje ve vás dlouho zapomenutý pocit, který není ničím jiným, než radostí, že láska k filmu ve vás ještě neumřela, že ještě tam pod tou ztvrdlou krustou naváleného marastu negace, nudy a neuspokojenosti, to tepe. Že ještě se dá najít film, u kterého se cukáte, nedýcháte, nepolykáte, nevnímáte. Jste v transu, jste ve vesmíru a jste tam sami. Pak jdete po tom chodníku a zažíváte pocit, jako kdyby jste se z toho kosmu vrátili. Jdete z kina. (03.10.2013)