Solaris

Úžas! Asi dvakrát sa pristihujem pri duševnom premiestnení na onu vesmírnu stanicu, ktorej útroby a čudesná posádka hypnotizujú môj mozog do najkrajnejších sfér prijímacie radiácie. Znepokojenie, núdza, blúznenie, ale aj hypotetické rečnenie či zakódované prihováranie sa jeden k druhému. Chovanie tamojších vedcov ozaj odpovedajúce - úzkoprsé, stiesnené a náladovo premenlivé. Poznačení láskou k žene a citovým rozpoložením Tarkovskij na plátno otláča svoj (mierne modifikovaný) autorský rukopis, kompozícia obrazu je fenomenálna a narábanie s tichom vyvoláva vábivé mystično na ktoré pristupujem hneď od odlepenia sa od Zeme. "Solaris" netrpí dĺžkou, to recipient trpí neschopnosťou pohltiť tento umelecký smaragd. "Solaris" není iba filozofickým sci-fi opusom, je tiež nenútenou modlitbou pre tvora s dávkou sebareflexie a existenciálneho opytovania sa. (03.03.2010)

Vím, že hodně lidí naštvu svým hodnocením, ale nechte mě to nejdřív vysvětlit. Solaris není špatný film, dokonce bych řekl, že většinu toho, co tam je, jsem pochopil (teď je jen otázka, jestli dobře) ale když ve filmu, který má bezmála 3 hodiny se okolo 80 minut nudím a čekám na nějakou dobrou scénu, tak někde bude chyba. Zkrátit to o těch 80 minut, a mohl bych jít mnohem výše, protože např. závěr se mi dost líbil… Ale jak říkám, chtělo by to prostříhat a to moc. Nicméně je tohle jeden z mála filmů, který si určitě pustím znovu i přes mé hodnocení, ale za hodně, hodně dlouhou dobu… Možná že pak se mi to bude více líbit… A jsem fakt zvědavý na Stalkera a Nostalgii, které mám v plánu zhlédnout… (02.11.2009)

,,Když spím, neznám ani strach, ani naději, ani těžkost, ani štěstí... Díky tomu, kdo vynašel spánek." Už je to déle, co mne Tarkovský, za doprovodu Lemovy předlohy, poprvé zahnal do svých tajuplných končin, kde se tajemství nadpozemských věcí koneckonců dotýká každého jedince na Zemi a já se pořád k jeho magickému vesmírnému opusu vracím, někdy i opakovaně během roka. Klíčem pro pochopení náročnějšího filosofického díla může být i doslovnější ztvárnění v podobě stejnojmenné TV inscenace z roku 1968, která se díky scénáři a hereckým výkonům rovněž velice povedla, ale jenom mistr obrazu Tarkovský dokázal dovést tento námět do audiovizuální dokonalosti. Jsem unešen už ze samotné hudby, které se zde sice nedostává mnoho prostoru, ale Artěmjevův ústřední motiv mne vždy naladí do transu, za jehož doprovodu mne pak dojímají všechny ty krásné záběry na přírodu kolem jezírka a rodné chatky, ale i vesmírnou pouť či pokrokové velkoměsto. . . . Solaris se coby sci-fi odehrává na první pohled mimo realitu, nicméně svým pojetím a znepokujícími otázkami mívá až mrazivě blízko k otázkám lidských hodnot, smyslu života či hraníc lidského poznání... a nechybí zde ani LÁSKA. Zakázaná láska mezi stárnoucím vědcem a jeho jeho nadpřirozenou shmotněnou iluzí z minulosti jménem Hari, kdežto hranice lásky vycházejí již z samotné přírody. ČLOVĚK se stává odsouzen k poznání, byl stvořen, aby objevoval, poznával, dokázal vysvětlit příčiny, ale ne vždy je to poznání radostné... Těžko říci, kterou scénu mám nejraději, ale nikdy se neubráním emocím ve chvíli, kdy pan Kelvin se svou Hari sleduje uprostřed vesmíru ve své kosmické lodi starý rodinný film z dětství, ze zasněženého rodného kraje. Pak samozřejmě "sfilmovaný" Bruegelův obraz Lovci na sněhu, vznášející se scénu v knihovně, závěrečné překvapení a spatření domku... Tohle je po všech stránkách jedinečný vyšperkovaný skvost a přesně film, který mne nikdy neopustí. 100% (poprvé viděno v rámci Challenge Tour "Rok s největšími světovými režiséry" – 2018) (26.09.2018)

Solaris je film fascinující - z mnoha důvodů. Na své si přijdou například oči - obrazy, které Tarkovský servíruje, jsou splněným snem každého vizuálního gurmána - nikoli však vizuálního jedlíka. Nikdo nedokáže natočit vodu působivěji než on - je jedno zda proudí v potoce, padá z nebe či je uvězněna v nádobě. A není to jen voda, která je nádherná. Solaris je i film výjimečný myšlenkově. Něco je jistě již dílem autora předlohy Stanislawa Lema (konkrétně Solaris jsem bohužel zatím nečetl). Konečně, "identitami" věcí a lidí se Lem zabývá v mnoha svých dílech, v Solaris tu máme Hari pozemskou a Hari "oceánskou". Je skutečná jen ta první? Obě? A když obě, jsou totožné? V čem tkví její podstata? A můžeme tuto podstatu vůbec poznat? Tyhle a mnohé jiné podobné otázky Lem zkoumá ve své tvorbě z různých úhlů pohledu. Vzpomenu si třebas na sbírku povídek "Hvězdné deníky", ve kterých je ústřední postavou Ijon Tichý - takový Jára Cimrman budoucnosti. V jedné povídce se nachází nebezpečná planeta, na které co chvíli někdo umírá. Leč to nevadí, neboť každý je hned nahrazen připravenou naprosto identickou zálohou. Kolikrát si člověk ani nevšimne, že zemřel. V jiné povídce nechává Lem Ijona dehydratovat na prášek a pak po zalití rehydratovat do živoucí podoby. Jednou však vzniknou Ijonové dva. Jindy časové víry dávají vzniknout různým Ijonům. A úterní to vidí vždy jinak než středeční. Nakonec je Ijonů tolik, že musí pořádat konference, aby se nějak dohodli. A jindy zase u Lema postavy projdou takovou fyzickou a duševní proměnou, že před a po proměně vidíme úplně rozdílné bytosti. Je to jedna nebo dvě bytosti? K Lemovu pohledu však IMHO Tarkovskij přihodil něco specificky svého. Doufám, že se nepletu, když řeknu, že tím něčím je, mimojiné, jeho víra v boha. Vždyť oceán Solaris má moc tvořit a může být schopen milovat celé lidstvo. Tarkovskij je pro mě jedním z mála režisérů, kteří dokáží víru prezentovat tak, že i mně, ateistovi nejtvrdšího ražení, to přijde fascinující. Málokdy tvrdím, že film je nadčasový, skvělý, úžasný a dokonalý. Ale Solaris pro mě takový je. (Poznámka pro autora: Komentář přepracovat) (29.10.2007)

S Tarkovského tvorbou jsem vždycky měl trochu problém, až příliš zřetelně je vidět, že vlastní umělecké vyjádření je pro něj vším a divák ho ani v nejmenším nezajímá. Mohl si to dovolit, protože tvořil v zemi, kde komerční stránka věci nehrála roli. O Solaris se dá napsat totéž, co o Stalkerovi, jen s tím rozdílem, že Solaris natáčel Tarkovskij s podporou sovětských oficiálních kruhů. Po velkolepém úspěchu Kubrickovy Vesmírné odysey 2001 chtělo sovětské vedení natočit podobný film, kterým by Američany trumfli nebo přinejmenším dokázali, že na to taky mají. Volba padla na Tarkovského, který měl pověst mimořádně talentovaného tvůrce. Jako literární předlohu si vybral stejnojmennou novelu Stanislava Lema. Ten byl mimochodem Tarkovského verzí mimořádně znechucen a prohlásil, že měl sto chutí odejet do Moskvy a seřezat ho holí za to, jak zprznil jeho dílo. Otevřeně řečeno, problém není v tom, že by Tarkovskij natočil špatný film, ale myšlenková východiska Lema a Tarkovského jsou zcela rozdílná. Dá se říct, že Tarkovského verze je to poslední, co chtěl Lem svým čtenářům sdělit. V Tarkovského filmu se projevují jeho silné stránky, to znamená smysl pro obrazovou kompozici a filozofické ladění. Stejně jako u Stalkera vůbec nejde o žánrový film, což ale v tomhle případě vadí víc. Je to velmi pomalý snímek, který není pro každého. V mém relativně nízkém hodnocení se odráží znalost literární předlohy, která je mi zkrátka bližší. Celkový dojem: 55 %. (02.02.2008)