Bob hazardér

Praotec francouzské nové vlny Jean-Pierre Melville si natočil variaci na Asfaltovou džungli Johna Hustona (později a lépe ještě v mistrovském Červeném kruhu). Atmosféra města a nočních podniků, bohémské postavy bez zázemí, nepříliš silné dramatické sevření, občas ruční kamera - Novelle Vague klepe na dveře. Ale stejně jako v Le Doulos nepovedený závěr. 70%. (12.11.2006)

Nakonec jsem si to v hlavě sesumíroval a musím dat dvě. Kdyby Bob nebyl od Melvillea, klidně bych tři dal, ale takhle jsem tedy velmi zklamaný. To ani nemluvím o tom, že je tento film považován za jednoho z předchůdců nové vlny. Mně se zdálo, že zde Melville teprve piluje svůj rukopis, který je zde sice znát, ale ještě to není ono. Prvky Noir zde poznáme při pohledu na stylové obleky. Z hlediska současnosti je ve filmu příjemná i atmosféra 50.let podtrhnuta jazzem. Ale jinak bych u Melvillea čekal nějaké hrátky s kamerou, odstíny, barvami a vizuálem celkově. Nic takového zde není. Boba si sice nedovedu představit v barvě, ale ani ta černobílá kamera v něm k mému překvapení moc nevynikne. Noirová atmosféra připomínající staré americké kriminálky, zde taky ještě není tak velká. Příběh postrádá Melvilleovskou hloubku, dvoj význam a složitost. Zarazila mě jeho velká předvídatelnost, prakticky jsem od určité scény už následující dění odhadl. Myslím si, že Melville nikdy nenatočil tak podprůměrný film a že už při detailním prostudování jeho filmografie na které se chystám, žádný takový nenajdu. Toto je film jemu nehodný, který mi nenabídl, to co bych si pod pojmem Noir od Melvillea představoval. Proto dávám jenom dvě. (17.03.2018)

Filmy z prostředí podsvětí, hazardu a různých gangů jsem až na výjimky nikdy nevyhledával ani neobliboval, nicméně pozdější snímky právě z dílny Jeana-Pierra Melvilla jako Druhý dech nebo Osudový kruh pro mě ty jedinečné výjimky představují. O to víc mě zklamalo, že tentokrát se mi ani u Melvilla v tomto směru vůbec nezadařilo. Bob hazardér je pro mě svým způsobem velmi netradiční kousek nejen od Melvilla, ale i spomezi filmů téhle staré francouzské školy vůbec. Nemá pro mě napínavý děj, chybí mu i jakékoliv hlubší poselství či zajímavý přesah, vizuál tu působí až na pár záběrů v kulisách kostkovaně malovaných černobílých zdí naprosto průměrně a bez kouzla, stejně jako samotná fádní atmosféra a herci neznámých tváří nejenže ve většině případů postrádají charisma, ale ještě i navrch hrají nezáživně (a nejvíc to platí o hlavním představiteli Boba). Všechno ostatní za mě podrobněji napsal ve svém zasvěceném komentáři už Pierre a vlastně nemám, co bych dodával. Melville natočil podle svých milovaných amerických vzorů film, který na mě působil daleko nudněji a vyčpěleji, než většina těch dobových amerických filmů noir s Bogartem a spol. [40%] (04.01.2022)

Začátek byl tragicky pomalý, pomalý dokonce i na Melvilla, který se teprve propracovával ke svému perfekcionismu a svým dlouhým záběrům. Ale už zde prokázal svůj vztah ke starým dobrým časům, kdy slovo znamenalo více než život. A měrou vrchovatou mu k navození dokonalé atmosféry pomohla skvělá a zajímavá hudba. (08.06.2013)

Jean-Pierre Melville představoval v 50. letech vrchol komerční kinematografie a patřil k režijní špičce poválečné francouzské kinematografie. Obdivoval americký žánrový film, především filmy noir a gangsterky, a to je na Bobovi silně znát. Dlouhé záběry, atmosféra noční Paříže a podivných figurek z podsvětí, kriminálníci, kteří se oťukávají a přemýšlí nad dalšími kroky své kariéry. Film určitě nespadá do kolonky akční, spíš se zaměřuje na psychologii svých hrdinů a závěrečná loupež rozhodně není nějakým vyvrcholením filmu, ve kterém jde spíš o postavy a styl. Přesto, že dnes kinematografie má úplně jiné tempo a je zvyklá na daleko bombastičtější a rafinovanější žánrové kousky, ve své době představoval Bob hazardér vysoký nadprůměr evropského žánrového filmu. Ono je vážně fajn sledovat režiséra se silným rukopisem, který ví, co chce točit a jakým způsobem. Celkový dojem: 75 %. (11.05.2013)