Daleká cesta

Naprosto geniální filmové dílo! Způsob jakým Radok sděluje zkušenost z Terezína je pro českou kinematografii jistě převratný. Pod vlivem německého expresionismu Radok vytváří syrovou výpoveď o Holocaustu, která ve světě v té době neměla obdoby. Prolínáním příběhu s propagandistickými záběry na AH a pochody nacistů umocňuje tísnovou atmosféru příběhu a naopak mašinérii ideologie. (03.08.2008)

Film, který nemá v české kinematografii své doby obdoby. Expresionistická studie vykreslující Terezín jako kafkovské bezvýchodné bludiště fascinuje všechny smysly. Obraz, zvuk, hudba i herecké výkony jsou na neuvěřitelné úrovni. Pokud člověk srovná produkci popřevratové doby a toto dílko, musí se ptát, odkud se, sakra, vzalo? (24.03.2010)

Měl jsem pocit, že sleduji nějaký politický nezávislý film z 80. let. Kamera je tak šokující, že se člověk obává, že za ní sedí Milota. Symbolismus holocaustu je propracován do nejmenšího detailu. Žid si připíná kříž za statečnost, žid se sbalí, má číslo 402 a spáchá sebevraždu, nic není ukázáno, každý pochopí. Děvčata v Terezíně si zpívají popěvek Osvětim Majdanek, Treblinky. Těch netradičních postupů Alfréda Radoka je tolik, že to vypsat nelze. Herecké výkony Blanky a Otomara a ostatně všech jsou tak famózní, že v r. 1948 by to člověk nečekal. Na filmu se mi ale něco velmi nelíbilo: To, že je to pravda....byl by o moc hezčí, kdyby to byla jen Radokova katastrofická vize. (09.12.2012)

Silný film, který ale mohl být ještě působivější, kdyby byl plně naplněn jeho potenciál, což se z mého pohledu nestalo (přestože hudba s dobovými ukázkami splnily svůj účel). Některé scény mi nepřišly moc uvěřitelné (Antonínova "návštěva" Terezína), jiné ve mně vyvolaly nechápavý výraz (vousatý Žid zmateně běhající po místnosti s železným křížem na hábitu). K tomu ten jásavý konec...Daleké cesta je rozhodně velmi hodnotný film, který však svojí kvalitou na plný počet nemá. (25.07.2011)

Výtvarný film, natočený v duchu německého expresionismu (spíše než ruského). I když se takto vývarně zaměřené filmy se v poválečné době už netočily, považuji spojení romantického expresionismu s podobně romantický laděným nacismen za vhodné pro vyjádření reality, která se reálně chápat naprosto nedá. I když mezi expresionismem a nacismem leží znaménko ≠, a expresionismus byl nacisty prohlášen za zvrhlé umění, určitá ambivalence tu přece jenom bude. I když se dnes Radokův experimentální duch dnes jevit jak překonaný, na druhou stranu právě t je dnes na tomto filmu svůdné. Spojení filmu (expresionismus) s dokumenty (nacismus) je možno vzhledem k uvedenému znaménku nerovnosti kritizovat, ovšem v té době měly jiný náboj než dnes, když se detaily Hitlerova (a spol.) života, radovánek a smrti, promítají opakovaně v hlavních vysílacích dobách na hlavních televizních stanicích. (22.10.2014)