Pán Lazhar
Režie:
Philippe FalardeauScénář:
Philippe FalardeauKamera:
Ronald PlanteHudba:
Martin LéonHrají:
Mohamed Fellag, Sophie Nélisse, Émilien Néron, Brigitte Poupart, Judith Baribeau, Stéphane Demers, Daniel Gadouas, Danielle Proulx, Louis Champagne (více)Obsahy(1)
Bachir Lazhar je alžírský přistěhovalec v Kanadě. Je přijat na základní školu, aby nahradil učitele, který tragicky zemřel. Zatímco si žáci ve třídě vyrovnávají se ztrátou svého učitele, nikdo z nich si neuvědomuje, jak bolestný je život Bachira a ani to, že mu stále hrozí deportace. Film Monsieur Lazhar líčí setkání dvou vzdálených světů a sílu sebevyjádření. (Kryšpín)
(více)Videa (5)
Recenze (37)
Pomyšlení, že by dnes učitel ohnul drzého výrostka přes lavici a seřezal rákoskou, je stejně bizarní jako praní prádla na valše. Současná, podotýkám západní, úzkostlivě korektní společnost nařizuje zacházet s dětmi jak „s radioaktivním odpadem“, čili kantore, ruce pryč. Monsieur Lazhar, charismatický chlapík a zastánce starých metod je názoru, že nějaký ten lepanec či pohlazení ještě nikomu neuškodily. Má na krku imigrační úřad, zvyká si na novou zem i školní pravidla a musí se, stejně jako jeho nová třída vypořádat s těžkým traumatem. Je přesvědčen, že smrt by neměla být ve škole tabu, že je třeba o ní hovořit otevřeně a nepodceňovat závažnost toho, jakým způsobem a jak dlouho děti tragickou událost zpracovávají. Jenže u příslušných autorit nenalézá pochopení. Emocionální stres prý není nemoc, kterou je třeba vyléčit... Toto nenápadné drama, oproštěné od pompézních gest a proslovů, se zabývá subtilní a nevyzývavou formou zvládáním traumatické situace na základní škole v dnešním multikulti světě a poukazuje na důležitost vzájemného respektu mezi pedagogem a žáky. ()
,,NESNAŽTE SE NAJÍT SMYSL SMRTI MARTINE LACHANCE. ŽÁDNÝ NEEXISTUJE. TŘÍDA JE DOMOVEM. JE MÍSTEM PŘÁTELSTVÍ, PRÁCE A SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ. MÍSTEM ŽIVOTA. MÍSTEM, KDE VĚNUJETE SVŮJ ŽIVOT. MÍSTEM, KDE DÁVÁTE SVŮJ ŽIVOT. NENÍ TO MÍSTO, KDE NAKAZÍTE CELOU ŠKOLU SVÝM ZOUFALSTVÍM“… /// Dvanáctiletý děti vyrovnávající se ztrátou učitelky, novým učitelem… a ON, vyrovnávající se se smrtí manželky a s nástrahami učení žáků 6tý třídy. Místy táhnoucí se Art-film s několika silnejma okamžikama, u kterých se sice srdce nezastaví, ale aspoň si člověk udělá obrázek o školství v kosmopolitní Kanadě (pravdou je, že i u nás jsou asi pryč časy, kdy mi dal učitel přes držku a bylo hotovo…). Ale zpátky p. Lazharovi – sbližuje se s děckama a stává se součástí školy. Všude furt visí (ne! Tu úču vodřízli už na začátku…) memento Martine, ale stejně chybí nějakej větší rozbroj, náboj. Když už by to mohlo někam dramaticky směřovat – večeře s kolegyní (třeba)... ááá zase nic! Všechno chytne (i u srdce) až na konci. Možná to není pozdě, zřejmě to tak chtěli, ale já nevidím důvod dát víc jak 3*. Jo, a žánr ,,komedie“ k tomu mohl napsat jen magor. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zjistím, že jakmile v Kanadě najdou ve třídě oběšence, tak se maluje. 2.) Mám rád tu knihu, kde se vlk nechá ochočit, ale zůstane mu jeho nezávislá povaha. 3.) Thx za titule ,,Velkotlamka“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
Samovraždou v škole sa už zaoberalo veľa filmov, ale väčšinou sa témy zhostili lepšie ako tento snímok. Režisér sa celú stopáž nerozhodol, či chce zachytiť len atmosféru v triede alebo analyzovať príčiny konania postáv. A tak neustále lavíroval. Práve oná "hybridnosť" podľa mňa spôsobila, že si ma film vôbec nezískal. ()
Film se zabývá vážnými tématy (jak se vyrovnat se smrtí blízkých, sebevražda, pocit viny u dětí), ale je to ztvárněno až příliš komorně a nevýrazně. Je tam několik hodně silných scén (soudní řízení s Bachirem nebo scéna, kdy je jedno dítě ve tříde konfrontováno se svými pocity viny kvůli smrti učitelky), ale filmu také chybí výraznější začátek a konec - připadala jsem si, že čtu knížku, kde chybí první a poslední kapitola. ()
Galerie (21)
Zajímavosti (1)
- Film vznikol na základe hry Bashir Lazhar Evelyne de la Chenelièrovej, ktorá sa v ňom objavila ako matka Alice. (ambron)
Související novinky
Oscar 2012 - výsledky
84. udělování zlatých sošek, ke kterým se po letech vrátil Billy Crystal jako průvodce, bylo ve znamení tradice. Jedna z nejočekávanějších a nejsledovanějších televizních show roku se vrátila ke svým… (více)
Oscarové nominace 2012
84. udělování výročních cen Americké filmové akademie se blíží. Ať už se vám to líbí nebo ne, pořád jde o nejsledovanější a z jistého pohledu i nejprestižnější filmové ceny na planetě. Takže, kdo se… (více)
Tak frankofonní filmy nejlépe popisují trpkou realitu českého školství, což je sice paradoxní, ale pravdivé zjištění. Podobně jako francouzský snímek Mezi zdmi se také kanadský Monsieur Lazhar snaží reflektovat krizi, která celý systém školství postihla, a je velmi zajímavé sledovat, že kanadskému učiteli ztrpčují profesní život ty samé hořkosti. Podstata problémů totiž zjevně leží mimo oblast školství, neboť tato je jen zasažena skutečným jmenovatelem této katastrofy, kterou je závažná krize celé západní společnosti. Tvůrci geniálně propojili tyto dvě úrovně v postavě imigranta Bachira Lazhara, čímž postavily v kontrast dvě paradoxní skutečnosti - zprvu pozitivní civilizační dynamika západní kultury vzešlá z konceptu individualismu a ochrany lidských práv, projevující se v rovině politické a úřední směrem k uprchlíkům ze zemí třetího světa poskytováním politického azylu (čehož se dostalo i našemu hlavnímu hrdinovi) a emancipující znevýhodněné došla do stádia, kdy práva jedince začínají překračovat rozumnou hranici a kdy jejich ochrana začíná nabývat pomalu ale jistě obludných rozměrů - Bachir přichází ve své nové vlasti na místo učitele v momentě civilizačního zlomu, kdy už je zakázáno, v rámci jejich ochrany, jakkoliv se dotýkat svěřených dětí, byť takovéto nařízení znamená ve své absurditě i zákaz obejmutí trpícího dítěte. Celá společnost začíná být přehnaně úzkostná, což Bachir jako lakmusový papírek dobře detekuje. Zajímavá je paralela mezi osobní tragédií a tragédií spoluprožívanou kolektivně, neboť Bachir na jedné straně své trauma nijak neventiluje (mimo sezení imigračního soudu), zároveň však ve škole vytváří tlak na ventilování traumatu kolektivního. Jeho zkušenost je zjevně jiného (strašnějšího) druhu než zkušenost žáků a zaměstnanců kanadské školy. (Mimochodem profesní frustraci kantorů ventilují i tady, stejně jako u nás, především muži - na pedagogické poradě konkrétně učitel tělocviku, který pregnantně pojmenoval práci s žáky jako s „s radioaktivním odpadem“, kterého se člověk nesmí dotknout, ženy učitelky místo toho ve zvýšené míře pracují na výzdobě své třídy, což evolučně odpovídá udržování ,,rodinného krbu"...) Pro mne jako učitele je ještě zajímavější Bachirova zkušenost profesní - i kanadské školství trpí totální feminizací, úpí pod jhem byrokracie, v přehnané míře je vyžadována spolupráce externích odborníků, Bachir naráží na neempatické vedení (ze strany ředitelky se ovšem dočkáme i sympatických kroků), samostatnou kapitolou je přístup rodičů - scéna z rodičovské schůzky, v níž se přehnaně ambiciozní a arogantní rodiče staví apriori proti škole a proti učiteli, je jednou z nejpravdivějších vůbec, pravdivý je i postřeh týkající se odborného názvosloví, které se děti podle osnov musí učit v latinsky motivovaných tvarech, ztrácí se zpětná vazba mezi učiteli a žáky, což nabourá právě Bachir coby pedagogická tabula rasa... A ač režisér Philippe Falardeau volí v podstatě romantizující přístup v pohledu na postavu učitele (Bachir je taková alžírská varianta našeho Igora Hnízda - natural born teacher), pohled na systém školství je realistický, zvláště na základě těch výše zmíněných cenných postřehů... () (méně) (více)