selfesteem

Představa, že sdílím mrňavý prostor s několika vyhublými, špinavými, zubatými a poblázněnými piráty je natolik děsivá, že mi vůbec nedělalo problém se vžít do hlavního hrdiny, prožívala jsem to s ním celou dobu a nebylo mi vůbec dobře. Strašně moc se mi líbil závěr, to bylo hodně působivé. Stejně mi ale hlava nebere, jak se mohla, byť nákladní loď, pohybovat v nepřátelských vodách bez jediné zbraně nebo čehokoli na svou obranu.

I když jsem musela hodně přemýšlet, jak je celý film pojatý (jsou tam návraty do minulosti? je tohle přítomnost?) a iritovaly mě poskakující záběry na temena herců, nakonec jsem se v něm vyznala. Také herečky představující oběti si byly nápadně podobné, tak se v tom člověk trochu ztrácel. Nicméně, báječná hudba, napětí a mrazivé záběry nehostinné Aljašky udělaly své, tím spíš, že se jedná o skutečný příběh. John Cusack výborný, překvapil mě, že jsem se ho bála, zatím jsem ho neviděla v takové roli.

Tento film mi připadal trochu jako Lady Gaga. Jako z popelnice. Co mu však nelze upřít, je spousta opravdu vtipných hlášek.

Sakra, to je ale povedený film! Těch pár drobností, co mi na něm vadily, vem čert. Něco je tam trochu nedořešeného, neodkrytého, ale to si zas může člověk domyslet, ale je to škoda. Hlavní je, že to je ten z kategorie filmů, který mě bolel sledovat, zároveň jsem měla plno otázek a netrpělivě čekala na jejich zodpovězení, byl neuvěřitelně napínavý, až trošku i přestřelili, že jsem se nechtěně začala smát, ovšem finále dokonalé a myšlenka jasná. Jasně že ten otec byl jen člověk a citlivý člověk, o tom jsem ani na minutu nepochybovala. Ten, kdo je rodič, se na to vždycky bude dívat trochu jinak. Kdyby to bylo vaše dítě ... Je spoustu variant, jak by mohly probíhat dialogy, hlavně tedy, když odhalíte, že zachraňujete vlastně vraha a vy jako vrah musíte vysvětlovat, že ke svému činu máte důvod. Tady já bych si ani nedovolila moralizovat, jako že se tím nic nevyřeší, ale doplatila bych na to svou nedůvěrou. Nevěřila bych tomu člověku a on by mě prostě musel odprásknout. Díky tomuto filmu jsem si vybavila divadelní představení Pan Polštář, ve kterém Vetchý před lety exceloval a mě děsně mrzí, že jsem na něm byla jen jednou. Pana Vetchého obdivuji, že to odehrál tolikrát, muselo to být vyčerpávající fyzicky i psychicky. Dávejte mu víc takových rolí!

"Odpouštěním nikoho nevychováš." Pravda pravdoucí. Počkala jsem si na tento film dlouho do noci, abych pak s vypětím všech sil ho zvládla dokoukat. Bylo to náročné, to musím uznat. Stačilo mi to jednou. Nedá se mu však upřít ta myšlenka a taky co všechny rodiče dříve či později potká, že ti jejich mladí začnou vším opovrhovat a někdy i dokonce řeknou, že se vás neprosili, abyste je sem přivedli ("Blbinec a bordel, kterýmu říkáte svět!"). Naštěstí se z toho řada dostane za pár let a já pevně doufám, že tak tomu bude i u mých dětí. Zajímavý příběh novopečeného tatínka, který se v den narození svého syna setká s klukem, který mu ten jeho šťastný sen o budoucnosti řádně naruší a donutí ho přemýšlet o věcech, o kterých tatínkové od miminka hned z fleku rozhodně neuvažují.

Trvalo dlouho, než jsem se k tomuto filmu dopracovala. Mylně jsem ho považovala za muzikál, a ty já moc nemusím. Paradoxně mě hudba a písničky v něm úplně okouzlily, hlavně tedy Let's Make Love, včetně scény na jevišti, to jsem si pouštěla pořád dokola (dokonalé ztvárnění manželského přemlouvání). Je to příjemně romantická záležitost, navíc opravdu velmi zábavná. Bohatý chlápek se neuvěřitelně ztrapňuje, jen aby získal srdce své vyvolené. A když někdo prostě nemá na to, aby byl varietním umělcem, vyzní to legračně (navíc, musela to být dřina ztvárnit to, že něco vůbec neumím). Trochu mě mrzí, že jsem viděla film s dabingem a nemohla tak slyšet francouzský přízvuk Yvese Montanda, který mě hodně pobavil, hlavně v písni Let's Make Love, ale na druhou stranu zase Přeučil jistě mnohem zábavněji nadaboval slavného komika, který se s vypětím všech sil pokoušel ho naučit být aspoň trochu vtipným. Marilyn tu pro mě září, ať si kdo chce, co chce, říká a moc jí to tu sluší, je tu kusanec! Moc se mi líbilo, jak se člověk sice schopný, ale netknutý tím "prostým" vyjádřením umění najednou dostane do téhle společnosti a snaží se v ní za každou cenu prosadit. Působilo to na mě moc příjemně, také bych si přála, jako on takhle někde být, ale za mě, jen jako pozorovatel nebo ten okrajový personál. Film mě nadchnul a zahřál, určitě se k němu často vrátím. Jeho pozadí mě nezajímá, jakože ho MM točila jen pro peníze, že u diváků úplně propadnul a jiné, také to mohou být jen řeči. Takhle totiž pro mě rozhodně nevyzněl.

Film, který vás v začátku slušně rozseká, v jeho průběhu dokonce řádně pobaví, abyste na jeho konci dostali palicí rovnou mezi oči, a pak měli o čem přemýšlet ještě následující den. Docela mě pobavil komentář mého velmi oblíbeného uživatele, Vančury, který psal o tom, že Julia Roberts by měla jít už do hereckého důchodu, neboť vypadá příšerně. Tomu jsem se musela jen smát, protože aby vypadala příšerně, byl přece záměr, a po tom, co její postava musela prožívat, se ani není čemu divit. Dost by mě zajímalo, jak by ten zástup mladých a talentovaných hereček ztvárňoval role ztrápených matek, tetiček a babiček. Dobře zvoleným protikladem jí byla Nicole Kidman, kterou tady upravili tak perfektně, že vedle ní jinak půvabná Julia ještě tím spíš vypadala jako nějaká bezdomovkyně. Naproti tomu i sama Nicole v některých rolích vypadá tak, že by to podle výše zmíněného uživatele asi také měla rovnou zabalit. Nesmíme však zapomínat, že to je přece pro roli. Stejně, jako by někdo řekl o Charlize Theron, když hrála ve Zrůdě, že by měla zhubnout, a opatřit si obočí, protože jí to už vůbec nesluší. Slušný počin, který rozhodně stojí za zhlédnutí, hlavně pro ty, kteří jsou až příliš humánní. Budou mít rozhodně o čem přemýšlet.

Letošní rok bude asi rokem Lídy Baarové, jak to tak vypadá. S tím rozdílem, že Renčův film mě ani trochu neláká a nepůjdu na něj, nemá to podle mě s LB nic společného. Jakmile jsem však zahlédla v televizi upoutávku na nový film od Třeštíkové, neváhala jsem ani minutu. Kinosály jsou vyprodané na dlouho dopředu a není se čemu divit. Není to však vůbec pěkná podívaná, musela jsem se hodně držet, abych občas nebrečela nahlas. Je totiž strašně dojemné vidět nešťastnou, osamocenou ženu, která nemá nic, než jen vzpomínky, a i kdyby nechtěla, pořád jí někdo připomíná ty nejsmutnější. Považuji se za poměrně informovanou o životě téhle noblesní a překrásné ženy, a proto jsem se v dokumentu orientovala. I mě však překvapila spousta záběrů, o jejichž existenci jsem dosud neměla ani tušení. Řada z nich mě velmi pobavila, ostatně, uvidíte sami. Příkladem budiž lak na nehty a krém na boty. Velmi zajímavé jsou kamerové zkoušky, na nich je opravdu vidět, jak byla Baarová přirozená a kamera ji milovala. Škoda je, že Třeštíková Baarovou točila, když na tom už byla s psychikou hodně špatně. Nenazvala bych to poruchou osobnosti, jako nějaký uživatel tady, ale spíš pokusem o útěk (pomocí alkoholu) od myšlenek a vzpomínek, které ji pak ve stáří pronásledovaly. Navíc nebyla nejmladší, ve stáří už se s tím i těžko bojuje. Kolem sedmdesátky to jistě byl ještě trochu jiný člověk, který ještě třeba měl sílu se smát. Obdivuju ji. Za to, co všechno zvládla, čím si prošla, že to nevzdala. Její touhou bylo hrát a k tomu měla nejen krásu, ale i talent a to, že to o sobě sama tvrdí, vůbec není na škodu. Člověk si přece musí věřit. K její osobě jsem se vyjádřila už ve svých oblíbených herečkách a ke knihám o jejím životě zase na databázi knih. Moc doporučuji Tři životy Lídy Baarové od Ondřeje Suchého. Proč jsem dokumentu nedala plný počet je z důvodu, že v něm je pár chyb, to by se nemělo stát. Odkdy Rolf Wanka vypadá jako Jan Kopecký ?

Co mě na tomto seriálu tak přitahuje, není detektivní činnost ani zajímavé případy. Je to právě osobnost pana Monka, jeho boj s OCD. Je to přesně ono. Nijak hluboce jsem tuto poruchu nestudovala, ale pravda je taková, že i u "normálního" zdravého člověka se může vyvinout zcela náhle a neočekávaně. A to poté, co prožijete nějaký životní otřes. U mě se tak ve dvaceti letech stalo a stala jsem se podobně obsedantní jako pan Monk, kompulze se naštěstí nedostavily. Nebála jsem se všeho jako on, ale chovala jsem se tak směšně a měla čím dál méně přátel, protože se mnou nebylo k vydržení. Správně užívám minulý čas, protože na svém případu vím, že je možné se z toho dostat a "uzdravit se". Stačí jen trochu toho serotoninu a čas. Každopádně panu Monkovi rozumím, stejně jako Melvinu Udallovi z Lepší už to nebude a Howardu Hugesovi z Letce. Poznávám se v nich a je to strašný. U pana Monka ale vtipný a trefný. Nestandardně zábavný seriál.

Tenhle styl filmů mám moc ráda. Trochu mi to připomíná ty přehnané "filmy", které běží v televizi v jiných filmech. Krásné ženy, drsní muži, hodní muži, přítmí drahých restaurací, bouře, silný déšť a narušená konstrukce mé nejoblíbenější stavby na světě, kterou je maják. To všechno s příměsí erotiky, napětí, šílenství, přičemž hudba se stupňuje a napětí eskaluje jako ve starých Hitchcockových filmech. Zřejmě se u něj inspirovali. Neříkám, že to vyzní nějak úžasně uvěřitelně. Právě naopak, je to prostě taková strašidelná pohádka. Mě prostě dostává rozbouřené moře, silné světlo majáku, hustý déšť a vražedná atmosféra. Ráda se na tenhle film podívám a přiznám, že se u něj často směju. Je to prostě přehnané, ale krásné. Jinak tedy dabing je také docela "strašidelnej"!