baronGrga

Tak nebylo to vyloženě originální, ale i tak se v Grudge najde několik nepříjemných lekaček, které fungují, a to i přesto, že to bafnutí vysloveně čekáte. Kritiku spíš snáším na časovou eskamotáž, která nejenže výrazně ztěžovala orientaci v ději, ale v první řadě pro ni nebyl nejmenší důvod. 45% a bonus body za podařený zvuk někde mezi hendikepovaným raptorem a odtokem dřezu.

U Jakubova žebříku se přihodila zvláštní věc: ačkoli se s vysokým hodnocením tohoto snímku naprosto neztotožňuji, nemálo zdejších postřehů z filmu jakoby mi z duše mluvilo. Jádro pudla tkví v tom, že zatímco někomu film, u něhož jeden neví, co se to u všech bezokých operatérů děje, imponuje, mě tyhle složitě rozluštitelné a bez jediné režisérovy nápovědy ponechané umělecké změti až obsedantně dráždí. Pointa sice následně vše vysvětluje, jenže schémata typu dlouho-dlouho-mlha a v závěrečných pár minutách blesk mi prostě vážně nesedí.

Slashery jsou fajn, jenže tenhle mexický kousek zachází nejen v tomto ohledu do extrému. Jakmile budoucí taťka Antikrista vyleze z kobky a bafne sekyru, padá jedna končetina za druhou a uječené sopránky seňorit dramaticky rychle utichají s jakýmkoli umrlcovým příchodem na scénu (což je přecejen trochu moc a o budování napětí tak lze leda sladce snít). Upřímně, mexický horor dokáže být mnohem lepší, takže žádné přimhouřené oko a 45%.

Nejspíš mě během dlouhých prosincových nocí posedl duch Vánoc, neboť Wanovu astrálnímu symposiu nakonec k původně zamýšleným dvěma ještě jednu hvězdu přihazuji. V několika momentech umí Insidious způsobit docela příjemné žaludeční mravenčení. Horší už je to s Wanovými strašidly, která jakoby místo poctivého zaběsnění vyluzovala jen prkenné "baf". Jenže ani silně neděsivá plejáda belzebubů a uhihňaných retro-rodin neškodí Insidious tolik jako všudypřítomně prosakující příslib happy endu. Uspokojení pak nepřinese ani na Wana slabá pointa. Celkový dojem: 50%.

Tohle severské dílko rozehrává hned zkraje několik příběhů, z nichž mohl vzejít docela povedený hororově-detektivní propletenec. Jenže tolik očekávaný moment tmelu a překvapení se bohužel v Duchu jezera nedostaví a v závěru se vše nahání spoře oděnými matrónami s hlavou v kabelce a tím nejnešťastnějším, aka nejokoukanějším, vysvětlením. 50%

Mistrovsky nezáživné. Jeden z mála filmů, na které nebyla síla k dokoukání. Dark floors nabízí nekonečné putování nemocničními chodbami s občasným vybafnutím bubáků (Beebop&Rocksteady reloaded) a nepříliš výřečnou divnou holčičkou. Možná ta pravá hrůza nastala poté, co někdo konečně splašil tu červenou tužku, ale to už se nejspíš nikdy nedozvím.

Vizuálně se Silent hill dere na samý vrchol působivosti i propracovanosti. Příběhem se však ledva dotkne šedého průměru a napětí by se v Silent hill nedořezal. Osobně tuhle skrumáž obrazově dokonalých, ale zcela šmrncu prostých sekvencí s díky propouštím z paměti a jdu si zahrát Miny. 45%

Sinisteru by se dalo leccos vytknout, lekačky založené na ohulení decibelů sice spolehlivě přivolají lehkou srdeční příhodu, ale stejně tak by se mi zatajil dech, i kdyby na mě z koše na prádlo zařval králík Azurit. Na druhou stranu oproti jiným současným duchařským hororům Sinister na jump scares šetří a mnohem víc se snaží děsit nočními nebo jinak vizuálně zastřenými scénami (staré filmové nahrávky), doprovázenými silně kakofonickými zvuky, které samy o sobě navozují neskutečně tísnivé pocity. Ani dějově není Sinister kdovíjak invenční a využívá klasických haunted house prvků, jako jsou vrzající schody na půdu, samo-odemykací dveře, samovolné spouštění domácích spotřebičů, do toho trocha snuff filmů, záhadou posedlý otec od rodiny, matka záchranářka a děti, co vidí duchy, kteří na ně dělají "shhh". Zkrátka a dobře, Sinister má své mouchy, ale je to horor poctivý, čirý a bez zbytečných melodramat a zásluhou silně nelíbivého (ne)hudebního doprovodu (soundtrack si snad pořizují jen hudební sebemrskači) přináší nešizené mrazení, za což mu náleží pěkných 85%.

El secreto de sus ojos je tak trochu od každého něco, jenže já mám pocit, že nic z toho není dovedeno k dokonalosti. Jako detektivka to funguje možná chvíli, jenže šedé buňky mozkové se ohřejí sotva na pokojovou teplotu, jako romantický příběh je to příliš ploché, jako postupně se skládající mozaika to dost často zadrhává. Neurazí, nepřekvapí. 60%

Re-cycle mísí několik žánrů, od hororu v počátečních scénách, přes obrazově i atmosféricky nesmírně vyvedenou fantasy, po řekněme "drama", hlásící se o slovo v závěrečných minutách. Tenhle závěrečný žánrový přerod sráží film jako celek o pár tříd níž: teď jde jen o to, zda tento nemile překvapivý obrat přehlédnout (a mířit k pěkným 80%), nebo hodnotit včetně něj (na 3 hvězdy s přimhouřeným okem).