Shaqualyck

Filmům Jamese Mangolda zpravidla dominuje pečlivý výběr hereckého ansámblu. 3:10 to Yuma není výjimkou. I zde je obsazení nanejvýš hvězdné a krom toho i typově přesné. Christian Bale je archetyp nuzného zaprášeného slušňáka ztělesňujícího rčení „chudoba cti netratí“. To Russell Crowe je sice v jádru taky „správnej“ chlap, ale chytře to maskuje tím, že sem tam přepadne dostavník nebo někoho odpráskne. Sálá z něj charisma a není těžké uvěřit, že si mezi uvědomělými občany divokého západu vysloužil status nezbedného poloboha. Krom toho tu máme Petera Fondu, Alana Tudyka a v neposlední řadě též ztělesněné zlo v odpudivém podání Bena Fostera aka Charlieho Prince. Film se nijak neloudá, Mangold točí hodně sebejistě a po vypravěčské stránce sám sebe ani diváky rozhodně neošidil. Sympaticky oldschoolovým příběhem prostupuje od začátku neodbytné morální dilema (Honor vs Money), které je v průběhu filmu vydatně načechráváno výbornými dialogy a pravidelně osvěžováno svištěním kulek. Pro vyznavače westernů povinnost, pro všechny ostatní šance užít si vydařenou jednorázovou renesanci kdysi tolik oblíbeného a uctívaného žánru.

„Jdi do p*dele, vesmířane!“ aneb 80´s forever :-) Tak konečně v tom mám jasno. Dříve než se bělovlasý stratég Karel Brückner proslavil jakožto trenér naší kopálistické repre, zahrál si pod pseudonymem Matthias Hues nekompromisního meziplanetárního experta na narkotika, který za všech okolností přichází v míru a s rychlopalným kvérem v ruce:) Film má navzdory poněkud dementní zápletce rozhodně své kouzlo, dýchá z něj bezstarostný esprit osmdesátých let, akce má grády, na trhavinách se evidentně nešetřilo a hláškující Dolph Lundgren je se svou na hnědo obarvenou patkou prostě k sežrání. Z nostalgie za tři.

Nudíte se? Kupte si medvídka mývala. Anebo raději leoparda, výsledek na sebe určitě nenechá dlouho čekat. S takhle geniální symbiózou vypilované konverzačky a situačního humoru jsem se nesetkal od dob, kdy jsem měl tu čest spatřit klasiku Billyho Wildera Někdo To Rád Horké. Upjatě nemotornému paleontologovi (nestoudně dokonalý Cary Grant) vstoupí jednoho dne do cesty energické třeštidlo (přirozeně šarmantní Katharine Hepburn) a s taktem přílivové vlny mu obrátí život naruby. Trapasy se vrší, jedna katastrofa stíhá druhou, až z toho roztomilého blázince vykrystalizuje láska. Howard Hawks předvedl s jakou lehkostí se mohou „zakopávací“ gagy nádherně doplňovat s temperamentními slovními přestřelkami, zvlášť když si umíte vybrat ty správné herce. Smekám! A při pohledu na rok vzniku mi nezbývá než uznale pokývat hlavou a zároveň si povzdychnout, jaká je škoda, že takové komedie už se dnes netočí… Verdikt? Vtipné, svěží, mile roztržité a nevtíravě romantické. 100 %

Guy Ritchie a psychologie? Inu, časy se mění. Úděsným mrožím knírem oblepený Jason Statham sype z rukávu životní moudra, Ray Liotta předvádí novou kolekci pánských slipů a André 3000 by se měl vrátit k muzice, protože kromě pěstěného citu pro výběr elegantního vohozu nepředvedl herecky vůbec nic a coby „drsný“ lichvář by si nevydělal ani na slanou vodu. Jinak se tu hrají šachy, sem tam proběhne nějaká ta hyperefektní přestřelka a kameraman od první minuty náležitě popouští uzdu své vášni pro barevné filtry. Film se hned od začátku velmi intenzivně snaží diváka vtáhnout do hry a nutí ho i proti jeho vůli přemýšlet, co že se to před ním vlastně odehrává. Jenže rozklíčovat, kdo vlastně hraje proti komu a proč se věci dějí právě tím či oním způsobem, je téměř nemožné. Nemluvě o tom, že v závěru hodí Ritchie lehce frustrovanému divákovi film na hlavu a nechá každého, ať se s tím popere, jak umí… To co začalo jako divoká jinotajná cesta do hlubin gangsterovy duše, skončilo jako nauka o schizofrenních snech. 3 a ½.

Nicholsova sofistikovaná lykantropní hříčka umně kličkuje mezi žánry, přičemž se nejvíc opírá (a taky tak trochu otírá) především o starou dobrou hororovou klasiku. Kromě zajímavého námětu se film může pochlubit bezchybně budovanou atmosférou, zajímavou hudbou Ennia Morriconeho a dokonale padnoucím obsazením. Při pohledu na řádění charizmatické smečky ve složení Nicholson, Pfeiffer, Spader si kdekdo možná začne myslet, že být vlkodlakem může být docela fajn. PS Nemusím snad dodávat, že nejlépe se na „Vlka“ kouká pod vlivem úplňku. PPS Pozornému divákovi by neměl uniknout David „Ross“ Schwimmer v pidiroličce lehce zmateného policejního pochůzkáře.

Za tohle rozervané karaoke by si bývalý 007 zasloužil přinejmenším nominaci na Grammy v kategorii "nachlazený muezzin roku":-) Jinak nic proti exhumované ABBA mánii (sám jsem jí podlehl velmi ochotně), jenom se nemůžu ubránit dojmu, že by se k té podezřele rozjuchané letní reklamě na štestí mnohem víc hodila úplně jiná muzika…:))

Vzhledem k tomu, že jde o romantickou komedii, je potřeba ocenit fakt, že navzdory aktuálním trendům je z filmu cítit spíš Allen než Apatow… Hlavní hrdina (obstojný Reynolds) se tu na přání malé dcery obratně prohrabuje svou partnerskou minulostí a svůj milostný rejstřík představuje jakožto vtipnou detektivku ze života. Tu mu pak svými vstupy v rámci „pátrání“ velmi mile nabourává sympatická Abigail Breslin („What´s a threesome?“). Svižnou konverzačku plnou malých životních pravd navíc obohacují Bill Clinton, Nirvana a tradičně skvělá Rachel Weisz. Škoda jen toho až přespříliš doslovného závěru, ve kterém se režisér snaží udusit diváka cukrovou vatou (o totéž se pokusil už coby scénárista Wimbledonu). Kdyby posledních deset minut zůstalo na podlaze střižny, šel bych s hodnocením určitě výš, takhle je to „jen“ za tři. BTW Kevina „Hamptona“ Klinea jsem málem nepoznal. Ten chlápek je tu opravdu hodně „svůj“:-)

Za vším hledej rytmus! Sofistikovaná pouliční opera plná eufonického rámusu, živelné hravosti a famózní choreografie promyšlené do posledního detailu. Nechybí smetákový balet, popelnicové árie, ani proslulé kuchyňské intermezzo. Pro mě osobně posedlost, úchylka a srdeční záležitost v jednom. Doporučuji zejména všem neurotickým „podupávačům“ a „poklepávačům“. Třeba je to bude natolik inspirovat, že své zlozvyky časem přetaví v úspěchy na prknech, která znamenají svět nebo si alespoň zpestří své nasazení v pracovním procesu :-)

Útěk z vězení na německý způsob. Transsibiřská odysea jednoho zapomenutého příslušníka wehrmachtu začíná drsným a patřičně syrovým „pobytem“ v sovětském lágru, ze kterého se Vám udělají omrzliny i v parném létě. Pak ale film pomalu přechází v dokument z National Geographic, kde nás víc než samotný hrdina zajímá krásná a nespoutaná divočina. Ani to ale nevydrží dlouho, putování pokračuje a divákovo počáteční zaujetí uvadá. Místo aby film gradoval, rozplyne se do ztracena. Napínavé vyprávění postupně přechází v rutinní schematický popis a zpočátku zajímavý příběh se mění v nenápaditou natahovanou nudu. Jakoby studio během natáčení několikrát sáhlo k výměně režiséra a žádný z nich si s předlohou neuměl poradit… Velká škoda, potenciál tu rozhodně byl.

To, že je Marty zřejmě největším fanouškem Rolling Stones pod Sluncem, ví už dneska kdekdo. Zdaleka ne každý ale tuší, že má pan Scorsese na svědomí taky tuhle nadčasovou "vosumdesátkovou" klasiku, ve které byly de facto položeny základy moderního videoklipu. Nejde jen o precizní choreografii a fakt, že Bad je ďábelsky chytlavá "popina", která za tu spoustu let prakticky nezestárla. Všechny ty možné i nemožné úhly kamery, chytré střihy, gradující tempo - sálá z toho obrovská energie. K tomu úsměvně "vytuněné" kostýmy, prostředí metra a Wesley Snipes se stopkama na krku... Autorský tým velmi nenuceně nacpal do 16minutového minipříběhu neuvěřitelnou spoustu hravosti a skvělých nápadů, a to navíc tak, aby to mělo hlavu a patu a nešlo jen o rádoby fešnou ohudebněnou změť pohyblivých barevných obrázků. Historie světové popkultury se tak navždy bude dělit na dobu před Michaelem Jacksonem a po něm. A na tom má Bad přinejmenším lví podíl. PS Kdo propásl na MTV, může to dohnat tady :-)