Shaqualyck

Coby vysloužilý kavárenský povaleč mám pro nadměrnou konzumaci těchto (ne)přátelských alkaloidů jistou slabost. Kofeinově-nikotinový mikrokosmos je svérázným světem sám pro sebe a Jim Jarmusch předvádí, že pozorovat ho očima nezúčastněného diváka může být stejně zajímavé jako snažit se přesvědčit namyšlenou filmovou hvězdu o nepravděpodobném pokrevním příbuzenství (tandem Molina-Coogan mě v povídce „Bratranci“ málem sestřelil ze židle). Inu, není nad hovory o ničem odehrávající se nad jedovatými lahodami.

Pracovní nasazení tohohle neodbytného robůtka (pardon cyborga) bychom směle mohli označit za totální. Na zdvořilosti si Cameronův dvorní plecháč sice moc nepotrpí, zato má však výdrž jak králíček Duracell a nedá si pokoj ani když mu pěstěnou pěšinku rozčísne několik dávek z brokády. To se pak Michael Biehn musí pořádně ohánět, když má v rukou (a dalších orgánech) osud celého lidstva. Ten příběh je fascinující (a přitom taková blbost - jak by s odzbrojující upřímností řekla Simona Stašová). Kdo ještě neměl tu čest, necht´si doplní základní vzdělání a objeví precizní herectví (ta mimika!) jistého amerikanizovaného Rakušana.

Pravda, kazašská horečka už odezněla, ale jen těžko byste našli někoho, kdo by neslyšel o výstředním kníratém individuu s příšerným přízvukem. Pokud jste si někdy v poslední době kladli otázku typu kam až lze ve filmové branži zajít ve jménu zábavy/zisku, pak Vám dal horlivý a bezprostřední žurnalista z východu jasnou odpověď. Hranice neexistují. Zatímco filmový Ali G zůstal na rozdíl od toho televizního na půli cesty, zuřivý reportér Borat si omotal svět kolem prstu. Navzdory žalobám, výhrůžkám a ranám pěstí Sacha Baron Cohen přišel, viděl, zvítězil. A především pobavil. Ano, projekt Borat je sice účelová kontroverze, která oplývá vulgaritami a místy až nesnesitelnou úchylností, na druhou stranu je to ale po čertech originální a proklatě vtipná záležitost. Se svou slepicí, vyšívaným pytlem na Pamelu Anderson, netradičním koupacím úborem a dalšími magořinami se tak britsko-kazašský poděs zapsal do popkulturních análů jasně a nesmazatelně ( http://www.youtube.com/watch?v=GXqX8cVJeBE&feature=related ).

„Pěkná kuna!“ Nějaká ta nekonečně hláškující bizarní figurka se dnes nachomýtne do každého druhého bijáku. Jenže co je to proti tvorbě bratrské dvojice Coen a Coen. V jejich filmech se totiž žádné jiné charaktery (snad až na pár výjimek) ani nevyskytují. A díky scénáři jsou všichni tihle „coenovští hrdinové z lidu“ permanentně vystaveni situacím, které by za standardní mohl označit nanejvýš tak inspektor Clouseau... Dude, Walter a spol. ale čelí všem nástrahám statečně (ať už s jointem, kvérem či bowlingovou koulí v ruce) a nezaleknou se ani když jim osud přihraje do cesty sebranku luxusních WTF-záporáků, v nichž se snoubí nacismus s nihilismem… A můj ortel? Na stupnici od jedné do deseti dávám jedenáct. Krom toho, že jde o naprosto geniální a dokonale nepředvídatelnou komedii s jen velmi těžko uchopitelným stylem černého humoru, je Big Lebowski filmem, který mě před lety přivedl ke značce „COEN Bros.“ a taky k úžasnému sportu jménem bowling. A to se počítá.

S Hulkem mám trošku problém. Filmová podoba evergreenu o nazlobeném hromotlukovi je totiž na rozdíl od svých comicsových bratříčků Iron Mana či Hellboye poněkud skoupá na vtip a vypečené hlášky. Samotná postava přerostlého zelenáče je tu pak vykreslena jaksi nedomrle. Člověk by chtěl/měl „svému“ hrdinovi fandit, ale tak nějak nemá vlastně proč. Hulk si zkrátka neumí získat diváka. Těžko říct, čí je to vina. O úctyhodné herecké všestranosti Edwarda Nortona jsem nikdy neměl ani ty nejmenší pochybnosti, ale do role Bruce Bannera mi nijak extra nesedl. Louis Leterrier zase režíruje setsakramentsky divoce, ale naprostá většina akce stojí a padá s nákladnými digitálními triky. Tohle vysokorychlostní tsunami jedniček a nul sice plní svůj účel, ale srovnání s takovými Transformers v žádném případě neustojí. Ale abych zase jen nekritizoval, Tim Roth si s gustem užívá oduševnělou záporáckou extraligu a cameo Stana Lee taktéž zahřálo u srdce… V amerických kinech má sice zuřivost zelenou, já ale budu se svým semaforem trochu zdrženlivější a rozsvítím tři hvězdy.

Chlast, nadávky a „bezďácké“ vzezření Willu Smithovi docela sluší – prostě taková sympatická alternativa pro všechny, kteří už mají plné zuby pětihvězdičkového slušňáka jménem Clark Kent. Jenže každý Superman má svůj kryptonit. V případě Hancocka-(anti)hrdiny je oním oslabovačem pohledná Charlize Theron, v případě Hancocka-filmu je to pak naprosto nedomyšlený a dementní scénář, ze kterého ve druhé půlce doslova čiší tvůrčí impotence. Po řízném a vtipném úvodu na diváka vybafne pofiderní dramatická zápletka a celý film jde rázem do kytek. Prokládání legrácek vážnými momenty se zcela míjí účinkem a na konci už je to nefalšovaná křeč. Bavit se při sledování Hancocka je jako zapíjet bramborák nízkotučným kefírem. Jednak to moc nejde dohromady a ve finále je to skoro až k pos*ání:( Velká škoda vidět Petera Berga takhle mrhat talentem. A to prosím pěkně na pomyslné producentské židli seděli mj. Jonathan Mostow a Michael Mann. Hjůza!

Hraná seriálová klasika mého dětství. Ještě dnes si vzpomenu na geniálního Josefa Bláhu, jak si s chladnokrevnou samozřejmostí klepe na čelo na znamení pozdravu :) PS Švankmajerovy amarouny a úchvatná hudba Karla Svobody skvěle fungují i s odstupem několika let.

Vymazat či nevymazat? To není, oč tu běží… Přitom je to vlastně docela interesantní idea – ulevit zmrzačené lidské duši pomocí tlačítka „delete“ a jakéhosi cedníku na hlavě. Trvá to jen pár chvil a všechny bolestně tíživé a nepříjemné vzpomínky rázem mizí v propadlišti neprostoru. Jenže člověk je zkrátka podivně komplikovaná bytost s nepochopitelnou zálibou v trýznivém emocionálním masochismu. A lidská paměť? To je nekonečné minové pole, které nás v průběhu života permanentně trhá na kusy. Takže ať se snažíte sebevíc, všechny ty malé i velké bolístky jsou s námi srostlé natolik, že dříve či později stejně zase probublají napovrch. Když je navíc onou bolístkou životní láska, netrvá dlouho a záhy je na spadnutí pozvolný leč nekompromisní srdeční knock out. A než pánové Gondry a Kaufman napočítají do deseti, konec se stane začátkem, světlo zhasne a rozezní se intimní symfonie… BTW taky vás napadlo, že protřelý komerční šikula Michel Gondry umístil mezi řádky reklamu na barvu na vlasy? :-)

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A tak když jeden ňouma (překvapivě velmi přesvědčivý Travolta) přijde o práci, nenapadne ho nic lepšího, než vzít jako rukojmí skupinku dětí a zabarikádovat se v budově místního muzea. Bena Stillera byste tu ale hledali marně, v tomhle muzeu exponáty neožívají. Zato je tu shodou náhod jeden reportér (tradičně výborný Hoffman), který už nějaký ten pátek marně vyhlíží sólokapra, který by mu dopomohl zpátky ke korýtku… Costa-Gavras nahlíží na novináře podobnýma očima jako Miloš Zeman. Jen místo peprné rétoriky volí vyprávěnku o jednom troskoidním prosťáčkovi, na kterém si mediální hyeny nehezky smlsnou při vytváření „objektivního zpravodajství“. Doporučuji zejména těm, kteří den co den o půl osmé dychtivě usedají před obrazovku a pokorně se oddávají černé kronice s názvem Televizní noviny.

Jak jednou napsal George F. Will: "Americký fotbal v sobě spojuje dvě nejhorší věci, které jsou pro Ameriku typické, násilí přerušované schůzemi..." Začíná to jako klukovská hra, pokračuje jako bezskrupulózní kšeft a končí málem jako soutěž Kdo přežije?! Což mi bohužel v dnešní době tak trochu připomíná evoluční schéma každého druhého sportu:( Já sice sportovní dramata zrovna dvakrát nemusím, když jsem ale viděl, že se v jednom filmu potkali moji oblíbenci Stone, Pacino, Diaz (a řada dalších), něco mi říkalo, že bych si tenhle kousek neměl nechat proklouznout mezi prsty. A dobře jsem udělal. Na tenhle testosteronový klystýr hned tak nezapomenu.