Dvojirakri

Tak nízké hodnocení?? A co byste vy rozežranci jako ještě chtěli??? Nahýho Ksindla? Vlasatýho Pokáče? Nalezenýho Ztracenýho?!?? Řekl jsem si že tu hudební klipy nebudu hodnotit a po tomto zjištění nebudu na jejich profily tady už ani koukat!

První setkání s Begottenem dopadlo docela špatně. Byl jsem nepřipraven, něco jsem měl v žíle a při komunikaci o hudbě s tehdejší kamarádkou mi poslala videoklip s šílenou muzikou a ještě šílenějším videem kde si člověk odkrajuje kusy masa z břicha... Skoro jsem to neustál a vrhnul. Později jsem to pustil kamarádovi a ten vrhnul skutečně. Pak uteklo pár let a já při průzkumech zatuchlých vod black metalu narazil na kapelu jménem Silencer, která se může pyšnit tím že "objevila" subžánr zvaný depressive black metal, můžete se setkat i se zkratkou DSBM. Byla to právě tato hudba která obohacovala výše zmíněné video, akorát že už jsem byl léty vyposlouchanější a uměl se v tom binci lépe orientovat, a také už jsem dobře věděl že video je z filmu. Řeknu vám, kdyby hudba Silencer vyplňovala celý snímek, asi bych neváhal s maximálním hodnocením, je to něco co se k sobě skvěle hodí a dost dobře rozumím těm kteří označují Jednorozeného blackmetalovým filmem. Ale tak to žel není, místo toho slyšíme celou dobu jen nějaké cikády, kuňkání, mlaskavé zvuky... a mě to takhle nebaví mno... Každopádně ale jde vizuálně o jedinečnou záležitost kterou jen tak nezapomenete!

Upřímně, nebýt tohoto dokumentárního seriálu, neměl bych možná dnes co poslouchat. Jsem ročník ´87 takže jsem dobu kterou pokrývá nezažil a z kapel které jsou v něm zmiňované dnes už funguje pouhá hrstka. Možná že jsem zaznamenal jeho vysílání už v dobách puberty, ale tehdy mnou cloumaly bandy a žánry populární v té době, četl jsem Spark, valil všelijaký metal a opovrhoval jeho kořeny, inu jako každý mladý a blbý tvor. Časem jsem se ale metalu tak přeposlouchal že už jsem to neunesl a musel "vysadit", necítil jsem se nikdy jako pravá "metla", jen mi ta hudba byla blízká kvůli mým depresivním stavům, neuměl jsem si to ale dát do souvislostí a svoji diagnózu zlehčoval. Stále jsem ale hodně četl, a kdesi se dozvěděl o kdysi populární kapele Flamengo a jejich jediné desce Kuře v hodinkách. Album jsem si stáhnul a jal se poslouchat. Ten den jsem ho sjel ještě asi dvakrát, pak objevil seriál Bigbít a tím se mi otevřel zcela nový svět! Metal byl v mých uších najednou příliš hřmotný, těžkopádný, buranský. Díky Bigbítu jsem objevil takové skvosty o kterých dnešní mladí nemají páru jako třeba Rebels, Progres 2, Collegium Musicum, Blue Effect, Stromboli, Už jsme doma, Krásné nové stroje, atd, atd... Dnes už si metal pouštím jen velmi zřídka. Deprese zmizely. Spark nekupuju.

Ruku na srdce, této pohádce není co vytknout, neutápí se v patosu ba právě naopak je moderní i když z dnešního pohledu příjemně retro, Helenka byla tehdy opravdu šíleně krásná a Vašek sympaťák k pohledání, a hudba kterou do filmu napsal tehdy snad 18letý Jan Hammer, později člen slovutných Mahavishnu Orchestra, člověk který jako jediný Čech stanul na vrcholu americké hitparády, sem padne dokonale!

Dzien dobry! Jsem šťastný že jsem Borata viděl poprvé s rodinou a mohl tak zažít jak z něho stává kult v přímém přenosu, sice to stalo až roku 2022 a zavítal tedy mezi nás poměrně pozdě, ale o to víc ho máme rádi! Koho ale opravdu rádi nemáme jsou idioti z Uzbekistán! Dženkuji!

"...tak čestnou, tak ušlechtilou ženu pověsit jako dobytče v řeznictví..."  Pokaždé když vidím Pět malých prasátek tak se neubráním vlhkým očím. Překrásná Rachael Stirling! Nádherná hudba! Napínavý příběh, kdy každé z "prasátek" označuje stejnou osobu jako vražedkyni, aby to vše Poirot prostřednictvím svých šedých buněk mozkových vyvrátil... Je to dech beroucí podívaná která by jistojistě snesla plnohodnotné filmové plátno! Pokud je tento díl prvním který v rámci seriálu Agatha Christie's Poirot shlédnete, můžete být z dalších pokračování mírně zklamáni, ač jsou ostatní díly také napínavé, takových uměleckých hodnot jako recenzovaný snímek nedosahují...

Tolik energie, peněz a lidských zdrojů věnovaných tomu aby bylo ukázáno jak je (ne)dobré (ne)věřit v Boha...  Asi nejsem dost kovaný v tomto směru, věřím jen sám v sebe, ve svou sílu, dovednosti, znalosti, v to co se zvládnu naučit a naučené použít, v to že každý můj čin a skutek může mít nějaké následky, které si ale způsobuju sám, ne Bůh nebo nikdo třetí. Tudíž film není určený pro mě, spíš pro těch 95% Američanů. Líbil se mi technicky a možná se někdy podívám znovu, ale nadšení většiny zde nesdílím právě kvůli jeho poselství. Apropo, rozumím tomu že režiséři rádi pracují s lidmi které mají ověřené, ale asi to chtělo jiného skladatele než Alana Silvestriho, pár not znělo stejně jako ve Forrestu Gumpovi, což mě otravovalo, zbytek hudby byla nuda.

Pánové, jakmile se zamilujete do ženský která je veselá na spodek a potřebuje neustále společnost, jste nahraný. Než prokouknete že se něco děje, už z vás má vola a vy jen ořete a ořete. A když pak nemůžete nebo dojdou peníze, kopne vás do prdele, pak až si uvědomíte že jste ty roky s ní ztratili. I já takhle přišel o několik let života. Od té doby mám na podobné nádhery alergii a jsem na ně docela zlej a držím si je sakra od těla. Nerad bych dopadnul jako chudák Lájoš...

Ale jo, tohle je biják za 5 hvězd, po shlédnutí tohoto díla nemůže z kina nikdo odcházet nespokojený.

Vezměte každý francouzský film který máte v oblibě, z nich vyberte všechno to co se vám na nich líbí a dejte do jednoho hrnce. Zde máte výsledek. Báječná romantická pohádka! Oh, ta překrásná hudba! Ach, ty nádherné barvy! Bože, ten scénář, krásné čisté prostředí, pohlední herci... Tento snímek si pět hvězd zaslouží zcela po právu! Je tak nabitý událostmi, lidmi, náladami... Pokud se dá o nějakém filmu říct že je nádherný, neokoukatelný, roztomilý, jde právě o Amélii z Montmartru.