Šňůra

Já mám tyhle komorní příběhy docela rád a když do toho přijde i správné duševní a myšlenkové rozpoložení... Navíc se mi velmi líbila perfektní Khonjiho kamera.

Tak tohle byl opravdu silný naturalistický zážitek! Od Ryana snad ani nepamatuji, kde jsem viděl tolik galónů prolité umělé krve a tolik vzduchem poletujících utržených končetin. Ale podívaná to byla opravdu hodně působivá a akční a ukázalo se, že některé legendy fakt vůbec nestárnou.

Gympl patří určitě k tomu lepšímu, co se na poli českých komedií v posledních letech urodilo. Není to sice pecka, ale pobaví velmi slušně. Když pominu osvědčenou sklepáckou hereckou sestavu, tak musím pochválit především Mádla, protože jeho Kolman byl neskutečně uvěřitelný sígr.

Úhlu pohledu na jednu událost tam sice bylo několik, bylo to rychlé, svižné a akční. Ale o co tam vlastně šlo? Co vedlo jednotlivé teroristy k útoku? Jaké byly jejich motivy? Ano, ten jeden se snažil zachránit svého bratra? Ale co například takový Matthew Fox? A jak to bylo s tím tajným španělským policistou? Příliš mnoho otázek, na které jsem nedostal žádnou odpověď.

Po takřka 20 letech sice ztratil John McClane své vlasy, ale to je to jediné, o co přišel. Důležité je, že mu zůstalo jeho charisma, vtip, hlášky a neuvěřitelná kondice, díky níž si poradí i s padouchy v digitálním věku často klasickým způsobem, tj. ruční nakládačkou. Maník, který dokáže sestřelit požárním hydrantem snajpra z letícího vrtulníku, rozjetým autem pak sejmout i samotný vrtulník a navíc se zachránit na křídle ve vzduchu poskakující stíhačky si prostě zaslouží 9 bodů z 10. Ten jeden ubraný bodík je za to, že to s tou stihačkou režisér Len Wiseman přeci jen trošku přehnal. Ale díky skvělé akční podívané a zábavě, se mu to dá odpustit.

To je ačnák, přesně, jak si jej představuji, přesně podle mého gusta! Charismatický hlavní hrdina, který spocený, bez bot, jen tak v nátělníku postupně odrovná celou smečku mrzkých padouchů, které vede ještě charismatičtější arcipadouch v podání Alana Rickmana.

Vynikající road movie, kterou Sean Penn dokazuje, že ač jako herec je skvělý, jako režisér je možná ještě lepší. On to vlastně není ani tak útěk, jako spíš touha prostě prásknout do bot, opustit konformismus a zažité stereotypy a vydat se prostě na cestu, pryč, někam. Do divočiny je to samzořejmě nejlepší. Je to idealistické, snílkovské, ale naštěstí to není vůbec hollywoodské, za což Penovi a vynikajícímu Hirschovi díky. A diky i Eddie Vedderovi, za překrásné písničky.

Tohle prostě neomrzí ani po několikanásobném podívání. Navíc, když už si můžete spoustu hlášek, které se staly kultovními, opakovat s herci zpaměti. Ba, dokonce jim můžete i napovídat. :-)

Takový typický Viewegh. Potíž je jen v tom, že on se mnohem lépe čte než se kouká na filmové adaptace, které byly podle jeho knih natočeny. A konec konců, je to i typický Hřebejk. Hřebejk posledních několika let, kdy chrlí jedno nemastné neslané dílko za druhým, kdy čím dál tím víc zašlejší šeď průměru nezachráňuje ani kvalitní herecké obsazení.

Opravdu jen průměrná adaptace Márquezova díla, ale to bych Newellovi ještě odpustil, protože on je pouze jen průměrným režisérem. Naprosto neodpustilná však je zcela zpackaná práce maskérů, za to se stydí doufám ještě dnes.