Jiří Kodet
nar. 06.12.1937
Praha, Československo
zem. 25.06.2005
(67 let)
Praha, Praha, Hlavní město Praha, Česko
Zajímavosti (45)
- V knize "Rozmarná léta českého filmu" je popsáno, jak Ondřej Vetchý získal jeho podpis pro petici "Několik vět": "Říkám mu 'Jirko, je potřeba, abyste to podepsal,' vzpomíná Vetchý, 'on to ani nečetl, řekl ať mu to dám a podepsal.'" Za nějaký čas ale Vetchému zavolal. 'Cos mi to dal, Ondro? To byla nějaká charta nebo tak něco, viď? Já byl vožralej, já si to vůbec nepamatuju. Člověče, tys mi dal, kvůli tobě mě pozvali na výslech do Bartolomějský. Říkali: Kdo vám to dal, pane Kodet? Já říkám: Náš Ondra. - A víte, co jste podepsal? - Nevím. Tak mi to četli a já jim povídám: Špatně to tam napsal, měl tam napsat, že vás pověsíme. A oni: Tak děkujeme, nashledanou.'" (NIRO)
- K tomu, o čem je ochotný mluvit s novináři, jednomu z nich řekl: "Snažím se chránit především svoje soukromí. Můžu vám říct, co mám rád - svoje děti, svoji ženu. Ale jak je mám rád a proč je mám rád, do toho nikomu nic není. A taky mám rád svíčkovou na smetaně, křepelky, langusty, červené víno..." (NIRO)
- Jednu z nejhorších vzpomínek měl na období v dětství, kdy "jsem tak strašně zlobil, že si už se mnou rodiče nevěděli rady a šoupli mě do kláštera Saleziánů. Mně bylo strašně smutno, stýskalo se mi, nechávali mě tam klečet, až tam jednou v noci začaly ty jejich hábity zběsile běhat sem a tam, protože - jak jsem se, tehdy ke své velké radosti, dozvěděl - je právě zrušili. Nejtěžší chvíle nastala, když jsem byl v kapli, otevřel modlitební knížku, tam uviděl vložený obrázek Panny Marie, která se mi strašně líbila, a ten obrázek ukradl. Svatokrádež a v kostele! Moje svědomí dlouho nevydrželo, a tak jsem šel ke zpovědi. Zpovědník se na mě jenom usmál a povídá mi, že se budu muset zout a jít pěšky až do Říma a tam poprosit papeže o odpuštění. A já jako naivní blbec jsem se pochopitelně zul a vyrazil na cestu. Naštěstí mě včas zastavili." (NIRO)
- V roce 2003 obdržel od tehdejšího prezidenta ČR Václava Klause Medaily Za zásluhy I. stupně. (TomasSlach)
- Pozval svého dědečka, herce Národního divadla Jiřího Steimara, na divadelní představení do Činoherního klubu, kde hráli hru, ve které diváky nešetřili, sem tam totiž někoho polili nebo přilétla mezi ně pečená placka. Když však Nina Divíšková cákla nabíranou polévkou na Steimara, ozvalo se do ztichlého sálu: „Soumrak českého divadla.“ (sator)
- Jeho dědeček, slavný herec Národního divadla Jiří Steimar, na svého vnuka dost trpěl, hodně mu pomáhal i odpouštěl. Když ale bohémský život studenta Kodeta převyšoval jeho finanční možnosti, podal do novin inzerát, že za svého vnuka Jiřího Kodeta žádné dluhy platit nehodlá. (sator)
- Proslavil se bonmotem, který je mezi herci dodnes živý: „Text se učí jen netalentovaní a zbabělci.“ (sator)
- Když se dostal potřetí na DAMU (jednou z toho mu dokonce odmítli vzít vůbec přihlášku jako takovou pro jeho buržoazní původ), odmítal se učit programově ruštinu. Takže neměl zápočet z prvního ročníku a musel souběžně chodit na ruštinu s mladšími kolegy, i když prošel do dalších ročníků. Nakonec to dopadlo tak, že zápočet z ruštiny neobdržel, DAMU dostudoval, ale neobdržel diplom. (sator)
- Když se po brutálním zásahu policie na Národní třídě v roce 1989 herci Národního divadla nemohli odhodlat, zda podpořit studenty stávkou, řekl: „Čtyřicet let hrajeme každý večer jako blbci. Když teď nic neuděláme, tak budeme jako blbci hrát dalších čtyřicet let.“ Tato věta zapůsobila tak silně, že ND rozhodlo, že půjde do stávky. (sator)
Zahradnictví: Nápadník (2017)
- Anna Fialová (studentka Danuška) při rozhovoru se svou matkou Vilmou Rohnovou (Anna Geislerová) řekne, že její otec, invalidní důchodce Jindřich (Martin Finger), jednou řekl o jednom vztahu: „Dávám vašemu vztahu měsíc, maximálně dva.“ Později sám Jindřich řekne: „Bolševik sice ještě kope, ale už mu dochází dech. Dávám mu dva roky, maximálně tři.“ Jedná se o parafráze na Pelíšky (1999), kde otec Kraus (Jiří Kodet) říká: „My s bráchou dáváme bolševikovi rok, maximálně dva.“ (noelcoward73)
Četnické humoresky - Pamlsek (2007)
- Hláška hraběte (Oldřich Vízner): „Jednou večer jsem dvakrát zhřešil,“ je připisována jejímu autorovi, herci Jiřímu Kodetovi. (sator)
Musíme si pomáhat (2000)
- Čtveřice Bolek Polívka (Josef Čížek), Jaroslav Dušek (Horst Prohaska), Simona Stašová (Libuše Šimáčková) a Jiří Kodet (Dr. Fischer-Rybář) se sešla již o rok dříve během natáčení filmu Pelíšky (1999). (x_silver)
Pelíšky (1999)
- Jiří Kodet (otec Kraus) se podělil o své osobní vzpomínky na den okupace, 21. srpen 1968: "Především musím říct, že jsem se snažil ve filmu co nejlépe přiblížit tehdejší atmosféru. Ten naprosto nečekaný šok, který nás 21. srpna čekal. I když to nejsem ve filmu pochopitelně já, dával jsem do té postavy hodně ze sebe. Cítil jsem vnitřní potřebu se s celou tou dobou, tím myslím, od roku 1948, nějak osobně vyrovnat. S Činoherním klubem jsme tehdy měli hostovat s představením Revizora v Moskvě, tak jsme se 20. srpna sešli a řešili, jestli pod vlivem posledních událostí pojedeme nebo ne. Dohodli jsme se, že pojedeme, ale pak jsme se tam nějak zdrželi a společensky se unavili. Když jsem přišel v noci domů, slyšel jsem v polospánku nějaký hukot, ale dost dobře jsem nevěděl, jestli se mi to zdá nebo ne. Ráno se dívám z okna a na refýži stojí nějaký člověk s vlajkou. Blesklo mi hlavou, jestli se zase nehraje nějaký fotbal, ale to jsem okamžitě zavrhl, protože bylo teprve devět hodin ráno. Tak jsem vyšel před dům, ptám se ho, co tady vyvádí s tím praporem a on mi říká: 'Vždyť jsme okupovaný Rusákama!' Okamžitě jsem se sebral a utíkal do divadla. Byla to naprosto přízračná cesta mezi tanky a zmámenými lidmi, připadal jsem si jako v nejhorším snu, ze kterého se musím každou chvíli probudit. V divadle už se zakládala odbojová buňka a hlavně Jirka Hrzán vymýšlel nejrůznější formy odboje. Mě z toho všeho ale natolik rozbolela hlava, že se všichni místo o odboj museli starat o ni." (NIRO)
Pelíšky (1999)
-
Byť film vychází především z knihy Petra Šabacha "Hovno hoří", postavu otce Krause (Jiří Kodet) vymodeloval scenárista Petr Jarchovský především podle vlastního dědečka. Několik svých vzpomínek zapsal takto:
- To, že má děda v dílně schovaného Mausera, mi prozradila moje teta Jindřiška, dědova mladší dcera, která s ním bydlela a válčila. Dodala tehdy, že by se vůbec nedivila, kdyby měl děda v tom svém bordelu v dílně za almarou zastrčenou zaschlou kostru nějakého esesáka. To ovšem dodávat neměla, protože já si pak v noci představoval, jak se ten esesák, vlastně už jen kostlivec v plesnivé esesácké uniformě, plíží dědovým bytem, vrže parketami a sklání se nade mnou v posteli, a já se marně snažím uniknout jeho kostnatým pařátům a prázdným očním důlkům pod těžkou péřovou, chladivou zatuchlinou nevytápěné ložnice vonící duchnou.
- Tetu Jindřišku si děda pořídil po válce. Před válkou měl s babičkou moji maminku. Byl jí právě rok, když dědu Němci zavřeli, celých dlouhých šest let se neviděli, a když se děda vrátil, čekala na něj doma sedmiletá "cizí" holka. Proto si můj dědeček chtěl pořídit druhé děcko, konkrétně syna, konečně dědice trůnu. Výsledkem však byla zase jenom holka, která mu byla tak obludně ve všem včetně povahy podobná, že ji nejprve rozmazlil a pak s ní válčil. Z války světové do války soukromé. Cosi se stalo, a když moje teta Jindřiška dosáhla puberty, kolem zuřila válka generací, swingovala 60. léta a dědova představa jeho příkladné výchovy se zhroutila jako domeček z karet.
- A pak zbyl vnuk, který tu stonával. Lehával jsem v ložnici, v ohromné dřevěné posteli, pil čaj s havanským citronem a medem od belgických včel a potil se pod tou velkou modrobíle pruhovanou duchnou. U staré philipsky sedával o deváté děda, nešetrně mi u postele kouřil dutinky, které pěchoval Tarasem Bulbou zvláštním pěchovátkem, a na hranici slyšitelnosti šelestil Hlasem Ameriky. To byla má ukolébavka v časech mých častých nemocí... (NIRO)
Pelíšky (1999)
- Pro natočení scény, kdy si maminka Krausová prohlíží v posteli staré fotografie za přítomnosti dcery Jindřišky (Kristýna Badinková Nováková), poprosil Jan Hřebejk Emílii Vášáryovou, aby přinesla vlastní věci z konce 60. let. Přivezla právě především fotografie své rodiny. A tak, když ukazuje Jindřišce fotku svého manžela, jedná se o tělo tatínka Emílie Vášáryové s hlavou Jiřího Kodeta. Do filmu se už nedostal detail fotografie maminky Emílie Vášáryové, nicméně kostymérky podle jejího skořicového kostýmu na obrázku vytvořily šaty, které Emília Vášáryová ve snímku nosí. (Komiks)
Pelíšky (1999)
- Iva Janžurová se nechala slyšet, že když byla zvažována do filmu (Vilma), tak jí Jiří Kodet psal úplné milostné SMS, aby přijala roli. (Duoscop)
Pelíšky (1999)
- Název Pelíšky byl původně pouze pracovní a nikomu, s výjimkou Jiřího Kodeta, se nelíbil. Štáb však lepší název nenašel, a tak zůstaly Pelíšky. (Anife)
Pelíšky (1999)
- Sylvie Koblížková, představitelka Uzlinky, měla z Jiřího Kodeta (Kraus) strach. Během natáčení se ale hodně skamarádili, protože jim oběma často měnili scénář. (San Miguel)
Pelíšky (1999)
- Představitele otce Krause (Jiří Kodet) nemohl režisér Hřebejk dlouho najít. Věděl, že role je jako ušitá pro Jiřího Kodeta, ale před lety spolu točili a nerozešli se v dobrém. Režisér nakonec našel odvahu a Jiřího Kodeta oslovil. Tomu zpočátku role moc nešla, bylo to způsobeno především nově udělanými zuby, které ho bolely a také trochu šišlal. I díky názoru Jiřího Krejčíka ale zůstal režisér trpělivý a Jiří Kodet nakonec ztvárnil jednu ze svých nejlepších rolí. (Stocki)
Pelíšky (1999)
- Věta: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel,“ kterou pronese Jindřich Kraus (Jiří Kodet), nebyla ve scénáři a nenajdeme ji ani v knize "Hovno hoří", volné předloze k filmu. Větu do filmu navrhl režisér Jiří Krejčík, který zde hrál profesora Stárka. Ten ji v osmašedesátém zařval do vrat ruských kasáren. Není to ovšem jeho původní nápad. Heslo vymyslel herec a malíř Josef Hlinomaz, který ho v osmašedesátém namaloval na svůj obraz. (Stocki)
Herec
| Dokumentární | |
|---|---|
| 2019 |
Sametová FAMU (TV film) - a.z. |
| 2014 |
Tajemství Jiřího Kodeta (TV film) - a.z. |
| 2011 |
Inventura Febia (seriál) |
Radovan Lukavský a Jiří Kodet (E37) |
|
| 2006 |
Příběhy slavných (seriál) |
Já si ten život sním syrovej (S07E08) |
|
| 2002 |
Vyššie princípy Ivana Mistríka |
| 2000 |
Činoherní klub Praha (TV film) |
| 1993 |
GEN - Galerie elity národa (seriál) |
| 1976 |
Komunisté (seriál) |
| Divadelní záznam | |
|---|---|
| 1991 |
Sbohem, Sokrate |
| 1983 |
Hráči |
| 1981 |
Tři v tom |
| 1971 |
Revizor |
| 1961 |
Příliš štědrý večer |
| Krátkometrážní | |
|---|---|
| 1988 |
Hrobničky (TV film) |
| 1985 |
ING. (studentský film) |
| 1978 |
Bakaláři (seriál) |
Prášky (S07E29) |
|
| 1972 |
V ponorkovém pásmu (studentský film) |
| 1969 |
Bližní na tapetě: Nactiutrhač (TV film) |
| 1964 |
Obrazy (TV film) |
| 1962 |
Zpěv, který nezemřel (studentský film) |
Host
| Pořady | |
|---|---|
| 2001 |
Na kus řeči |
| 2000 |
Benefice |
Krásný ztráty |
|
| 1999 |
Věšák |
| 1998 |
Nikdo není dokonalý |
| 1997 |
Miroslav Donutil ve Spirále |
Úsměvy |
|
| 1992 |
Kasta P čili Kabaret starších pánů |
| 1984 |
Sen mozartovské noci |
| 1981 |
Šest ran do klobouku |
| 1979 |
Ring volný |
| 1976 |
Můj táta byl ... |
| 1972 |
Denkste!? |