Smrtící nenávist 2

Jednička mě nebavila, dvojka jo. Tak bych to zhrnul. Zprvu zajímavě se rozvíjející scénář vyústí v nepřehledný a vykonstruovaný závěr. Horory nemají být pouze o lekáčkách, ale o celkové atmosféře a té se mi zde dostavilo až v posledních 20 minutách. Na druhou stranu po pro mě nudné jedničce je tdruhý díl dalo vy se říci milým překvapením. (25.05.2007)

Jednička mě moc nebavila, ale měla aspoň náznak příběhu. Tady se střídavě různé postavy pohybují v několika dějových liniích po různých prostředí, scény absolutně nenavazují a lekačka střídá lekačku, aniž by se člověk byť jen jednou leknul. Celé mi to připadalo jako špatný vtip, protože jsem od začátku do konce nechápal "vo co go" a mám pocit, že to netušili ani tvůrci. (02.02.2008)

Ako som vravel pri 1 že si pozriem aj 2 tak som to splnil a miestami príjemné prekvapenie.Celkom solídny horor s prekvapivo dosť mrazivými momentmi.Síce viem čo tam bude ako to bude vyzerať ale aj tak je to nepríjemné.Akurát mi to príde samoúčelové a príbeh sa vôbec neposúva ďalej.Akurát Kajako dokáže nové triky ktoré sa mi ale vôbec nepáčili.Inak ma to bavilo ale to je všetko ak budem pri dobrej nálade pozriem si aj3 zaťial 3* a 60%.Nádherná Sarah Roemer.. (19.02.2014)

Přejmenoval bych to. Ideální název by byl Smrtící nuda. Takhle zoufale nudný film jsem fakt letos ještě neviděl, několikrát jsem už už vstával ze sedadla a chystal se opustit sál. Slabý odvárek Nenávisti. Nepamatuju si jedinou scénu, při které by mě zamrazilo v zádech. Děj, roztříštěný do několika dějových linek, je zoufale nepřehledný, expozice vystavěná doslova hororově (bohužel jren v přeneseném smyslu slova), absolutně žádné nové nápady, jen se recykluje to, co už ze všech těch japonských duchařin známe. Na tohle jděte jen pokud opravdu nemáte v danou chvíli vůbec nic na práci a celý víkend jste strávili koukáním do zdi :-) (08.12.2006)

Druhý díl americké verze The Grudge je považován za znatelně slabší než jednička, já k tomu ale nevidím jediný důvod. Po atmosférické stránce je dvojka stejně brilantní, přičemž děj je zajímavě „pojaponsku“ rozdělen do tří prolínajících se příběhů, které se ve finále uceleně spojí. Z technického hlediska myslím dvojka svého předchůdce dokonce v ledasčem překonává. Odmítavý postoj publika tak nejspíše vyvěrá ze stoupající únavy z „dlouhovlasých asijských duchařin“, s kterýmžto žánrem se v té době roztrhl pytel. Z mého pohledu se ale jedná o mimořádně povedenou atmosférickou záležitost, která nabízí vše, co dělá japonskou hororovou školu tak jedinečnou (byť v tomto případě hranou podle amerických not). Možná je ve filmu trošku „překayakováno“, možná je prostřední část poněkud unylá, přesto se divákovi dostane nanejvýš sugestivního zážitku. A pak taky – zatímco jednička víceméně jen kopíruje japonskou předlohu, druhý díl nabízí vlastní originální příběh. A to určitě není na škodu. (07.10.2012)