Vysvobození

Čtyři přátelé, měšťáci, obyčejní chlapi. Jeden se možná stylizuje do neohroženého dobrodruha, ale vesměs jde o kancelářské krysy. Na kánoích hodlají sjet úsek řeky, který má být kvůli výstavbě přehrady zaplaven. Počítají s nějakou tou odřeninou, jenže tenhle výlet v „divočině“ je poznamená zatraceně silně. Důvodem je dvojice vidláků (ještě primitivnější se pak díky téhle inspiraci stále častěji objevovali v kultovních hororech – Texaský masakr, Hory mají oči), kteří vyznávají tak trochu jiný hodnotový žebříček. Stačí pár náznaků, kdy pak vše vyvrcholí sexuálním napadením jednoho z vodáků. Následuje úprk, boj o holý život. A hlavně postupná proměna charakterů do toho času obyčejných mužů, které sžíral stereotyp. Napětí je slušné, krásu řeky se vším všudy dokonale nasnímal legendární kameraman Vilmos Zsigmond, tvůrce Excaliburu zase pokládá netriviální otázky. O nějaké zásadní otevřenosti násilí bych nicméně určitě nemluvil. I po letech to ovšem má své kouzlo. (21.10.2017)

Koukám, že někdy je lepší sjíždět Vltavu plnou zájezdů přiopilých blbečků co jedou vodu poprvé něž nějakou takovou říčku jako parta z filmu. Vysvobození, to jsou klasické americké filmové sedmdesátky se vším všudy tak jak je máme rádi. Stát se vám může ve filmech z těch dob ledacos, ale jedno se vám nestane. Nemůžete si zkrátka zaměnit pravýho americkýho rednecka s filmovým hrdinou. Někdy se prostě fakt musíte ztratit aby jste něco našli. To není moje moudrost, to je hláška ze začátku filmu. Námět filmu je zajímavý, zajímavější o to víc, že v už z našeho pohledu dřevních  sedmdesátkách řešil věci jako odtržení od přírody a degeneraci člověka v moderní světě. Až vypnou proud a nebude benzín, kdo bude umět vzít luk a přežít? Oč aktuálnější je ta otázka dnes ať už jde o umění přežít nějakou eko katastrofu, blackout nebo jen obyčejné násilné napadení agresorem. Když vidím dnešní mladé vystajlované mladíky v elastických přiléhavých kalhotách úzkostlivě střežící  sněhobílost svých bílých polobotek občas si sám sobě kladu otázku zda je ještě v těcho mužích dneška kapka testosteronu a zda v nich dříme něco jako instinkt pro přežití (nezaměňovat s uměním najít někde nabíjecí port, free wifinu nebo Mekáč) a zda by tato generace byla schopná v případě konfliktu nejen se zastat na ulici slabšího, ale třeba i jít bojovat a bránit svoji zem. Jestli o to byl strach v sedmdesátkách, tak já ho mám dnes o to větší. Třeba se pletu, ale prověřovat to raději nechci! Dávám za 4 výstřely z luku. A hráč na banjo Billy Redden byl fakt boží, mráz mi z něj šel po zádech a hned jsem věděl, že by chlapci měli naskočit do aut a zmizet v záři velkoměsta ! Jinak při filmu se mi vabavilo něco podobného a to Jižanská pohostinnost z roku 1981, kde pro změnu parta vojáků národní gardy při výcviku v cajunských močálech taky narazí na partu místních a společnou kalbou to fakt neskončí. I když záleží co si představujete pod společnou kalbou... :-) * * * * (04.06.2021)

Ale vždyť to není o tom, aby se divák po filmu bál vytáhnout paty do lesa... Možná je nastávající generace už příliš rozmlsaná zmutovanou havětí, dětskými gangy, zdivočelými psími smečkami a bůhvíčím ještě, co v lesích pobíhá, ale záleží na tom? Má se jim Vysvobození zalíbit? Příběh čtyř kamarádů, kteří se vydali na vodu a místo plánovaného volna v divočině se musejí zabývat nečekaným rozmarem dvojice agresivních horalů, není hororem, vyvražďovačkou, ani psychopatickou hrou na kočku a myš. Postavy zažijí šok, útlum, strach, dopouští se chyb, utíkají, zatloukají, upravují. Na konci je jasné, že už nikdy nebudou jako dřív a že bylo jedno přátelství přetvořeno navždy. Střet kultur, který vyvolává nesmyslné konflikty a nutí odříznuté návštěvníky v území "nepřítele" k budování obranných buněk, následně ve stresu likvidujících vše kolem sebe, nepřestane být aktuálním nikdy. Vysvobození obnažuje téměř učebnicový příklad podobné situace. Nepomáhá si zbytečnými šokujícími berličkami a na první signální útočícími scénami, snažícími se efektností zakrýt vlastní debilitu, jako jeho o třicet let mladší bratříčci. Je syrovým, ne samoúčelně drastickým a šokujícím. Je uvěřitelným a zneklidňujícím. A na severoamerickou divočinu se hezky kouká. 9/10. Mimochodem, duel banja s kytarou proslul naprosto zaslouženě. (01.03.2009)

„Squeal like a pig!“ Divoká řeka a dentisty poměrně zanedbaný Incest Redneck Banjo Band proti kvartetu středostavovských byznysmenů, které vede macho Reynolds do té doby, než mu kalhoty protrhne femur. Pak ta primitivní sebezáchova zrodí další bojovníky.. Mohl bych vyčíst občasnou iracionalitu v jednání postav, ale tato bible survival žánru, která spolu se Straw Dogs a Cravenovým Posledním domem nalevo ukazuje, jak mohou okolnosti probudit u obyčejných lidí zabijácké pudy, zaslouží respekt. V tom zoufalství, výčitkách a lžích zaujal paradox, že zatímco venkovští balící vynášejí z již brzy zatopených hřbitovů rakve, „civilizovaní“ muži z Atlanty nechávají své zesnulé kamarády napospas divočině. Palec nahoru i za odvahu Boormana se scénou análního znásilnění. Stejně troufalé, jako mít v podniku na návštěvě Kim Čong-una a v ruce nemít notýsek.. (26.07.2016)

"TU ŘEKU NEMůŽEŠ PORAZIT." Mistrovská klasika hixploitation, buranského subžánru exploitation, která se výrazně zapsala do popkultury. Proslulá je zejména "banjo duelem" a scénou mužského znásilnění, jež inspirovalo Quentina Tarantina, který film viděl jako malý, k podobné scéně v PULP FICTION. Mimochodem v televizní verzi filmu bylo znásilnění vystřiženo a zůstalo ponecháno jen ponižování Beattyho postavy, kdy je polonahá nucena k prasečímu kvičení (které bylo údajně Beattyho nápad při improvizování scény na place). Film od začátku dýchá tísnivou atmosférou, k níž přispívá zejména výborná kamera, těžící maximum z malebné krajiny, a hudba. Spisovatel James Dickey (zahrál si šerifa, který na konci filmu varuje hrdiny, aby se už nevraceli) pro film adaptoval svou stejnojmennou dobrodružnou novelu vydanou rok předtím a o režii soupeřili John Boorman a Sam Peckinpah. Potom co se Boormanovi podařilo urvat práva, natočil Peckinpah v témže roce podobný snímek STRAŠÁCI, adaptaci jiného kontroverzního románu. VYSVOBOZENÍ mělo skromný rozpočet 2 miliony dolarů a aby se ušetřilo, produkce nebyla pojištěná a herci přesto dělali veškeré kaskadérské kousky sami, jak vidno z jejich detailů při sjíždění peřejí a to kromě Neda Beattyho nikdo z nich předtím v kánoi neseděl. Shodou okolností jediný kdo se přitom zranil byl Burt Reynolds, jehož postava se při sjíždění peřejí zraní i ve filmu. Natáčelo se na Chatooga River, řece oddělující Jižní Karolínu od Georgie a rok po uvedení filmu se tu utopilo 31 lidí, kteří se ji pokoušeli sjet po vzoru filmových hrdinů. Film byl nominován na Oscara, Zlatý Glóbus a Cenu newyorských kritiků za nejlepší film a režii, Dickey byl ještě nominován na Zlatý Glóbus za scénář. Song "Dueling banjos" vyhrál v roce 1974 Grammy Award for Best Country Instrumental Performance. (01.10.2006)